Sledoval jsem Andris, jak si prohlíží droidy a hihňá se. Neodolal jsem a usmál jsem se. Jásala nad jednotkami R2 i vyššími droidy spíše lidských tvarů (Když jsem tak hleděl na jednoho z nich, náhle jsme si vzpomněl na 3PO, droida, kterého jsem stavil ještě na Tatooine pro svou maminku. Třeba ho už prodala. Beztak nebyl dokončený. A asi nikdy ani nebude.) a předváděla mi všechny jejich funkce. Překvapilo mne, že se v robotech tak vyzná. Možná jsem ji v oblasti techniky trošku podcenil … Skoro jsem se přestal bát, že nás její povykování prozradí.
Tlumeně jsem se zasmál: „Teda, Andris, všechna čest! Kam se na tebe hrabe Jar Jar Binks!“ Vzpomněl jsem si i na to praštěné a potrhlé stvoření, které jsem poprvé uviděl právě na své domovské planetě. Vyvádělo to podobné psí kusy s droidy ve Wattově krámku.
Andris jsem však svou neobratnou lichotkou očividně urazil. „Ts-ts-ts,“ zacvakala nespokojeně ústy a naznačila pohrdavé gesto. „Nepřirovnávej mě ke Gunganům! Já nejsem Gungan!“
„To naštěstí nejsi,“ mrkl jsem na ni a ukryl se za jednotkou R2-D2, i když mi bylo jasné, že jsem mnohem větší než je droid. „Víš, když se nad tím tak zamýšlím, tak San nevypadala příliš … jak bych to řekl … no, jako zajatec.“
Ztuhla a vrhla na mně rychlý, dotčený pohled: „Co tím naznačuješ?“
„Mám takový … pocit … že San není tak docela … proti Kolonii,“ vysvětloval jsem a kolenem jsem přitom víceméně omylem strčil do droida, který mi ne zcela dobrovolně poskytl úkryt. Ten zmateně zahoukal a poodjel ode mě. Zamračil jsem se a nakopl ho vší silou. Jenom poskočil, srdceryvně zavřískl a ztichl. Ušklíbl jsem se. Artoo. Kdo ví, kde je tomu mému R2 konec. Kde ví, co s ním je teď. Ohlédl jsem se na Andris. Ještě stále měla na tváři ten svůj šokovaný a dotčený výraz. „No, tak šla dobrovolně a měla na sobě nějaký plášť. Viděla jsi ji snad někdy v plášti? Ne. Nosila jen tu leteckou vestu a ty hnědé kalhoty. A co víc – měla i jiné šaty, jestli sis všimla,“ vysvětloval jsem neochotně. „Copak takhle se zachází se zajatci?“ pokrčil jsem rameny.
„Anakine!“ vřískla na mne. „Takhle o ní nemluv!“
Chtěl jsem něco namítnout, ale to už to s námi lehce cuklo. Pohlédl jsem na Andris: „Tak už teda letíme!“
Ledabyle pokrčila rameny a udělala své klasické, rozšafné gesto: „Hlavně abychom tam už byli, nemyslíš?“
Souhlasil jsem. Ještě přesně nevím jak, ale nějak musíme předání plánů zabránit. Jestli tam však Kolonie bude mít všechny ty své obrovské transportéry plné vojáků, nepomůže nám už ani Síla. Je to legrační.
Ukrýváme se v místnůstce plné droidů v té samé lodi, ve které sedí i San a Kane a já plánuji, ukrytý za roboty, překažení předání. Směšné, ale ne legrační. Na tomhle není nic legračního. Jsme jen na kousek od nich.
Stále ve mně hlodá podezření, že je San zrádce. Všechno tomu přece nasvědčuje! Ale zase … v docích … tam mne viděla určitě a nezmínila se ani slůvkem. Jsem si jist, že mne zahlédla. Byla to ode mne hloupost, to uznávám. Mohl mne vidět třeba i Kane nebo nějaký jiný voják a v tu ránu by bylo po nás. Ale já se prostě musel podívat, kdo všechno je u Passattery. Neprozradila mě. Že bych se zmýlil …?
