Poznat pravdu – kapitola 13

Obelstít štít bitevní lodi bylo o něco obtížnější. Vypozorovala jsem, že jej každé dvě hodiny na necelou čtvrt minutu vypínají. Těch deset vteřin by se mi mohlo hodit. Řekla bych, že s každou střídající se hlídkou se znovu obnovuje štít. Vyčkávala jsem. Skutečně, po těch dvou hodinách mé senzory zaznamenaly deaktivování štítu. Donutila jsem ubohý modul k té nejvyšší rychlosti. Ke svému údivu jsem zjistila, že štít byl nyní vypnut pouze na sedm vteřin. Málem jsem to ani nestihla. Sotva jsem vlétla do útrob lodi, těsně za mnou se aktivoval štít. Děsně se mi ulevilo, že mi to tak vyšlo.
Přistála jsem a okamžitě mě zaregistrovali. Do každé ruky jsem vzala jeden blaster a nechala je proniknout až na modul. Všechny jsem zastřelila. Trochu chladnokrevně, ale nepřežil ani jeden z těch odvážlivců, kteří vstoupili do modulu, a to bylo hlavní. Nebylo jich zrovna málo. Rozstřílela jsem je na kousky a vůbec nic to se mnou nedělá. Žádná lítost. Žádné emoce. Jsem skutečně ten bezcharakterní slizký zabiják, jak mi stále připomínal Kane. Měl pravdu. Jenže já už teď dokážu sama rozlišit pravdu od lži, už vím, co jsem. Prostřílela jsem se až k jednomu z počítačů, kde jsme přesně vytipovala dok, ve kterém je má Passattera. Tentokrát jsem však již šla takovými chodbami, abych nemusela zbytečně zabíjet. Nač patlat munici …?
Plně jsem se zabrala do svých myšlenek, že jsem těsně minula Anticii. I ona kolem mne zamyšleně prošla, ani se na mně nepodívala. Každá jsme se zaobírala ve své mysli svými starostmi, skoro jsme si neuvědomily, okolo koho jsme to vlastně prošly. Potom však náhle pocítila mou přítomnost a já tu její. Zatraceně! Prudce jsme se otočily.
„No vida, kdo to tu je,“ usykla Anticia.
„Nazdárek, Anticie, také tě ráda vidím,“ odpověděla jsem s úsměvem.
Anticia se ušklíbla. „Aspoň, že je to vzájemné. Jdeš za Kanem? Zklamu tě. Nikde ho tu nemohu nejít. Co jsi mu udělala?!“
Polkla jsem. „Milá Anticie, já …“ začala jsem nejistě tím nejmilejším tónem, co se mi v danou situaci podařil. „… je mi to líto, ale já …“
„Zabila jsi mi Mistra!“ S tímto zařváním učinila Anticia perfektní salto, kterým mne přeskočila a seknula po mně mečem. Ještě jsem byla překvapená tak nenadálým a nečekaným úkonem, ale zablokovala jsem úder mečem, který se mi s použitím Síly objevil v ruce, a čepele od sebe odskočily za vydatného syčení a skřípání. Anticia se prudce zatočila a opět zaútočila. V jejích výpadech jsem viděla zarážející podobnost s Kanovým stylem boje. Ty výpady, ty úskoky … přesně ty údery, které vedl i Kane, její Mistr.
Bylo mi ihned jasné, že má Anticia převahu. Protože ona ji skutečně měla. Snažila jsem se získat vedení na svou stranu ze zkušeností boje s Kanem, a intuicí, která mne zatím nikdy nezklamala. Anticia mi podrazila nohy, ale já jsem dokázala nespadnout. Lehce jsem povyskočila a Anaticii nakopla. Ta spadla na zem a vztekle si ze sebe strhla plášť, aby jí v boji nepřekážel.
Zoufale jsem uvažovala. Měla bych hnát náš souboj k větrací šachtě. Je to obrovská díra s dálkově ovládanou širokou lávkou, po které chodí opraváři, velmi stabilní. Kdybych ji shodila dolů, bylo by po boji ihned. Jasně. Jen se tam musíme dostat.
