„Andris!“ zařval jsem vztekle a překonával jsem při tom chuť odstrčit jí stranou, aby se mi už více nepletla pod nohy. Štvalo mne, že při souboji s touhle dívkou ( ! ) nemůžu improvizovat, čili dělat salta, přemety a podobné efekty. Protože nejen, že se mi tu motala Andris, ale ta dívka byla dobrá. Skutečně dobrá.
A já se tudíž nemohl nijak „předvádět“, jak říkává vždycky Mistr Obi-Wan, když spolu trénujeme právě takovéhle nebezpečné situace a souboje. Měl jsem šerm podle Obi-Wana zvládnutý neskutečně rychle a bezvadně, i když porazit Mistra se mi ještě dosud nikdy nepodařilo.
Občas jsem mu to připomínal. Někdy s úsměvem, jindy s úšklebkem, jednou s trpkostí a jindy nešťastně. Mistr se vždy smál, čechral mi vlasy a podotýkal, že není divu, protože on měl toho nejlepšího učitele (aspoň co se tyče boje) v historii řádu Jedi. Nikdy však nezapomněl již zcela vážně dodat, že se mi pokusí předat vše, co se od Qui-Gona naučil.
Qui-Gon! Jméno tohoto mého dávného mentora mi vlilo do žil novou sílu a z výšky jsem učinil jeden rychlý výpad na tu vysokou dívku, která mi tu hrdě čelila se vzpurným pohledem a hbitým mečem zvláštní, oranžové barvy. Dívka plavně ustoupila a já tak naprosto a kapitálně minul. Můj rádoby nečekaný výpad odrazila, zatímco Andris silně udeřila hřbetem ruky do tváře. Andris zavrávorala, snažíc se ze všech sil nespadnout, a dívka po ní švihla mečem. Andris víceméně instinktivně ucukla a rozplácla se na zemi.
Vteřinku jsem váhal nad výbuchem smíchu. Andris se však okamžitě zvedla ze země. S úlevou jsem na dívku udeřil a naše meče se zkřížily. Tváře se nám přiblížily na vzdálenost tak dvaceti centimetrů, možná i méně. Všiml jsem si, že má krásně modré oči, avšak ledově chladné. A taky mi blesklo hlavou, že bych je chtěl rozzářit. V očích se jí na malou objevil úlek, jako by tušila, co si myslím. Nemusela se nás bát. Byla mnohem lepší než my dva Padawani dohromady – s jedním jediným ostřím meče.
Vzpomněl jsem si na toho Sitha, který zabil právě Qui-Gona. Ještě dnes mi jde po zádech mráz, když si vzpomenu na tu scénu, jak se v hangáru na planetě Naboo postavil naproti Obi-Wanovi a Qui-Gonovi a dramatickým gestem aktivoval postupně obě čepele svého rudého meče. Jenže … jenže Qui-Gon byl skvělý šermíř a Obi-Wan už rytíř Jedi, zatímco já a Andris … vážně, pouze Padawani.
Andris ještě váhala, ale vzápětí se pustila znovu do boje. Vedl jsem výpad zespodu, ale ta dívka ho elegantně vybrala, vlasy se jí rozevlály okolo té její půvabné tvářičky a s nenávistným úšklebkem vedla úder tak, že zastavila Andrisin meč – ale mým vlastním mečem! Ztuhli jsme. Všichni tři. Vzápětí mně nakopla a konečně uvolnila syčivé spojení našich tří mečů. Zaječel jsem a chytil se za nos. Vytryskla mi z něj téměř okamžitě krev a skrápěla mi ruce, tekla mezi prsty a cítil jsem i v ústech tu její nechutnou pachuť. Odcákl jsem krev nahromaděnou v dlaních a s novou vervou jsem vyrazil kupředu.
Jakmile jsem zablokoval její výpad (málem mi to ani nevyšlo!), poklekl jsem na jedno koleno, a v tu chvíli, kdy se bleskově otočila k Andris, jsem jí druhou nohou podrazil nohy. Dívčiny oči se rozšířily překvapením a vzápětí se ocitla na zemi. Prudký pád jí vyrazil dech. Andris zajásala. Slyším její nadšený výkřik a vidím, jak k ní přiskočila a přiložila jí ke krku bzučící meč vítězným gestem, ale najednou je mi té dívky docela líto. Ale vždyť je to Sith!!! Dívka se hbitě rozhlédla, ale sama viděla, ze už nemá kam utéct. Znechuceně zvlnila rty a vyzývavě se zahleděla na Andris:
„Udělej to!“ zasyčela vztekle skrz zuby.
Andris se usmála a poklekla vedle ní: „S chutí,“ ujistila ji a vší svou titěrnou silou dívku udeřila zatnutou pěstí. Zmateně jsem na Andris pohlédl, ale ta pouze se zazubením pokrčila rameny a deaktivovala svůj žlutý meč. No kdo by na tohle nezareagoval úsměvem?!
„Tak,“ vzdychl jsem. „A teď od ní nic nezjistíme.“
„A vadí to? Já bych řekla, že snad ani ne,“ zakřenila se Andris zvesela, protřepala ruku a opatrně se dotkla mého nosu: „Bolí to?“
„Trošku,“ připustil jsem neochotně a také jsem se velmi zlehka dotkl bolavého nosu: „Zatraceně, bolí to docela dost …“ přiznal jsem neochotně.
Andris se natáhla a cípem své tuniky mi začala čistit nos, až mne bolel ještě víc. Chtělo se mi bolestí skoro plakat. Když Andris skončila s mou očistou, nadzdvihl jsem rukáv své tuniky v místě, kde byl spálený a proděravělý. Usykl jsem. I má kůže byla ošklivě popálena tím oranžovým mečem. Vzpomněl jsem si na ten podivný pocit, když mě její čepel zasáhla do ruky. Nejdříve jsem cítil legrační zašimrání a potom děsné horko a palčivou bolest. Není to tak vážné. Zdvihl jsem oči a setkal jsem se s Andrisiným ustaraným pohledem.
„Na meditace není čas,“ odvětil jsem na vysvětlenou. „Řekl bych, že je naše loď velmi blízko. Takže jdeme,“ pobídl jsem ji a ona dychtivě přikývla, ale vzápětí se zarazila a pokradmu se ohlédla přes rameno:
„A co ona?“
„Ona poletí s námi,“ rozhodl jsem.