Andris je teď na mně naštvaná, že jsem své podezření oznámil nahlas. Možná jsme to neměl říkat. Už se stalo. Andris sedí u R2-D2 červené barvy a asi nevědomky si žužlá konec copánku. Tváří se velice vzpurně. Líbí se mi, když má tenhle arogantní výraz. Je to úplně jiná Andris, ne ta, co se pořád směje a má stále dobrou náladu. Jako kdyby vycítila můj pohled; zdvihla své barevné oči ze země a tvrdě na mě pohlédla:
„Co je?“
Usmál jsem se. „Už se nebojíš,“ poznamenal jsem potěšeně.
„Proč taky?“ S tím vytáhla svůj meč a začala jej zkoumat, uvolňovat různé západky a podobně. Vzpomněl jsem si, že v mém už moc energie asi nezbude, měl bych ho nechat dobýt. Ale na to teď není čas. Leda tak na meditaci. Klekl jsem si, kryt za jednou jednotkou R2, a nechal se zcela prostoupit Sílou. Sotva si Andris uvědomila, co dělám, neváhala se přidat a pustila se do meditace také. Když člověk medituje, čas ubíhá úplně jinak, rychleji. Už abychom tam byli, napadlo mne.
– – – – –
Kane a já jsme seděli vedle sebe mlčky v dlouhé místnosti plné oken, za kterými se rozprostíral široký vesmír. Kane byl v klidu a dokonce se lehce usmíval. Před námi byl široký, černý konferenční stůl vyrobený ze dřeva, jehož barva ostře kontrastovala s šedivým okolím. Na něm stály pouze dvě sklenice s nápoji.
Ani jeden z nás se svého pití ani nedotkl, slušnost neslušnost. Což o to, Kane dokonce ten svůj odmítl okamžitě, sotva mu jej přinesli. Vyslovil to tak rázně, že jsem se málem rozesmála nahlas. Ale já ne. Já ale ne. Možná bych se měla přece jenom napít.
Přistrčila jsem si sklenici blíž a zabrejlila na její obsah. Světle růžová kapalina nevypadala příliš vábně na ani pohled, natož k pití …! Vůně taky nic moc, usoudila jsem, když jsem z nosu, který jsem zvědavě vstrčila až do sklenice, otřela růžovou pěnu. Po dlouhém přemáhání jsem se donutila usrknout a – a zašklebila jsem se. Fuj!
Nápoj byl k mému údivu velice hořký. Chutí skoro připomínal šťávu z Hemarselových bobulí, což je velmi hořké, ale zároveň také velmi energetické ovoce, které se jí většinou s cukrem a mlékem, aby se ta jeho pachuť co nejvíce potlačila, nebo bývá sušená jako pokrm pro cestovatele do odlehlejších koutů naší galaxie. Já Hemarselovy bobule nejím tak jak tak. Znechuceně jsem odstrčila sklenici a odfrkla.
Kane mi k mému štěstí nevěnoval ani jediný pohled. Dobře tedy. Nedívá se. Vytáhla jsem nůž a kolenem ho zespodu přitiskla ke stolu. Ani nyní mne Kane neviděl a já si v duchu mohla jen gratulovat. Vypadalo to, jako by Kane nebyl snad ani duchem přítomný. Podepřela jsem si hlavu rukou a prstem strkala do skleničky, abych zahnala blížící se nudu.
„Kdo je vlastně ta vaše spojka?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.
Kane se zazubil. „Vlastně ani nevím. Ale tipuji to tak na nějakého menšího obchodníčka, který ani dobře neví, co se mu to vlastně dostalo do pazourů. Páni, opravdu asi netuší, že jde o plány Death Star! No a jakmile však zjistil, že máme o ten datadisk zájem, neváhal nás zkontaktovat a nadiktoval si podmínky …“
„Byly jeho podmínky nějak náročné?“ nadzdvihla jsem obočí.