Anticia opět divoce zaútočila, hnána svou nenávistí a zlobou za smrt jejího Mistra.
„Každý den v řádu je stejný, zcela stejný. Přijmeme jednoho Padawana, vznikne jeden mladý rytíř Jedi a jeden zkušený Mistr Jedi zemře,“ řekl mi před lety Mistr Mace Windu. „Doufám, že to tak bude navždy.“
„Co tím myslíte, Mistře?“ podivila jsem se tehdy.
„V den, kdy zemře nebo vznikne více Jediů, nebude s řádem něco v pořádku,“ prozradil mi Mace se smutným úsměvem. „To si zapamatuj, San.“
Blesklo mi to hlavou, když jsem uskakovala, aby mi Anticia neusekla nohy. „Budu si to pamatovat,“ kývla jsem na to a svůj slib jsem dodržela. Musela jsem se tomu teď ušklíbnout. A co tehdy, když explodovala ta loď plná Mistrů Jedi? Řád se z toho ještě stále nevzpamatoval.
Kdybych alespoň uměla pořádně bojovat! Jenže vůbec netuším, jak v boji zdatnou Anticii přelstít. Ne, že bych se neuměla ohánět mečem, ale taktika je mi hluboce skryta, stejně jako chytáky a úskoky. Znala jsem jednoho nejlepšího šermíře, a to Qui-Gona Jinna. Když Mistr Mace pochopil, že na souboj nikdy nebudu přílišný talent, navrhl Qui-Gonovi, že by mne mohl souboj doučovat. Vztekala jsem se, že nechci jiného Mistra. Ale k doučování už nikdy nedošlo. Bohužel. A Anticia bojuje čím dál rychleji.
Prask!
Zděšeně jsem se rozhlédla a zjistila, že vybouchla žárovka nad Anticiinou hlavou. V chodbě jich však bylo několik, takže tma nenastala. Anticia asi příliš nekontrovala svou Sílu a proto praskla ta žárovka. Anticia vycítila mou ztrátu soustředění a zaútočila, já takovou razanci nečekala a její výpad jsem odrazila opravdu jen těsně. Vedla jsem úder dolů, ale Anticia ucukla a já jsem sice minula, ale protočila jsem se a postavila se tak k Anticii zády. Anticia udělala výpad na bok, sklonila jsem meč tedy v takovém úhlu, že jsem Anticiinu čepel v pohodě zablokovala. S tím jsem se prudce otočila a učinila divoký úder, kterým jsem Anticii donutila ustoupit.
Prask! Prask!
Zvedla jsem hlavu ke stropu a Anticiina čepel mi švihla před zápěstím zhmožděným ještě ze souboje s Kanem. Štíplo to, jak propálila pár obvazů. Vyjekla jsem spíše překvapením než bolestí a rukou prudce trhla zpět k sobě. Svůj meč jsem tak v podstatě omylem odhodila. Padla jsem k zemi a odkulila se stranou. Přejela jsem si levou rukou zápěstí pravé ruky a do očí mi skoro vyhrkly slzy. Vztekle jsem pohlédla na Anticii: „Kana jsem poslala k Síle. A ty půjdeš za ním!“ Pomocí Síly jsem si podala meč.
Prask! Prask!
Anticia stála jako přimražená a nevěřícně mne pozorovala. V chodbě se povážlivě zšeřilo. A ona zablokovala můj meč, zdvihla mi ho do výše a udeřila mne loktem. Poodstoupila jsem. „Au!“ V ruce jsem přetočila meč. Příliš mi to nešlo, rána způsobená Kanem byla dost hluboká a teď mne navíc znovu rozbolela.
Prask!
„Nenávidím tě, Sunshine!“ vřískla Anticia.
Prask! Prask! Prask!
Tma. Modrá čepel mého světelného meče nic neozařovala. Anticia deaktivovala svůj meč. Spustila jsem jej k noze a soustředila se na své okolí. Netušila jsem, kde by mohla být. Rychle jsem uchopila dálkové ovládání tepelného detonátoru.