„Zbláznil ses? Raději zemře než aby se nechala přivést před Radu!“ argumentovala Andris. „Odvést ji s sebou na Coruscant je jako hodit ji do jámy s Rancorem! To nemůžeme! To zkrátka nemůžeme! Bylo by to jako vědomě ji podepsat rozsudek smrti …“
Chvíli jsem na ni hleděl. „Ne.“
„Ne …?“ opakovala Andris lehce se zachmuřeně a zmateně ji ztemněly oči. „Ale Kodex přece říká jasně …“
Kodex! Nezajímal mne v tu chvíli kodex! „Ne! Poletí s námi,“ odsekl jsem. Viděl jsem na ni, že s tím nesouhlasí, ale rozhodl jsem se, že si z téhle planety odvezu aspoň nějakou tu trofej. To je teda cynismus! Když už nemáme plány … „Může vědět hodně o plánech,“ řekl jsem směrem k Andris.
„O plánech?“ nadzvedla obočí překvapením.
Kousl jsem se do rtu. Takže Mistr jim to nakonec neřekl. Jak pošetilé! Říkal jsem mu, že mají právo to vědět! Protože potom by už asi neměly chuť pro nás takhle riskovat. Andrisin pohled byl váhavý i naléhavý, jak si moc přála, abych jí to řekl. Stiskl jsem zuby a tiše vzdychl: „To je jedno, Andris. To ti vysvětlím jindy.“
– – – – –
Klopýtala jsem za těmi dětmi a tiše jsem zuřila. Dívka přede mnou nestále potrhle couvala a nepřestávala na mne mířit, měla ze mně strach. Abych se přiznala, i já jsem měla trošku nahnáno. Co se mnou teď udělají?! Poslouchala jsem jejich debatu a do očí se mi draly slzy. Ne ze zoufalství nebo ze strachu, ale ze vzteku. Nechala jsem se tak snadno lapit těmihle … takovýmihle … Padawany!
Jediné, co mně těšilo, bylo vědomí, že se ti dva nepohodli. Chvíli na něj dívka křičela a dělala afektovaná gesta. Později se omlouvala, že takhle mluví normálně, ale nevím. Chlapec se urazil a od té doby spolu nemluví. A ani se mnou, za což jim jsem jedině vděčná. Spodní čelist mně ještě teď bolela od té rány, kterou mi uštědřila ta malá holka a musela jsem chtíc nechtíc uznat, že měla docela slušnou sílu.
Doufala jsem, že hned, co se odvrátí, použiji Sílu a svůj meč, který má ta dívka provokativně zavěšený u pasu, si vezmu zpět, do ruky své pravé majitelky, ale nejen, ze mé ruce jsou napevno svázány za mými zády, ale má Síla je i příliš slabá. Shit. Aspoň, že mohu využít jinou svou schopnost, prioritu Kana, ovlivňování myšlenek, proti kterému nejsou ani Jediové imunní. Nejde o přesné udávání myšlenek, ale spíš jen mírné … nu, ponoukání, ovlivňování. A pokud na to aspoň v koutku vědomí myslí, dokážu ho přinutit to udělat.
Soustředila jsem se na dívku, Andris. Podél tváře má dva tenké copánky, nyní jeden strčený za uchem, aby nepřekážel. Cítila jsem k ní strašnou nenávist. Musí byt aspoň o čtyři až pět let mladší než já a přesto má nyní evidentně navrch! Však já jí ukážu pravou temnou stranu Síly! Kane uvidí, že mne necvičil marně! Že jsem z jeho výcviku něco pochytila a mohu to bezostyšně použít v praxi. Tak honem.
„Víš, kam jdeme, Anakine?“ ozvala se náhle Andris a v hlase jí zaznělo jasné roztrpčení. „Motáme se tu snad už půl hodiny. Říkal jsi, že je vaše loď blízko.“
„Zatraceně, Andris, já vím, co dělám!“ odsekl Anakin a v očích se mu zračila jasná nejistota a zmatek, když se krátce zamyslel. Lehce svraštil obočí a skousl ret. S uspokojením jsem si ho prohlížela. Docela hezký chlapec s okouzlujícíma očima a dominantní bradou. Škoda jen, že jde o Jedie. No tak, řekni jí, co si myslíš, hochu. Buď hezky upřímný. „Ehm … vlastně si myslím … že jsme se asi ztratili … už jsme tam měli dávno být …“
Andris ode mne na chvíli odpoutala zrak a zlostně se zahleděla na Anakina: „Ztratili?! Ztratili?!“ opakovala a s každou hláskou se její hlas o něco zvyšoval. „Jak to sakra asi myslíš?!“ Potom se rychle otočila zase ke mně a opět zamířila. Viděla jsem na ní, jak jí cloumá vztek.
„Tak jak to sakra říkám!“ zavrčel Anakin. „Museli jsme někde špatně odbočit nebo co … Nechápu to. Měl jsem za to, že jdeme správně.“
„Aha, tys měl za to,“ pronesla Andris a hlas jí přetékal ironií. „Krucinál, celou dobu jdeme podle tebe! Jsem unavená a ráda bych se vyspala! San a Obi-Wan jsou kdoví kde a já tu tvrdnu s tebou! Tak mi řekni, kde ta vaše pitomá loď je, Anakine!!“
Usmála jsem se. Anakin začal: „Tak hele -“ Ale potom si všiml mého úsměvu a zarazil se. Zdvihl prst do výšky. „Něco tu nehraje. Tohle ne. Tohle bych já normálně neřekl! Já se takhle nechovám! To nějak děláš ty, že jo? Nevím jak, ale nějak a je to tvá práce!“
Úsměv mi zmizel ze tváře. I Jediové prý svým způsobem dovedou ovládat mysl. Otevřela jsem ústa, ale náhle jsem zaslechla povědomý zvuk. Ohlédla jsem se přes rameno a skoro jsem zavýskla nadšením. Znělo to … to muselo … byl to transportér Kolonie! Och ano, hledají mně! Vrhla jsem krátký pohled na ty dva dětinské Padawany. Zmatené výrazy jejich tváří rychle vystřídalo napětí a strach, když pochopili, co vlastně ten zvuk vydává a co pro ně transportér vlastně znamená. Váhala jsem, zda se mám dát na úprk, ale nakonec jsem vyrazila. Nebylo to moudré.