„… ne, v našich silách. V podstatě jsme nemuseli ani nic shánět. Ještě jsme se s ním nesetkali … pouze jsme spolu mluvili, ne sice normálně, ale holograficky. Takže vážně netuším, o koho může jít. No, alespoň ho poznám nyní,“ dokončil Kane zamyšleně.
Přikývla jsem a znovu se napila nápoje. Zvláštní. Teď už mi tak hořký nepřipadal. Na ex jsem vyprázdnila celý její obsah a prázdnou skleničku jsem postavila na okraj stolu. Rozjařeně jsem do ní cvrnkala prstem a ona poslušně poskakovala a točila se. Bavilo mne to, ale ne příliš dlouho. Sklenička se zatočila naposledy – na hraně stolu. A spadla ze stolu. A roztříštila se. Pozorovala jsem, absolutně okouzlena, jak se tříští na stále menší a menší kousíčky skla a byla jsem opravdu fascinována. Ohlédla jsem se na Kana, jestli náhodou neviděl to, co se teď stalo.
V tu chvíli se však konečně otevřely ty druhé dveře, než kterými jsme přišli, a do místnosti vstoupil vysoký muž. Instinktivně jsem vyskočila na nohy a napřáhla pravou ruku na pozdrav, ale Kane mne stáhl zpět na židli. Šokovaně jsem zírala na toho člověka, který se uráčil přijít. Nemohla jsem odhadnout, zda je starý či mladý, krásný či škaredý. Tvář měl totiž zakrytou. Kane se vedle mě zarazil a úsměv, vyvolaný mou rychlou, bezprostřední reakcí, mu zamrzl na tváři. Zmateně se zamračil a podíval se na mně.
„Doufám, že nečekáte příliš dlouho,“ prohlásil cizinec živým, temperamentním hlasem. Jasně, už víme, že jde o mladého muže. Musí to být mladý muž. Zaměřila jsem se na jeho masku, která mu dokonale kryla obličej. Byla pravděpodobně zlatá a navíc byla tak krásně třpytivá, umně vyrobená, ale bez jakýchkoliv rysů, které by mohly naznačit, kdo se pod maskou skrývá.
„V podstatě ani ne,“ odvětil Kane. V tónu jeho hlasu bylo jasně znát jeho překvapení a zklamání, ale i upřímné rozhořčení. Naklonil se kupředu: „Máte …?“
Zatraceně, Sheele, pomyslela jsem si. Kde jsi? No tak, ukaž, že jsi kamarádka! Ukaž, že alespoň ty dokážeš na rozdíl ode mě dodržet dané slovo! Blesklo mi také hlavou, že možná špatně pochopila má slova – a hledá nás teď někde na ledovém povrchu planety Hoth! To snad ne! Sheele! Prosím, nezklam mě i ty!
„Pochopitelně,“ přikývl cizinec. Posadil se naproti nám a položil obě dlaně na stůl. Měl silné ruce, šlachovité a svalnaté, ale ani s nejmenší známkou manuální práce. „A vy, Kane?“
„Přesně dle vašich přání. Patnáct tun eironu, tři tuny drahokamů Quella a čtyři nové lodě zaručeně bez naváděcích majáčků. Kromě toho jsou na palubě senzory, které by je odhalily. To, co jste si přál, jak jinak,“ odpověděl Kane zvláštním, úlisným hlasem. V postavení jeho hlasu bylo teď poznat, že už chce, aby jednání skončilo co nejdříve a on už měl své plány ve svých rukou. Ošila jsem se. Kane se usmál – ale v danou chvíli to ovšem vypadalo hrůzostrašně. Upřela jsem pohled na Kana, a potom na cizince. Oba byli napjatí. Kupodivu i má bolest břicha pominula – asi proto, že mi do žil vstoupil adrenalin. Lehce jsem se napřímila a uchopila rukojeť nože pevně do ruky, připravena ho kdykoliv použít.