„Opatrně, Anticie,“ varovala jsem ji tlumeně. „Měla bys vědět jedno. V ruce mám odpalování tepelného detonátoru! Umístila jsem ho k reaktoru. Jsem schopná to kdykoliv odpálit!“
„Řetězová reakce zničí celou loď,“ doplnila Anticia.
Prudce jsem se otočila po hlase, který vycházel zleva, a pozvedla jsem meč. „Přesný úsudek.“
„To bys neudělala. Zemřela by jsi i ty,“ prohlásila zprava Anticia.
Opět jsem se otočila za zvukem jejího ocelově chladného hlasu, ale mé oči si ještě nezvykly na tmu – stále jsem nic neviděla a to mne rozčilovalo. „Udělám to.“
„Ne,“ ozvala se Anticia a tentokrát bych řekla, že byla zase nalevo. Usoudila jsem, že mne buď hledá, nebo obchází, aby mne zmátla. Spíš jí jde o mé zmatení, Anticia není vůbec hloupá – však je to také Kanův Padawan. „To bys nikdy neudělala, Sunshine.“
„Ale ano, Anticie, udělám to. Přišla jsem o svou jedinou opravdovou lásku a nemám důvod žít bez něj,“ poučila jsem ji se škodolibou radostí.
„Netvrď mi, že i tobě na něm záleželo tolik, jako třeba Kanovi na datadisku s plány – buď žít s ním nebo zemřít,“ odsekla Anticia.
„City!“ vykřikla jsem rozzlobeně. „City! Tomu ty nemůžeš rozumět, ty bezcitná obludo!“
Údivem jsem jen poskočila, když přímo přede mnou ožila jasně oranžová čepel jejího meče a Anticie bez prodlení zaútočila. Uhnula jsem a vedla úder zespoda. Jasně, nebyl to chytrý tah, ale na nic lepšího jsem se nezmohla. Ucítila jsem, jak tiskne můj meč k zemi. Pokusila jsem se jí svůj meč vytrhnout, ale to už mne Anaticia silně udeřila. Odkutálela jsem se v bolesti, ale donutila jsem se okamžitě vstát zpět na nohy. Rychle jsem se rozhlédla. Viděla jsme už obrysy věcí v chodbě, ale přesto jsem o něco zakopla, když jsem couvala. Zamyslela jsem se. Někde na konci chodby by měl být ovládací panel, kde bych mohla spustit záložní světla. Šmátrala jsem chodbou, až nakonec se mi skutečně podařilo dojít k tomu panelu. Lezl mi už na nervy tenhle temný, stále stejný souboj, kde jsem tušila soupeřku jen podle světelného meče. Čím to ale spustit?
„Co děláš u toho zdrojového panelu?!“ zeptala se Anticia podrážděně a já téměř ztuhla údivem. Anticia mě vidí – nebo pouze tuší, kde vlastně jsem? Zamrazilo mne z toho.
„Co si myslíš?“ Tady! Světlo naskočilo a já se zazubila: „Snažila jsem se spustit záložní světla, co jiného?“
Jak já, tak Anticia jsme mhouřily před jasným světlem oči, protože nás obě naprosto oslepilo. Anaticia se však rozkoukala mnohem dříve než já a hodlala toho využít. Přestože jsem měla pevně zavřené oči, její výpad se mi podařil odrazit a dokonce jsem vedla úder tak, že jsem Anticii málem zabila – ale to bych musela vidět. Takhle jsem ji jen štrejchla na rameni. Anticia měla jediné štěstí: že jsem byla kupředu hnána jen svým instinktem a někdejším výcvikem rytíře Jedi, který byl však nedokončený.
„Proč ses vrátila?“ podivila se Anticia mezi výpady.