„Stůj!“ vykřikl Anakin a já jsem se ocitla na zemi v bahně a blátě, jak mne srazil. Pomoci Síly, samozřejmě, on dorazil až po chvíli. Nemohla jsem se bez pomoci rukou zdvihnout, takže jsem se přetočila na záda a pokusila se aspoň trošku nadzvednout, ale marně. Nešlo to. Rozbolelo mne koleno, na které jsem především dopadla. Anakin mne uchopil za paži a prudce zvednul. Vztekle jsem na něj pohlédla.
Kane, Kane, pomoz mi! Potřebuji tvou –
Myslel jsem, ze tvůj výcvik je u konce. Že nepotřebuješ ničí pomoc! Natož tu mou.
Ne, odpusť, ale já vážně –
Anticie. Snaž se. Řešení je nasnadě. Myslím, že jsem tě vycvičil pořádně.
Kane!
Zoufale jsem se snažila Anakinovi vytrhnout, ale ten mne táhl se schovat. Ovlivňování myšlenek zde bylo zbytečné, Anakin ani na okamžik nepomyslel na to, že by mne mohl pustit. Sklonili jsme se do vysoké trávy a on mi k hlavě přiložil hlaveň blasteru:
„Hneš se nebo se o něco pokusíš a já tě zastřelím.“
Pátravě jsem se na něj zahleděla. Nebylo o tom možné pochybovat. Jeho vyraz byl pevný a přesvědčený vlastní pravdou. Udělal by to. A tak jsem se tedy ani nehnula. I když kolem nás v těsné blízkosti prosvištěl transportér. Byl tak blízko, že jsem mohla natáhnout jen ruku a dotknout se prsty jeho povrchu. Ale proč bych to dělala? Nijak bych si tím nepomohla a pouze bych riskovala, že mne Anakin zabije.
Motali jsme se po lese, ve kterém jsme byli. Zdálo se mi, že chodíme stále dokola a míjíme stále stejné věci i stromy, které jsme už několikrát minuli. Začínalo mne to unavovat a i Andris a Anakin vykazovali neklamné známky vyčerpání. Občas se pohádali, obviňovali jeden druhého z toho, že se ztratili, že je to jeho vina. Pobavilo mne to, ale poslouchat to každých deset minut je už poněkud nudné. Chvíli jsem se snažila Andris, ke které cítím větší nevraživost než k Anakinovi, přesvědčit, aby zabila svého kamaráda. Ale to bohužel nevyšlo. Andris pouze na okamžik ztuhla, zahleděla se na blaster ve své ruce a na Anakina, ale vzápětí zavrtěla hlavou, jak tu banální myšlenku zavrhla. Škoda.
„Už nikam nejdu,“ prohlásila Andris rezolutně a zastavila se. „Anakine, jsem už unavená a necítím skoro nohy. Měli bychom si odpočinout … navíc, začíná se přece stmívat, ne? Navrhuji malou přestávku.“
„Souhlasím,“ přikývl Anakin a rozhlédl se. „Udělám oheň a budeme držet hlídku, aby nám neutekla.“ Potom se usmál a dodal: „Začínám. Ty se teď na chvíli prospi, Andris.“
Andris nadzvedla obočí, ale stočila se do kolečka a zavřela oči. Sledovala jsem Anakinovo počínání, když připravoval hranici, kterou vzápětí zapálil a jeho tvář začaly ozařovat měkké plameny ohně, vrhající chvílemi temné stíny. Anakin se posadil a pohlédl na mě: „Měla by ses také prospat. Budeš to rozhodně potřebovat.“ K mému překvapení mi sundal pouta a zakřenil se: „Já ti věřím, mohu-li to tak říct. Doufám, že se ani nepokusíš utéct.“
Chvíli jsem váhala, ale potom jsem se tichým hlasem zeptala: „Co se mnou hodláte udělat?“
Anakin odvrátil zrak. „Poletíš s námi na Coruscant,“ sdělil mi nejistým hlasem.
Pocítila jsem paniku, která ovládla všechny mé smysly. „Na Coruscant?!“ opakovala jsem rozrušeně a zděšeně. Byla jsem z toho trochu v šoku. Ruce se mi roztřásly a tak jsem je opřela o zem. S námahou jsem se nadechla a jen pracně jsem zformulovala kloudnou větu: „Na Coruscant … před … před Jedi Council …? Nebo před … před Senát?“
Můj dotaz vyvedl chlapce na okamžik z míry. „To ještě nevím. Ale určitě před Radu Jediů, z toho se nevykroutíš. Hlavně nám musíš říct víc o plánech. Vše, co o nich víš. A potom se uvidí.“
Stiskla jsem rty. O plánech tedy mluvit nebudu! Ani slovo! Natož s někým takovýmhle, jako je tenhle Padawan!
„Spi,“ doporučil mi Anakin.
Zavřela jsem oči a opřela se o strom, ale po chvilce jsem oči zase otevřela: „Já střídat nebudu?“
„Zbláznila ses?“ zasmál se Anakin. „Mlč a spi, tvou pomoc nepotřebujeme.“
Pokrčila jsem rameny a znovu se opřela o kmen stromu. Byl chladný a to mi vyhovovalo. Kdesi v dálce cosi zavřeštělo. Otevřela jsem oči a pohlédla na Anakina: „Nedáš mi ani zbraň?“
„Myslíš opravdu, že ti nějakou zbraň dám?“ podivil se Anakin se zazubením pobaveným hlasem.
„Musím přece nějak bránit naše ležení,“ odvětila jsem nevinně.
„Tvou pomoc nepotřebujeme,“ ujistil mě Anakin a zívl. „A vůbec, mlč a spi, nebo ti s tím pomůžu!“
Sklapla jsem. Bála jsem se, že mě uhodí. Ještě pořád mě trochu pobolívá brada od Andrisiny rány, jaká by to byla bolest, kdyby mne udeřil Anakin, no? Schoulila jsem se pod strom a zavřela oči, ale dlouho jsem tak nesetrvala. Po malé chvilince jsem totiž oči zase otevřela a vyhrkla: „Něco jsem slyšela!“
„Dej už s tím laskavě pokoj! Já nic nepocítil!“ spražil mne Anakin.
„Ale já ano,“ bránila jsem se vehementně a rozhlédla jsem se: „Někde tam!“ ukázala jsem na houštinu. Doufala jsem, že se zvedne a půjde to prozkoumávat, ale ani ho to v nejmenším nenapadlo.
„Trhni si,“ zavrčel.