Cizinec cosi položil na stůl. Bylo to malé a kovové a na první pohled bylo všem jasné, že je to datadisk. „Na tomhle datadisku jsou kompletní plány Death Star,“ oznámil nám tónem, jako by se nás pokoušel na poslední chvíli varovat.
Kane dychtivě přikývl a oči se mu rozzářily vlastním světlem, když natáhl ruku k datadisku. Hleděl jen na něj, jako by v tu chvíli všechno kolem pominulo. Nebyl vesmír, nebyla tahle místnost, nebyla jsem ani já a snad ani ten tajemný cizinec. Kana zajímala jen jedna věc v celém vesmíru, datadisk. A teď to měl jen na pár centimetrů – a přece tak nedostupný. „Všechno jsme dali přesně tam, kam jste chtěl. Dejte mi ten datadisk.“
Sheele! Anakine! Andris! Obi-Wane! Kdokoliv!!!
„A co kdybys řekl předtím to slůvko prosím?“ Cizinec pomalu sundal svou masku. Sotva vztáhl ruce, aby svou masku uvolnil, napadlo mne ještě, že je to třeba Obi-Wan, ač jsem ho podle hlasu nepoznala. Vycítila jsem však, že jde o past. Naklonila jsem hlavu na stranu. Ten obličej jsem už někde viděla … zarostlý, a přece tak mladý a svým způsobem i velice hezký … podobný typ jako Obi-Wan … kdo by to mohl být? Tom Mani! Kane jej také poznal. A zcela jistě ještě dříve než já. Na jednu jedinou setinu vteřiny ztuhl. Zdálo se mi to jako věčnost. „Ale proč bych měl dát ten datadisk zrovna tobě, Kane?“ zeptal se Mani zlehka a velice pohrdavě.
Kane odskočil od stolu. Na okamžik měla jeho tvář výraz dítěte, kterému sebrali jeho nejoblíbenější hračku. Byl náhle podvedený a zrazený – a jako by tomu ještě stále nemohl uvěřit. Ztěžka se nadechl – a hmátnul po datadisku, jediné věci, co kdy opravdu získat chtěl. Vystřelila mi ruka a přibodla jsem mu dlaň, natahující se po plánech Death Star uložených na tom datadisku, k dřevěné desce stolu.
„Dneska prostě nemáš šťastný den,“ sykla jsem okamžik předtím, než se mu chladná čepel zaryla do ruky.
Kane překvapeně, ale i zlostně vykřiknul a jak já, tak i Mani jsme byli odmrštěni stranou. Postavila jsem se na nohy, strhla ze sebe Anticiin plášť a nechala jsem ho sklouznout ke kotníkům.
„Vy jste ta slavná San d´Ark, kvůli které tu všichni jsme, že ano?“ zajímal se zvědavě Mani, když se ocitl i on na nohou, a chystal se právě vytasit svůj blaster.
„A vy jste ten slavný Tom Mani, který kvůli mně sem přiletěl, že ano?“ odpověděla jsem také otázkou, ale jeho zájem mne potěšil.
Do konferenční místnosti vtrhli vojáci Kolonie a hrnuli se ke svému veliteli. Nebyli však sami. S nimi se sem dostali i jiní vojáci, které jsem však na vojáky Republiky příliš netipovala. Pašeráci! No jistě! Maniho banda! Doufám, že jich bude dostatečné množství, aby Kolonisty porazili! Málem jsem zajásala.
Koutkem oka jsem zahlédla dokonce Andris a Anakina, kteří se právě do místnosti vřítili. Hnali se přímo do toho největšího klubka. Udivilo mne to, ale vzápětí dorazilo i vysvětlení. Za nimi bylo totiž asi osm Kolonistů a stříleli po nich.