Konečně se mi bez bolesti a oslepení podařilo otevřít oči a naplno se podívat na Anticii. Protočila jsem se okolo ní a pokusila se ji přeseknout, ale Anticia se sehnula a Sílou mne mrštila proti stěně chodby. Teď už s námahou jsem se vyškrábala na nohy, ruce opřené o kolena, a zhluboka jsem dýchala. Musíme se dostat k té šachtě! Napřímila jsem se, v rychlosti deaktivovala světelný meč a rozeběhla se směrem, kde jsem tušila záchranu. Anticia vyrazila za mnou. Sprintovaly jsme dlouho, než jsem konečně před sebou uviděla ten most. Vběhla jsem na něj a zabalancovala, ač byl poměrně široký. Anticia si to tu popleteně prohlížela, pravděpodobně vůbec netušila, kde to jsme, pohlédla dolů, kde byl k mému údivu další můstek, a zalapala po dechu. Opatrně jsem popošla. Anticii napadlo to samé, o co šlo mě. Učinila ležérní gesto, kterým mne téměř shodila z můstku.
Vykřikla jsem a jen těsně jsem přelétla přes zábradlí. Podařilo se mi ho naštěstí zachytit. Podívala jsem se dolů a udělalo se mi špatně. Nebojím se výšek, ale … zakývala jsem bezmocně a zoufale nohama. No jasně! Rozhoupala jsem se a potom jsem se mocným švihnutím dostala zpět na můstek k Anticii. V duchu jsem si tenhle povedený, skoro artistický kousek pochválila.
„Tebe se nejde jen tak zbavit,“ konstatovala Anticia znechuceně a aktivovala meč stejně lhostejně, jako mne přehodila přes můstek. Uvědomila jsem si jediné – v souboji s Anticií nemohu vyhrát. I já jsem zapjala meč a zamávala jím kolem sebe. Anticia ucouvla, nechápajíc mé počínání. Pouze jsem zničila okolní zábradlí. Na šikmo od nás je ten spodnější můstek. V čem bude tkvět tajemství mého úspěchu? Anticii to stále ještě nedošlo.
„Dolů,“ zamumlala jsem a usmála jsem se. „Obě musíme dolů.“
Celou svou vahou jsem se vrhla na Anticii. Nečekala to, sotva stačila překvapeně pozvednout meč. Smetla jsem nás obě z horního můstku. Tvrdě jsem přistála na dolním můstku a skoro jsem si vyrazila dech. Okamžitě jsem ustoupila od Anticie a rozeběhla se ke konci můstku, kde jsme tušila ovládací panel dveří. Rychle jsem ho začala prozkoumávat. V tu chvíli jsme zaslechla vítězoslavný Anticiin výkřik:
„Jsi v pasti! Sama ses do ní nahnala! Nemáš kam utéct!“
Dveře byly uzamknuty na kód. Anticia se nemýlí. Jsem v pasti. Opravdu nemám kam utéct. Rozhlédla jsem se. No ne?! Támhle jsem viděla cosi jako malá dvířka! Mohla bych skočit k nim. Ale kdybych minula … byla bych definitivně v háji. Ohlédla jsem se na Anticii. Stála tam hrdě, trošku ušmudlaná, v ruce sevřela rukojeť meče o něco pevněji, oči jí plály šílenstvím. Popošla jsem k ní. Ušklíbla se.
„Možná že ano, možná že ne,“ odsekla jsem a rozeběhla se. A skočila jsem. K odrazu jsem nic nepotřebovala, leda tak Sílu.
„Doufám, že se zabiješ!“ zařvala za mnou Anticia.
Přesně v to jsem v případě neúspěchu doufala i já. Chvíli jsem jen tak letěla vzduchem, skoro jsem se už začala obávat, že narazím do zdi, ale náhle jsem začala prudce klesat. Zoufale jsem se snažila dostat až k těm dvířkám, kam jsem se chtěla dostat. V prvním okamžiku jsem, to přiznávám, ztratila víru v Sílu a myslela jsem si, že jsem naprosto a kapitálně minula, ale potom jsem náhle ucítila tvrdost hrany v dlani a tak jsem instinktivně sevřela prsty, abych se přichytila. Zhoupla jsem se. Nikdy jsem netušila, že jsem tak těžká. Zdvihla jsem oči – a zahlédla jsem Anticii, jak zvídavě nakukuje přes zábradlí. Neviděla mne, protože zavrtěla hlavou, usmála se a už jsem slyšela jen jak odchází.