„Ale já to opravdu slyšela!“ zvolala jsem dotčeně. „Jdi se tam podívat.“ Kdyby šel, měla bych ho jako na dlani. Vyskočila bych, získala jeho blaster, zastřelila ho, zastřelila Andris, i když ta spí, a byla bych svobodná. Jenže Anakin se nedal zmást.
„Neotravuj,“ řekl.
Vztekle jsem přivřela oči a přemýšlela nad dalším únikovým plánem. Přece tu s nimi nezůstanu! Přece neodletím s nimi na Coruscant před Jedie! Přestala jsem s ním komunikovat a uraženě jsem mlčela. Anakin už také nepromluvil, jen občas přihodil nějaký okolní klacek do ohně a po chvíli začal dokonce meditovat. Usmála jsem se, i když se mi nelíbilo, že nepřijímá žádné mé podněty k čemukoliv, pouze zvuky a hlasy z okolí. Lehce jsem se zdvihla, ale on okamžitě otevřel oči a chladně na mě pohlédl. Kdyby mohl pohledem zabíjet, tak jsem asi na místě mrtvá. Ale Jediové to nedělají, jen tak zabít člověka. Mají nějaký Kodex nebo co a podle toho se prý řídí. Pche, nějaká pravidla!
„Chvátáš někam?“ ušklíbl se.
Ztuhla jsem a zvysoka se zase posadila. „Tak trochu.“ Hlavou mi bleskl zoufale stupidní nápad. Zhluboka jsem se nadechla a tiše se ho zeptala: „Ty, Anakine, nejsi unavený?“
„Unavený …?“ opakoval Anakin a zívl.
„Já bych asi nevydržela být tak dlouho vzhůru … vážně chceš vydržet nespat …?“ namítla jsem a s potěšením jsem si všimla, že chlapec zívl ještě jednou a oči se mu víceméně samy zavíraly. Po chvíli mého intenzivního snažení Anakin skutečně usnul. Oddechla jsem si a pomalu, tichounce jsme se zvedla. Oba spali jako malé děti. Rychle odsud! Už s nimi nebudu ani další zbytečnou minutu.
Když jsem se plížila kolem Andris, omylem jsem zavadila nohou o její rukáv. Vyděšeně jsem sledovala, jak Andris zmateně a ospale otevírá velké barevné oči a teprve po další setině vteřiny na mne zaostřuje a poznává mne. A je jí okamžitě jasná situace. Otevřela ústa v bezhlasném výkřiku. Sílou jsem si podala svůj světelný meč, poblíž její hlavy, a rozeběhla jsem se.
„Anakine, Anakine, vstávej!“ zaslechla jsem její hlas.
Dobrovolně mě nedostanou. Já na Coruscant neodletím! Sprintem jsem proběhla mezi stromy a zastavila se za jedním z nich, abych popadla dech a vyrazila znovu s novou vervou. Cítila jsem, že mi na čele vyvstal pot a stékal mi do očí. Při každém mém zastavení jsem čím dál víc a ztěžka lapala po dechu. Snažila jsem si ze všech sil vzpomenout na výcvik, kdy mě Kane učil a připravoval na tuhle situaci. Jak mám ale tady, v tomhle terénu, používat lsti a malé úniky?! Shit! Všechen výcvik je mi teď úplně na nic. Zdálo se mi nejdříve, že za mnou nikdo neběží, ale vzápětí jsem se přesvědčila o opaku. Běželi za mnou oba. Pokusila jsme se Anakina či Andris přimět k otočení se a nechat mne uniknout, ale ani na to nepomysleli. Na tuhle myšlenku jsem vypotřebovala mnoho své energie a Síly. Zastavila jsem se u blízké skály a opřela jsem se o ní zády. Zatracení Jedi rytíři! Zatracený Kane! Zatracená Sunshine! ozývalo se mi v hlavě a zlostně jsem tiskla zuby. Chvíli jsem přemýšlela nad svým mečem. Jasně. Musím tomu vzdorovat.
Kolem proběhl Anakin a zarazil se. Přestala jsem se krčit za skálou a s bojovým pokřikem jsem aktivovala meč. Anakin se bleskově otočil a hmátl ke svému boku. Máchla jsem mečem a jeho meč odletěl kousek stranou.
„Shi …“ vyhrkl zmatený Annie a vrhl se po ztracené zbrani.
Srazila jsem Anakina na zem a mečem jsem mu proťala tuniku. Byla jsem příliš unavena, než abych se mohla plně soustředit na náš krátký souboj. Anakin se odkulil a hmátl po světelném meči. Vzápětí však ruku s bolestným zaječením stáhnul a zase se odkutálel zpět – a pokusil se zvednout.
Sotva se mi podařilo zasáhnout Anakinovu ruku, na což chlapec zareagoval výkřikem plným bolesti, pocítila jsem náhle zvláštní úzkost. Anakin se tedy odkulil a při pokusu se zdvihnout jsem se sehnula a s nově nabytým sebevědomím jsem mu podrazila nohy. Nečekala jsem však na Andris, která mě nyní překvapila svým příchodem. V rychlosti zablokovala můj výpad, kterým jsem hodlala i přes jisté sympatie Anakina zabít, a udeřila mne loktem. Zapotácela jsem se, ale stabilitu jsem neztratila. Andris se zatočila dokola a učinila ke mě dva kroky. Ustoupila jsem a rychle se ohlédla. Andris se sklonila k Anakinovi, který divoce oddechoval a držel se za ruku. Oči měl rozšířené šokem a nečekanou bolestí.
„Annie …!“ zamumlala zajíkavě.
„V pořádku,“ odvětil Anakin rychle.
Teď! Máchla jsem mečem před Andris, která vyjekla a spadla na zem ve snaze zachránit si holý život. Ostří mého meče jí málem proťalo hlavu, ale já se nyní nesnažila jí nějak ublížit, jen jsem chtěla, aby mě nechala už konečně jít. Sotva se ocitla na zemi, rozběhla jsme se zase pryč. Netušila jsem, kam vlastně prchám. Jenom pryč! Srdce mi divoce bušilo v hrudi ne únavou či vysílením, ale strachy.
„Stůj!“ zaječela Andris, když se vzpamatovala.
Nezastavila jsem se, to bylo myslím jasné. Meč jsem rychle vypjala a pokusila se ho zastrčit za opasek, ale vypadl mi z ruky a za opasek už neproklouzl. Musela jsem se zastavit a vrátit zase asi o čtyři kroky, abych mohla meč lépe zvednout. Zjistila jsem, že Andris, ani Anakin za mnou nevyrazili. Spíš stáli a tiše zírali. Ztuhla jsem a pomalu zasunula meč pod opasek. I na tu dálku jsem se zadívala Anakinovi do očí. V tu chvíli se Anakinův okouzlující výraz změnil a on beze slova poklekl a vytasil blaster. Ucouvla jsem.