Jednomu z mrtvých vojáků jsem odebrala blaster a vyrazila jsem jim na pomoc proti takové přesile. Tři ku osmi je už přece jenom lepší skóre. Tím jsem však na sebe upozornila. Kolonistům kupodivu rychle došlo, že jsem je zradila. Nebo se mně pokoušeli už jednou provždy zbavit? Nevím. Začali po mně divoce pálit.
Vedle mě se náhle objevily dva světelné meče, modrý a žlutý. Díky Síle, ti dva Padawani! Nebyl však čas se s nimi přivítat, ač jsem to původně zamýšlela. Jejich meče zručně odrážely střely. Kane až nyní vytrhl s bolestným zavytím nůž se své pravé ruky a levou, hned, co odhodil ten nůž, chtěl uchopit konečně ten datadisk.
Tentokrát mu ho vyfoukla Andris. Stihla jsem si jen všimnout, že vyskočila a učinila přes stůl efektní salto – a během letu datadisk sebrala. Kane po ní skočil, jí vyletěl datadisk z ruky … a Anakin, za bezostyšného použití Síly, už třímal datadisk v ruce s vítězným zazubením. Pohlížel si jej a okouzleně vydechl. Andris se vyškubla Kanovi a v mžiku byla u nás.
„Navrhuji strategický ústup!“ sykla jsem na něj, sledujíc vzrůstající Kanův hněv.
Andris zavrtěla hlavou. „Nevím, jak moc snadné to bude. Po celé stanici jsou rozmístěni vojáci!“ informovala mne.
„Ze by?“ parodovala jsem ji vztekle. „Jenže tady je poněkud dusno. Musíte to zkusit, za každou cenu! Jděte!“
„Tak teda jdeme,“ souhlasila Andris a vyběhli s Anakinem z místnosti, ale mně zatarasil cestu Kane. V ruce měl dvojbřitý světelný meč. Ještě nikdy jsem nic takového neviděla a nikdy jsem s nikým, kdo by měl tenhle meč, nebojovala, neumím se mu bránit! Rychle jsem aktivovala svůj modrý meč. Kane měl sice fialovou barvu, ale i tak byla ostře oslňující. Přivřela jsem oči, aby mne ihned nerozbolely.
„Proč jsi to udělala?!“ zajímal se zklamaně a znechuceně, třel si při tom probodnutou ruku o oblečení. Stále silně krvácela, protože rudá rána na ní byla obrovská. Zdvihl ke mně své temné oči: „Na něco jsem se tě ptal. Proč jsi to jen udělala?! Věřil jsem ti. Věřil jsem, že opravdu chceš být můj učedník, tak proč jsi to udělala?!“
„Lhala jsem,“ odvětila jsem pomalu a s rozmyslem. Kane protočil dvojbřitý meč v ruce, jen to zabzučelo. „Neříkala jsem ti pravdu, Kane. Já nikomu neříkám tak docela pravdu.“
„Jenže u tebe je těžké poznat pravdu a odlišit lež,“ mínil Kane. „A ty ji také příliš nerozlišuješ,“ dodal a bez varování zaútočil.
Kane vedl výpad z boku. Bylo to docela očekávatelné. Reagovala jsem proto rychle a vybrala ho, ale to už na mne útočil druhou čepelí. Nejdříve jsem si myslela, že musí být těžké, velmi obtížné a nepraktické bojovat s tak úděsně dlouhým mečem, ale Kane mne přesvědčil o opaku. Tento jeho výpad byl tak nečekaně rychlý, že jsem se sotva stihla natočit na tu správnou a potřebnou druhou stranu a sklonit ostří meče.