Oddychla jsem si a vylezla až ke dvířkám, které jsem pomocí světelného meče násilně otevřela. Ocitla jsem se tak v dlouhé, chladné chodbě, ve které naštěstí nikdo nebyl. „Ta fádnost mne začíná unavovat,“ ohodnotila jsem vzdychnutím chodbu a vedena pouze svým instinktem jsem zamířila k dokům, kde se nachází má loď. Našla jsem však něco … poněkud jiného. „Síla se mnou! Reaktor … nebo generátor … já nevím!“ Zamyšleně jsem si to prohlížela. Ať už to bylo cokoliv, musím to určitě zničit. „Myslela jsem si, že to bude vypadat … trošku … trošku jinak.“ Bylo to obrovské, to ano, ale tvar mne trošku zklamal. Ukryla jsem k tomu malý tepelný detonátor. Bude to škoda, ale musím to zničit, jakož i všechno z mé minulosti – s výjimkou Passattery.
Vyčerpaná jsem se plahočila chodbami a na konci jedné jsem se svezla po stěně na zem. Přemáhala jsem se neplakat. Doufala jsem, že na konci chodby konečně spatřím doky, ale musela jsem se zmýlit. Je tam jen další nudně šedá chodba. „Ztratila jsem se,“ zaúpěla jsem do ticha. „A to jsem vždycky říkala, jak je tahle loď malá …“ Ztichla jsem. Jen se neprozradit! Možná, že to bylo štěstí, a možná, že to snad byl osud nebo snad Síla, ale najednou chodbou kdosi spěchal. A za ním někdo další. Rychle jsem se ukryla a přitiskla se ke stěně ve zbožném přání zmizet.
„Kam letíš?“ podivoval se první hlas.
„Ale, zapomněl jsem střídat hlídku u Passattery,“ odvětil druhý. Radostí jsem málem vykřikla, a tak jsem si radši kousala rty.
„Kapitán tě zabije!“ zasmál se první.
„Obávám se, že jo … zatraceně, nevíš, kudy se tam odsud dostanu? Tahle loď je fakt jako labyrint, už se tu vůbec nevyznám!“ stěžoval si druhý hlas.
„Klid,“ odpověděl první hlas. „Tady je to nejsložitější, ale když to pochopíš, už se tu jen tak neztratíš … poslouchej mě – musíš touhle chodbou až na konec, sjet výtahem dolů, přejít dok a vyjel nahoru tím úplně vlevo, tím typu beta. No vidíš, tím se ocitneš v doku a Passatteru rozhodně nepřehlédneš. Tak už leť.“
„Díky,“ pronesl vděčně ten druhý.
„Díky,“ opakovala jsem i já polohlasně a s úlevou. Výtah dolů, přímo přes dok, výtah nahoru. Jak prosté. Tohle už nezvořu. Posadila jsem se na zem a vyčkávala s netrpělivostí odchodu obou vojáků. Ten druhý odklusal ihned, ale ten první se tu ještě dlouho poté potuloval. Kousala jsem si nedočkavostí nehty. Je to takový můj dlouholetý zlozvyk, kterého se nedokážu zbavit. Když jsem si představila, jak musela Anticia zuřit, když se dozvěděla, že jsem jí hrabala v pokoji a ještě jsem si vzala některé její šaty, začala jsem se tlumeně hihňat. Ještě že jsem byla tak předvídavá a před příletem sem jsem se převlékla zpět do své staré letecké vesty ošoupané barvy a kapsáčových kalhot, co jsem si na Delaye vyprala. Anticia by se musela vzteky zbláznit, kdyby mne viděla v jejích šatech. Beztak je mé staré oblečení mnohem pohodlnější než nějaké šaty, ač jsou sebehezčí. Ostatně, ty Anticiiny jsem vyhodila. Nechala jsem si jen její plášť. Utáhla jsem si tkaničky svých vysokých, šněrovacích bot a znovu jsem vrátila prsty do úst. Tak rychle, pobízela jsem bezhlasně vojáka. Odešel, a je to už dlouho. I já bych mohla jít.