„Stůj nebo střelím!“ zařval vzteklým hlasem plným zvláštní bolesti a trochu i strachu. Na vteřinku mne to zmátlo. Skoro jsem se i zastavila. Ale poté jsem se rychle otočila na patě a rozeběhla se. Skutečně vypálil! Kolem mne posvištěla střela a já se v běhu sklonila, aby mne náhodou nějaká střela nezasáhla.
Z očí mi vytryskly slzy, ale snažila jsem se myšlenkami nevolat Kana na pomoc. Nesnáší, když ho o cokoliv žádám, vždyť to vím. Mám si pomoct sama a když něco chci, musím toho sama také dosáhnout. Kane by mi beztak nijak nepomohl. Za prvé, jak by mi tady a teď pomohl, a za druhé, ocitla jsem se tady na téhle planetě Brid proti vůli Kana (zcela nesouhlasil s mou nabídkou letět s ním a já jeho odmítnutí nevzala vážně), který mě dokonce ani neposlal zabít ty dva prchající Jedie.
Jsem tu tedy nelegálně. Jenže Anakin po mě pálit nepřestával. Znovu a znovu jsem přeskakovala kořeny stromů a snažila se vyhýbat střelám a bahnu. Střely mi zvláštním způsobem svištěly okolo hlavy. Klopýtla jsem a spadla do kaluže. Zaslechla jsem Andrisino „Nestřílej!“, a tak jsem se rychle zdvihla a vyskočila na nohy a vykročila dál od nich. Teď už jsem se soustředila jen na to jedno: utéct.
V tu chvíli jsem ucítila, že mne ten Padawan zasáhl. Ke svému údivu jsem ani nevykřikla, paralyzovaná nečekanou bolestí, a tak jsem svým soupeřům – dají-li se tak ti dva nazývat – nijak nenaznačila, že se strefili. Ale Anakin to asi poznal, nebo vycítil, protože střílet okamžitě přestal. V mysli se mi mihla představa, jak sklání blaster a zamyšleně se otáčí a hledí na Andris. Konečně jsem ve svém zběsilém běhu ustala a kryta za jedním stromem jsem se s bolestným usykáváním snažila zjistit vážnost svého zranění způsobeného Anakinem, který také nerad prohrává.
„Tohle se může stát jenom mě …“ pronesla jsem víceméně pro sebe. Ruku jsem s opatrností vztáhla ke svému pravému rameni. Vůbec jsem nekrvácela, což mne nutilo ke šťastnému vydechnutí. „Ten jeden …“ Jsem v pořádku! Hej! Počkat! „Zatracený učedník!“ začala jsem hystericky křičet a opakovat slovo „zatracený“, abych ze sebe tak dostala všechno své napětí i bolest. Po chvíli mého jekotu jsem plynule přešla na stejně hysterické vzlykání a hlavu jsem bezmocně opřela o kmen stromu. Vlastně … vlastně bylo mé zranění vážné. Docela vážné.
„Při Kolonii, já tak nenávidím Jedie!“ vřískla jsem (a bylo mi docela jedno, zda to ti dva slyší) a s tlumeným naříkáním jsem sjela po stromě na kolena a s námahou jsem si sedla. Rychle jsem se rozhlédla, když mi došly následky svého řevu. Uf, nikde nikdo. Nepátrají po mě. Najednou jsem se rozbrečela.
Celý Kanův smysl mého výcviku byl vlastně na nic. Ta léta cvičení a porážek …! Ještě jsem navíc musela snášet neustálé Kanovo ponižování a má platonická láska k němu se rychle vytratila, stejně rychle, jako se objevila. A vida – stačí dva Padawani a já jsem v koncích. To je vážně úspěch za ta léta … Cítila jsem se zranitelnější a slabší než kdy jindy. Rukou jsem si otřela slzy a přivřela v namáhavém soustředění oči.
Kane …! Ach, Kane …
Neodpovídal. Nechtěl se mnou už nic mít. Nebo tam už vůbec nebyl. Ještě jednou jsem se rozhlédla a tiše doufala, že uvidím někde něco, cokoliv, kde bych se mohla ukrýt. Musím se přece zachránit. Kdepak, na Coruscant mne živou nedostanou, ani za nic. Zakašlala jsem a hrdost mi nedovedla nadále plakat. Nedostanou mne. Nikdy. Nikdy.
– – – – –
Se zachmuřením jsem mlčky kráčela chodbami. Dlouhé, šedé, nudné chodby na odporné kolonizátorské průzkumné lodi a v ní já, zabraná do svých temných a chmurných myšlenek. Ještě jsem cítila na rtech Obi-Wanův nesmělý polibek na rozloučenou a na svých bocích jsem ještě stále pociťovala pevný stisk jeho horkých dlaní, jak mne trošku prohnul při líbání. Není to dlouho, co opustil tuhle nenáviděnou loď. Udělal podle mého názoru jenom dobře. Škoda jen, že jsem nemohla letět s ním. Dala bych za to cokoliv.
Než definitivně zavřel dveře svého maličkého modulu, významně ke mně pokročil a ohlédl se dovnitř. I když dobře věděl, stejně jako já, že nesmím. Přesto neváhal riskovat a ještě mi to nabídl. Pokusil se. Jasně že jsem odmítla. Musela jsem. Nebylo to zcela z mého popudu, ale stalo se. A Obi-Wan přesně vystihl svou šanci a zachránil si – aspoň prozatím – svůj život. Obbie riskuje docela často. Zamyšleně jsem skousla ret. Přece … ne, nemohu ho mít ráda. Byla by to pouze zbytečná komplikace.
Nesmím k nikomu mít jakoukoliv citovou vazbu. Musím zjistit tajemství těch prapodivných plánů. Do té doby nesmím nic pokazit. Dokonce se ani nesmím pokusit zabít Kana. Ne, že bych ho zabít nechtěla … Možná, že by to snad přece jenom ani nebylo poprvé. I když … mám svůj meč – a mohu ho využít. Ret jsem prokousla. Krev vystříkla a stekla mi v tenkém pramínku po bradě. Nervozita mi svírala útroby. Otřela jsem krev a zamířila na můstek. Nehlučně jsem otevřela dveře tlačítkem a tiše vešla.
„Je pryč?“ zeptal se Kane, otočen ke mně zády. Ani se neohlédl, a přesto přesně věděl, že jsem se na můstku ocitla. A mě to už ani nepřekvapilo. Dříve možná, ale teď už ne.
„Ano,“ odvětila jsem klidně a pomalu došla téměř až k němu. Asi na krok od něj jsem se váhavě zastavila a tázavě na něj pohlédla.
„Ach, řekla jsi mu o útoku,“ řekl a já chvíli přemítala, zda se ptá či mi to oznamuje. Mlčela jsem. Nemůže přece vědět, zda jsem mu to řekla, když mi to nenařídil. Nemusela jsem mu to přece říct. „Odpověz! Řekla jsi mu o útoku na Coruscant nebo ne?!“ zajímal se, když jsem neodpovídala, o něco příkřejším hlasem.
„Ano!“ odsekla jsem.
Sílou do mne trošku šťouchnul. Málem mi vyrazil dech. Zamračila jsem se. Nejprve mne napadlo, že se zlobí, protože jsem Obi-Wanovi prozradila plánovaný útok, ale vzápětí se ukázalo, jak moc jsem se mýlila.
„Takhle se mnou nemluv!“ upozornil mne, ale stále se ještě neotočil. „Tenhle tón se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. Poslouchej mě – nebudeš se mnou mluvit tímhle tónem, San! Jakožto Sunshine ses to už jakž takž odnaučila, zbav se toho i ty! Zakazuji ti to, San!“
„A co, zabiješ mě snad?“ ušklíbla jsem se. Divila jsem se sama sobě, že dokáži i v takovéhle situaci býti drzá. Ten tón! Skutečně mi hlas přetéká nezastíranou ironií, ale já za to ani nemůžu. Jsem už taková. Tenhle normální tón hlasu používám sice běžně, ale v tom tónu, v jeho intonaci je vážně cosi … opovržlivého, což většinou v hlase nemívám. Bylo to víceméně podvědomé.
Kane vzhlédl. Nešlo jen o varovný pohled. Oči mu žhnuly a vztek se ozval v jeho hlase, když temně pronesl: „Zabiji tě. Přísahám při Kolonii, že tě zabiji!“ Ustoupila jsem docela bezděčně o krok zpět a vzápětí jsem byla nucena vztáhnout reflexivně ruku k hrdlu, jak mne Kane stisknul pomocí Síly. Zalapala jsem po dechu, ale tohle bylo k mému štěstí pouze varování. Téměř okamžitě mne totiž pustil. Vděčně jsem se nadechla a ruce spustila k bokům. Jednou dlaní jsem přitom zavadila o meč. „Na to přece ani nepomýšlíš,“ usoudil Kane a já mu musela dát za pravdu, když má ruka rychle prozrazením ucukla.
„Jistě že ne, mistře,“ procedila jsem skrz zuby. Mluvila jsem však už téměř odevzdaně. Kane to postřehl; zvláštně a svým způsobem i hezky se zazubil. Všimla jsem si, že má krásné bílé zuby, rovné a poměrně velké dva přední horní řezáky. Spíš mně zaujal jeho krásný nos. Jeho úsměv mne však vážně zmátl. Náhle se však zarazil a prázdně před sebe pohlédl. Jeho rty cosi nehlasně vyslovily a šílený úsměv z jeho tváře zmizel. „Kane …?“ zamumlala jsem a odolávala jsem touze položit mu dlaň na rameno, abych tak upoutala jeho pozornost na sebe.
„Anticia,“ vysvětlil Kane a zašklebil se. „Chová se stále jako Padawan. Je šíleně nesamostatná. To na tobě se mi tvá sebejistota a samostatnost líbí a oceňuji ji. Ale já už Ant pomáhat nebudu, už toho mám dost. Víš, až získám plně tvou loajálnost a důvěru, vím jistě, že ty by ses nikdy nesnížila – a ani nesnížíš – na neustálé žadonění o pomoc jako má nejdražší Ant. Ty si umíš pomoct sama a v každé situaci.“
Pro sebe jsem se usmála. Tak já si umím pomoct v každé situaci. Kdybych mohla, tedy opravdu mohla … snažila bych se dostat odsud a to co nejrychleji. Jenže já si nejsem vůbec jista, zda tohle vůbec přežiji. „Jasně,“ souhlasila jsem podmračně.
Kane se na mě podíval a v očích se mu cosi zalesklo: „Chceš vědět více o plánech, že?“
Jeho otázka mne překvapila. Zamrkala jsem a marně se snažila zakrýt rozrušení a lehký šok. „Já … ehm … vlastně docela ráda bych … nepopírám, že mne ty plány nezajímají …“ Shit! Takhle přímo jsem to tedy nečekala! „… ale měla bych v tom mít aspoň trošku přehled … věděla bych, o co to vlastně jde … jaké a čeho to jsou plány … a tak nějak.“
Kane se ke mně trošku naklonil. „Kompletní plány nejničivější zbraně, bitevní stanice. Jen tak mezi námi, už teď se jí říká Death Star. Kdo tyhle plány získá, stanici zkonstruuje přesně dle plánů … získá s ní vládu nad celou galaxií. Uvědomuješ si důležitost toho datadisku?! Všichni by za něj dali cokoliv, rozumíš, cokoliv, Sunshine!“ Hovořil stále s větším zápalem a dokonce mu ujelo mé oslovení. Položil mi obě ruce na ramena. Bylo mi to nepříjemné, ale vymanit se mu teď, v tuhle chvíli, mi přišlo poněkud nevhodné. „Máme na ty plány kontakt. Nikdo nesmí vědět, že je ještě nemáme. Jen co je získáme, bude nám patřit celá galaxie! Tu bitevní stanici musíme postavit my. A ty mi pomůžeš. Vlastně jsi mi už pomohla, San.“
„J … já?!“ pokusila jsem se odvětit bez zakoktání, ale v hlase se mi ozvalo vzrůstající napětí, nervozita a strach. Hlas se mi zatřásl na důkaz mého rozrušení a chvilkové slaboty. „Pomohla? Jak? A proč zrovna … proč zrovna já?“ pronesla jsem znovu a hned to znělo o moc lépe. Trochu jsem se napřímila a pohlédla jsem na Kana velmi vyzývavým pohledem. Jak jsem mu jen teď už mohla pomoct?