Vylezla jsem z úkrytu, protáhla ztuhlé nohy a zamířila chodbou. Přesně, jak říkal ten voják. Na konci chodby se skutečně nacházel výtah. Chvíli jsem na něm koumala, jak se asi spouští, když tu se pohnul sám. Byl asi na to čidlo hmotnosti. Docela mne to vyděsilo, ten náhlý pohyb výtahu.
Sjela jsem tedy až dolů do doku, který byl plný lodí. Překvapeně jsem je přejela pohledem. Tolik lodí a tolik úžasných typů lodí! Páni, jak se sem asi všechny dostaly? Tipuji, že všechno přitáhla Kolonie vlečným paprskem. Tak to asi bude. Fascinující! Tolik lodí!
Proplétala jsem se jimi a zoufale vzpomínala, kdeže má být ten druhý výtah. Úplně vpravo nebo úplně vlevo? Zkusila jsem ten vlevo a naštěstí jsem se nemýlila. Aspoň nyní a aspoň v tomhle. Na širokém, volném prostranství stála osamocená a honosná Passattera. Pocítila jsem vzrůstající něhu a rozeběhla jsem se k ní. V ruce mne bolestivě zaštípalo, když jsem se mazlila s jejím kovovým pláštěm. Před Kanem jsem nemohla dát najevo takovouhle slabost pro svou loď, které si velice vážím. Náhle jsem si zděšeně uvědomila, že jsem vlastně zapomněla dávat pozor na hlídky. Opatrně jsem obešla loď, ale na žádného hlídače jsem nenarazila. To je divné. Co to má znamenat?! Je to skutečně zvláštní. Něco se děje. Váhavě jsem vstoupila do své lodi.
„Má nádherná lodičko …“ zamumlala jsem a dlaněmi se opřela o palubní desku. „Ještě že tě Skywalker vytáhl z toho bahna a tys tam ještě teď nerezla! Za tohle budu muset Skywalkerovi a Andris vážně moc poděkovat …“ Zarazila jsem se. Temná strana Síly. Docela zřetelná.
„Přemýšlela jsem, proč jsi se vrátila,“ ozval se za mnou nenáviděný dívčí hlas. Nemusela jsem se ani ohlížet, abych věděla, že je to Anticia, ale i přesto jsem se otočila a zamyšleně na ni pohlédla. O úsměv jsem se už ani nepokoušela. „A bylo to přece tak jasné. Tvá loď. Tvá loď, Sunshine. Nikdy bys jí tu nenechala napospas Kolonii – nebo nezničila spolu s lodí, že?“ ušklíbla se.
„Ovšemže,“ odvětila jsem. „Bylo by jí pro vás škoda.“
„Takový vrak,“ prohlásila s opovržením. „Fascinuje mně, žes ji ještě nedala do šrotu.“
„Shit!“ zařvala jsem vztekle. „Takhle o Passatteře nemluv!“
Anticia pohodila lhostejně hlavou. Kolem tváře se jí rozlétly tmavé kadeře, ostře kontrastující s jejíma jasně modrýma očima. „Nezuř. Jedi přece nejedná pod vlivem zloby, ne? Kane mne nutil naučit se celý váš šíleně nudný Kodex, víš? Jedi totiž jedná v klidu a s použitím své pochybné Síly.“
Posmívá se mi?! Napřímila jsem se a hmátla k boku, ale Anticia mi vytrhla temnou stranou Síly zpod ruky a nechala ho levitovat před sebou, přesně tak, jak to udělal i Kane. Prohlížela si mou zbraň s neskrývaným zájmem:
„Páni, ten je tak amatérský … tak … Padawanský,“ hledala vhodná slova a nakonec se zasmála. „Nedostala ses ve výcviku daleko, že ne?“
Proč se mnou takhle mluví? Proč rovnou nezaútočí a nezabije mně? O co jí jde? K čemu se chce dostat? To vše mi vířilo hlavou, ale podařilo se mi nepříliš ochotně souhlasit: „Nedaleko, ano.“