„Dokážeme to. Jen je musíme získat. Obi-Wan se snažil získat náš kontakt pro sebe. Byli jsme rychlejší. A proč? Protože ani Republika nezíská v podstatě už naše plány! Už jsme začali s přípravami stavby … získali jsme – na důkaz toho, že má náš kontakt skutečně plány – první náčrtek té lodi a je … ehm, řeknu ti to takhle: bude to vypadat zhruba jako nějaký malý měsíc. Ten datadisk je děsně cenný. Ten útok na Coruscant, o kterém jsem se nenápadně zmínil, sice proběhne, ale …“ s úsměvem pokrčil rameny a skoro laškovně mně zatahal za nos.
„… jde jen a pouze o zastírací manévr pro převzetí plánů?“ téměř jsem zařvala dokončení věty jeho myšlenky. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nalézt ztracenou rovnováhu, ale nešlo to. Já jsem už uskutečnění převzetí plánů bitevní stanice Death Star skutečně vlastně napomohla, když jsem Obbiemu řekla. Že musí zabránit tomu útoku. To je … opravdu hrozné! Sama jsem to namluvila Obi-Wanovi, který měl motivaci a důvod mne opustit a vrátit se na Coruscant. Co jsem to jen udělala?! Proč jsem nemlčela? Co jsem to jen sakra udělala?!
„Moc se nevztekej. Vážně si neuvědomuješ, co všechno nám může Death Star umožnit? Absolutní nadvládu nad vším! A bude sloužit zároveň k udržení strachu a o to jde. Bude skvělá,“ řekl mi Kane a spiklenecky na mně mrkl. „Čeká ji vlastně skvělá budoucnost!“
– – – – –
Zuřil jsem. Ztřeštěná San! Je tak riskantní nechat ji samotnou na kolonizátorské lodi, ale co mi zbývá? Přecházel jsem s nervozitou předsálím Rady Jediů a ret už jsem měl docela rozkousaný. Co se jen teď děje v Radě?! Dal bych za to cokoliv, jen abych to slyšel! Co jen budu dělat? Plány! Určitě v tom ty zatracené plány hrají svou důležitou roli! Co jim asi San slíbila za můj teď tak nic neznamenající život?! Že Kolonie ty plány nemá, to už jsem pochopil, to je dle mého názoru jasné. Dávno by už s Death Star vystartovali. A San … aktivistka jedna zatracená.
„Čekáš, Obi-Wane?“
Cukl jsem sebou a rychle se otočil na Yodu. Vůbec jsem jeho přítomnost nevycítil. Jsem asi dost nesoustředěný. Yodovi se po zelené malé tvářičce mihl úsměv.
„Tebe já vylekal jsem, hé?“ posmíval se mi.
Neměl chuť se smát. Pohodil jsem hlavou. „Jaké je rozhodnutí Rady?“ zeptal jsem se příkře. Neměl jsme na laškování s Yodou náladu. Byl jsem čím dál víc nedočkavější.
„Tak netrpělivý, to jsi stále,“ odsekl Yoda.
Stiskl jsem rty, ale mlčet jsem nedokázal. Vzpurně jsem svou otázku zopakoval: „Jaké je tedy rozhodnutí Rady, Mistře Yodo?“ S námahou jsem potlačil ironický podtón ve svém hlase. Yodův strohý pohled mne trošku zarazil a tak jsem radši zmlknul. „Já se omlouvám … omlouvám …“ zakoktal jsem neobratně. „Prosím …! Musím znát rozhodnutí Rady!“
„Musíš …?“ podivil se Yoda. „Rada se už rozhodla, ano. Všechny křižníky Republiky bránit Coruscant budou,“ pronesl Yoda a zůstal mlčet. To ticho mne nutilo k šílenému spěchu. Hleděl jsem na Yodu, ale ten nevypadal na to, že hodlá ještě něco dodat.
„Mistře …? A co San …?“ zajímal jsem se s napětím.
Yoda potřásl hlavičkou. „Tak o Sunshine se zajímáš ty?“
„O San,“ opravil jsem ho s pousmáním, když jsem si uvědomil, jak na tom vždy San trvává. Nesnáší přece, když jí někdo říká Sunshine. Pro mě to byla, je a bude vždy jenom a pouze San.
„O Sunshine,“ odvětil Yoda klidně.
„Já přece nemluvím o její sestře!“ zdůraznil jsem. „Já chci jen vědět, co bude se San!“
„Ale San přece nemá sestru!“ prohlásil Yoda tónem, proti kterému nebylo odvolání. Pro mě však toto prosté oznámení mělo účinek pořádného políčku. Zíral jsem na něj a málem jsem přestal dýchat tím šokem. Zalapal jsem po dechu a radši jsem se posadil, aby se mnou tohle oznámení neseklo.
„Co to prosím …?“ zamumlal jsem. To přece není možné! Ona musí mít sestru! To by nebylo logické! To by bylo ještě méně než logické! Nedává to smysl.
„Nemá a nikdy ani neměla sestru. Pro Sunshine zatím nevyšleme nikoho,“ pokračoval Yoda, když usoudil, že jsem předchozí informaci již strávil. Tázavě jsem nadzdvihl obočí. „Dokáže se odtamtud dostat. A Anakin a Andris … to jiná otázka je.“
Při Síle! Úplně jsem zapomněl na svého Padawana! Kvůli San … ne, vlastně kvůli Sunshine … ne, San … ach, to ne …
„… vyslali bychom tam tebe, ale … nesouhlasí s tím rada tak docela, Obi-Wane. Na Bridu města jsou, naši Padawani by se naučit samostatnosti a schopnosti vlastního rozhodování měli už. Uvidíme, jak se s tím vypořádají.“
Přivřel jsem oči nesouhlasem. „A Troh …?“
„Doufáme, že s nimi on je. A pokud ne, tak … Troha hledat nikdo nebude. Je to už Jedi. Musí to zvládnout sám,“ doplnil Yoda a uši se mu lehce naklonily kupředu, když rychle dodal: „Ty tohle jako zákaz brát musíš! Ty nesmíš za nimi v žádném případě letět!“
Opřel jsem se zády o zeď a zavřel oči. Cítil jsem vztek. Skoro ovládal všechny mé smysly. Rada mi zakázala poskytnout pomoct svému Padawanovi! Jak jen mohli?! San mi lhala. Celou dobu mi lhala! A já jsem asi poslední, kdo se tohle dovídá. Nerozlišil jsem pravdu od lži. Jak je to možné? Proč jsem jen nepoznal pravdu? Byl jsem na to asi příliš zvyklý. Zapletla se do vlastních lží že už asi sama neví, kde je pravda. Troh je možná mrtvý. Tohle je tedy skvělé. Jedno lepší než druhé. A já tu mám jen tak tvrdnout?! To přece nemůžou myslet vážně. Sotva jsem se uklidnil, oči jsme pomalu otevřel a upřel svůj pohled na Yodu. Vyčkával přede mnou mlčky na nějakou mou reakci. Zaváhal jsem.
„Mistře Yodo …“ zamumlal jsem stěží a rozpačitě. „Proč … proč nesmím? Kde je problém?“ zeptal jsem se a olízl si oschlé rty. „Moc rád bych … však víte … ještě nikdy jsme se s Anakinem od sebe na tak dlouhou dobu neodloučili … není zvyklý být sám, beze mě, v cizím terénu …“
„Rychle se učí,“ připomněl Yoda.
„To ano, jistě … ale je tam s ním Andris, pouze Andris, Padawan! Neznám jejich reakce na sebe, netuším, jak spolu ti dva vycházejí, Andris mi přijde mírně ztřeštěná a může mít na Anakina negativní vliv … a navíc jsou na planetě v přímém vlastnictví kolonie! Vím, kde asi budou, jenom mi povolte je jít najít!“ naléhal jsem, ale Yoda o tom neměl náladu se mnou diskutovat. Zavrtěl hlavou a drobné rtíky sevřel nesouhlasem.
„Ne. Ne. Ne. Rada rozhodla. Už o tom nebudeme mluvit,“ řekl nekompromisně.
Učinil jsem zoufalé gesto. „Mohu se proti tomuto rozhodnutí Rady odvolat?!“
„Obi-Wane …“ řekl mi Yoda smířlivým hlasem a dotkl se svou malou ručkou mé paže. „Nevzdoruj rozhodnutí Rady. Nemělo by to smysl. Obi-Wane, věř tomu, že si Andris a Anakin poradit dokáží sami. Neměj strach o ně. Nemá cenu o nich pochybovat.“
„Co mám ale dělat?!“ vzdychl jsme znechuceně.
„Věřit v ně musíš ty. A oddej se třeba meditacím,“ doporučil mi Yoda, ale tón jeho hlasu byl lhostejný.
Zuřivě jsem stiskl pěsti a zatnul zuby. „Jak mohu, Mistře?!“ zasyčel jsem zlostně. „Jak mohu jen tak sedět a meditovat, když Anakin je kdoví kde na území Kolonie a -“
„Už unavuje mě o tom dokola pořád mluvit!“ zvolal Yoda a ručičku z mé paže konečně stáhnul. „Už řekl jsem a ty rozhodnutí Rady jsi slyšel.“
Hlavu jsem opřel o zeď, ale přehnaným gestem a praštil jsem se tak do hlavy, až to zadunělo. „Au!“ vyjekl jsem a přitiskl si dlaň na zátylek. Yoda sledoval mé počínání upřeným pohledem a mračil se. Pokrčil jsem rameny. „Ehm, dobře. Půjdu tedy meditovat,“ oznámil jsem mu ironií přetékajícím hlasem.
„Nezkoušej to,“ varoval mne Yoda tichým, ale důrazným hlasem. „Ani nezkoušej to, Obi-Wane! Ber jako varování třeba to, ale nepokoušej se o to!“
Trhl jsem hlavou. „Řekl jsem, že půjdu meditovat,“ opakoval jsem tvrdohlavě. „Žádný strach. Přece bych neudělal nic proti vůli Rady, Mistře, to přece víte … klidně mi dejte na záda radar. Já tuhle planetu neopustím.“
„Doufám,“ odvětil Yoda a jeho očička se přivřela. „Ještě není jasná budoucnost tvá. Dělej ty, co uznáš za vhodné, Obi-Wane, ale Radě vzdorovat nesmíš!“
Bezmocně jsem přikývl. Provokovat nemá smysl. Plně to chápu, ale … ale tak nějak to nemůžu slíbit. Vstal jsem a poklonil se Yodovi: „Dobře, Mistře Yodo. Pokusím se vám nezklamat.“ Opustil jsme místnost a vztekle jsem se opřel o zábradlí, kde jsem shlížel na Coruscant. Andris může mít na Anakina špatný vliv, proč to rada nepochopí a neuzná?! Je mladší než on, děsně zarputilá a rozjařená. Navíc má své názory, se kterými prostě dokáže souhlasit jen někdo … snad to spolu zvládnou. Já v to přece chci věřit!
Ale co mě trápí více než snad nesamostatnost Anakina a Andris … to je Sanina zrada. Proč mi jen neřekla pravdu? Co ji k tomu vedlo? Očima jsem při tom krátce zavadil o jednu loď, která mi tvarem připomněla Saninu loď, kterou kdysi získala či co, asi v … kolik jí tehdy bylo? Deset? Jedenáct let? Pojmenovala ji Passattera. Kdo ví, kde k tomu názvu vlastně přišla. A kdoví, kde vůbec přišla k té lodi. Jediná svého druhu, říkávala s jasně patrnou hrdostí v hlase.
Nyní je zabodnutá čumákem v jezeře na planetě Brid, jak mi to Andris v naší jediné společné noci na Bridu rozčileně vylíčila. Anakin se tomu jejímu vyprávění tak smál, že se San málem vzbudila. Museli jsme mu ucpávat pusu rukama. Andris byla sice původně pořádně pěkně rozčilená, ale nakonec se řehtala s námi. A dokonce i mě dostala představa té slavné a údajně všemi zbožňované Passattery, která jednou už vyhrála okruh Kessell, zapíchnuté v bahně!
Zamračil jsem se. Stále na to zapomínám. Ne San, ale Sunshine. Lhářka jedna prolhaná! Kdykoliv si na to vzpomenu, cítím k ní velký vztek. Co vztek! Nenávidím ji za to! Silná slova na rytíře Jedi, já vím, ale prostě to tak nějak bude. Všechen cit, co jsem k ní kdy cítil, je náhle dočista pryč. Protože mi lhala! Tak ať se ani nediví. Jak se jen mohla ke mně ta sobecká mrcha zachovat tak bezohledně?! Hlavu jsem bezmocně opřel o zábradlí a tiše vydechl. Proč, San??