„A Kane tvůj výcvik nedokončil? Jasně že ne, vždyť jsi ho zabila!“ vykřikla. Aha, o tohle jí šlo. Můj meč letěl kamsi pryč a Anticii v ruce ožila ta krásná, zvláštní oranžová čepel jejího meče. Bzučela jasně a nekompromisně. Zamířila jím na mně a podrazila mi Sílou nohy. Ocitla jsem se na zádech, ani jsem překvapením nevykřikla. Aspoň, že jsem si nevyrazila dech, i když pád to byl slušný. Už si asi začínám zvykat. Rychle, San, uvažuj! Ona má meč, ty meč nemáš. Přemýšlej, nebo tě zabije! Zabije tě určitě? Jo, nevypadá na to, že má soucit. Zatraceně. Nenadávej a uvažuj. Neměla jsem se do téhle mise vůbec kdy pouštět. Ale ty peníze mě tak lákaly … Naplnila sis svůj arzenál …? Jasně! Vsunula jsem ruku pod vestu a šátrala po blasteru na ní připevněném. „Jak jsi to jen mohla udělat?! Zaujala jsi mé místo, dokonce jsi mne nahradila i na předání plánů! Kane tě měl vždycky radši než mě!“ Mezi prsty protočila rukojeť meče a ten opět zlověstně zabzučel. Třásla se hněvem a oči jí plály neznámým modrým světlem. „Dokázal o tobě mluvit dlouhé hodiny! Jen o tom, jak jsi úžasná a jak moc by tě chtěl za Padawana! Ale potom se něco stalo a tys začala dělat blbosti. Proč? Neplnila jsi Kanova nařízení. Kane zuřil, ale vždycky se mu podařilo tě nějak omluvit. A co jsi udělala ty?! Zabila jsi ho! Jak já tě nenávidím!“
„To už jsi dneska párkrát už říkala,“ poznamenala jsem, aby řeč nestála. Kde je při Síle ten blaster?! No tak, San, neříkej, že sis ho tam nedala! To bys mi přece neudělala! „Anticie, víš … je to ale … trochu jinak,“ zakoktala jsem.
„Jinak? Skutečně?! To snad ne!“ Anticia je vzteky bez sebe. Mečem zlostně švihla přede mnou, aby svá slova podtrhla. Ještě, že jsem se zavčas přitiskla k zemi, jinak by mi přesně proťala mečem hrdlo, pokud by mi rovnou neusekla hlavu. Konečně! Teprve teď jsem prsty nahmatala blaster. Děsně se mi ulevilo. Poposunula jsem jej vzhůru, abych ho mohla lépe uchopit celou dlaní do ruky. Odkulila jsem se a zamířila na ni:
„Ani se nehni, Anticie. Nechci tě zabít, ale když mi nedáš jinou možnost …“
Na malý okamžik se zarazila a její žhnoucí oči šokovaně zamrkaly, když jsem vstala, ale vzápětí se zašklebila: „Mohlo mne napadnout i tohle – jsi přece jenom nájemný žoldák. Ale byla jsem příliš zaslepena svým vztekem,“ pronesla ironicky a skoro jako by se omlouvala. Napadlo mne, že Anticia tímhle tónem sotva kdy hovořila s Kanem, protože ten by jí to hned zatrhl. Skoro jsem se tomu začala smát, jenže ona dodala: „Neuvědomila jsem si, že jsi ten typ zabijáka, jehož mysl se zmůže pouze na dva úkony – najít a zabít. Víc nic, že?“ – no a s tímhle prohlášením tedy zmizela má chuť propuknout v řehot.
„Neurážej mně,“ usykla jsem. „Nejsi jiná a ty to víš.“
„Sotva!“ vyprskla podrážděně. Stála naproti mně, hrdá a nehybná jako socha, s napřaženým mečem. Váhala. Věděla, že sotva udělá sebemenší pohyb, zastřelím ji. A tak se rozhodla udělat něco trošku jiného. Lehce nadzdvihla obočí a Sílou mne odhodila. Asi si myslela, že upustím blaster. Kutálela jsem se dlouho a docela daleko. Zastavila jsem se. V boku jsem ucítila bolestivé zaštípání, jak mne během mého kutálení zasáhla světelným mečem, bleskově jsem se posadila a doufaje v Sílu jsem oslepena nenávistí vystřelila. Bolest v mém boku trošku polevila. Anticia, která ke mně přiskočila, aby mne přesekla mečem na dvě San poloviční velikosti, se zapotácela a s žuchnutím spadla na zem. Zasáhla jsem ji! Jsem zatraceně dobrá!
„Anticie?“ zašeptala jsem, „je po tobě nebo ne?“ Kupodivu se nic neozývalo. Strčila jsem do ní nohou. Opět žádná reakce. Pracně jsem se postavila na nohy a pohledem odhadla vážnost svého zranění. Je to hodně hluboké a docela slušně to bolí, ale myslím, že to vydržím – a taky přežiji. Jak je na tom Anticia? Naklonila jsem se nad ní, abych zjistila, jak se mi podařilo ji zasáhnout. Odhrnula jsem její temné vlasy z tváře a – při vší Síle – viděla jsem, že jsem ji zasáhla přímo do čela. Z rány, která byla menší než nehet na mém malíčku, vytékal pramínek krve, stékal jí přes čelo až do vlasů a na podlahu. Oukej, je mrtvá. Konečně. Škoda, že necítím žádnou citovou pohnutku, emoce jaksi nejsou. Není mi to líto, nemám radost z vítězství. Necítím nic. Z ruky jsem jí vytrhla meč. Dříve jsem si nechávala zbraně těch, co jsem zabila. Dříve! Pcha. Nechám si její meč. Je tak fantasticky oranžový a navíc dokonale opracovaný. Rukojeť je bezchybná. Skvělá trofej. Teď se musím zbavit té mrtvoly. Nadzdvihla jsem jí hlavu a ramena a zaznamenala jsem, že se pod ní vytvořila slušná kaluž rve. Upustila jsem ji jako horkou cihlu. A její hezká hlavinka se zaduněním dopadla zpět do loužičky šarlatové kapaliny. „Při Kolonii!“ vyhrkla jsem. „Jak já tu krev vyčistím?!“

– – – – –

Přistáli jsme dle přání Andris na planetě jména Almanie. Tvrdila, že tady nás San s Obi-Wanem – nezapomněla dodat – určitě najdou. Věřím jí. Nevím proč, ale věřím jí.
Dotkl jsem se datadisku ve své kapse. Je tak nádherný. Ale já ho nemůžu mít. Musím se ho zbavit. Napadá mne spousta možností, jak bych plány využil … a ne všechny jsou dobré. Nemohu ho mít. Ale už vím, co s nimi.
Co mě ale trápí je Obi-Wan. Motti nám až při cestě sem řekl, že ho samotného vezl na místo předání k té stanici u Hothu. Šílel jsem vzteky, že mi to neřekl dřív, a on si klidně prohlásí, že mu to asi nepřišlo tak důležité. Obi-Wan prý měl v úmyslu vyhledat San. Jsou určitě spolu. Ale proč nás ještě nezkontaktovali?! Něco se stalo. Určitě. Hned teď vyrazím za Mottim a z jeho lodi pošlu vzkaz na Passatteru.

– – – – –

Na dlani mi leželo dálkové ovládání tepelného detonátoru. Usmála jsem se. Proč ne? Stiskla jsem tlačítko a kochala jsem se pohledem na vybuchující objekt, který kdysi byl bitevní lodí Kolonie. Okouzlující exploze. Zvláštní, jak to mou Sílu podpořilo, a i když zemřelo tolik lidí, cítila jsem se skvěle. Kurs planeta Almania. Dostala jsem vzkaz od Anakina. Andris byla chytrá, když trvala na přistání na Almanii. Škoda, že neví o Delaye. Měla bych tu záležitost s Obi-Wanem z krku – a vyhnula bych se setkání s Anakinem.
„Konec Kolonie,“ pronesla jsem, když zmizelo všechno, co by mohlo ještě alespoň vzdáleně připomínat hlavní loď Kolonie. „Bum.“

Kapitola 12 x Kapitola 14 – – – >