Ucouvla jsem, ale stále jsem se musela bránit Kanovým zběsilým, ale zatraceně promyšleným úderům. Sekl mi po nohou mečem a tak jsem nadskočila, jenže on vzápětí sekl i tou druhou čepelí. Musela jsem vyskočit nad bzučícím ostřím ještě jednou, jako když malé děti skáčí panáka nebo Nebe, peklo, ráj. Zjistila jsem, že nemůžu útočit, ale pouze se chabě bránit. Bylo to zoufalé. Ani otočit jsem se nemohla, už byl u mne, nebezpečný a se smrtící přesností útočil. Na nějaká salta, přemety a podobně jsem mohla rovnou zapomenout.
Jenže hlavní problém je ten, že já ani moc dobře bojovat neumím. Dost podstatný problém, já vím. Máchala jsem před sebou chaoticky mečem a bylo jen mé štěstí, že se mi vždy podařilo nějaký výpad vykrýt. V čiré panice jsem dokonce začala mumlat modlitbu, kterou jsem si ještě pamatovala z ranného dětství z Delaye. A bylo mi jasné, že jsme ztracená. Zatraceně! Pevně jsem se zapřela, odrazila Kanův prudký úder, kterým mi málem vyrazil meč z rukou, a použila jsem Sílu – ale pozor, ne temnou stranu Síly,ale tu světlou, na to jsem si dávala zatracený pozor. Kanovi z rukou jsem tak vyrazila meč, aniž bych musel nějak razantně udeřit. Meč se odkutálel a obě jeho čepele se naráz deaktivovaly. Využívajíc času jsem se pokusila o salto vzad, ale byla jsem už tak unavena bojem, že jsem se místo očekávaného přemetu ocitla rozpláclá na zemi.
Přestala jsem ze sebe hrkat slova modlitby. S každou další energií, kterou jsem musela vynaložit, jsem se v podstatě přestávala bránit. Někdo mi pomůže. Někdo určitě tady kolem – počkat! Vůbec jsem si to neuvědomila, ale Kane mne vlastně celou dobu hnal pryč z konferenční místnosti a já se nyní nacházím kdesi v nějaké dlouhé, šedé chodbě, s občasným světýlkem krytým mřížkou. Tak. Ztratila jsem se. Můj orientační smysl je – i přesto, že jsem pilot – mizivý. Už mi nikdo nemůže pomoct. A taky mi taky nikdo nepomůže.
Ale přece – znám někoho, kdo by nemusel být tak docela proti poskytnout mi oporu v nejtěžších chvílích!
Obi-Wane, slyšíš mě? Pomoz mi!
S novou vervou jsem odrazila Kanův tvrdý výpad a ještě se mi podařila skoro taneční pirueta, aniž bych musela okamžitě vykrývat další protivníkův úder. Ustoupila jsem a dokonce i zaútočila. Kane svraštil obočí, ale neustoupil ani o krok. Zatím co jsem já udělala salto vzad, Kane se efektně přehoupl přes svůj dvojbřitý meč, jen to zabzučelo. Překvapeně jsem se na něj zadívala. Netušila jsem, že bude zase až tak moc dobrý. Soustředila jsem se teď jen na to jedno jméno. Obi-Wane. Ten mi určitě pomůže, je to jediný člověk v galaxii, komu bezmezně věřím – tedy hned po Sheele. Obi-Wan sem určitě přiletěl. Pochybuji, že si poslechl v Radě můj vzkaz a vydržel dnes někde čekat, jak předání plánů vlastně dopadne. On ne. Je tu pro mě. Vím to.
Obi-Wane, Obi-Wane.
Naše meče se zkřížily a tváře se přiblížily. Hledím do Kanových prázdných, klidných očí. Nezlobil se na mně, jenom mne nechápal. Usmála jsem se a on úsměv opětoval. Zastavil se čas. Potom však od sebe meče se skřípotem odskočily a já, odmrštěna nečekanou razancí, jsem tvrdě dopadla na zem. Pracně jsem se zmátořila na čtyři a pomrkávala po Kanovi. Pozoroval mne a dokonce natočil hlavu na stranu, jako kdyby se díval na nějaký zvláštní, neobvyklý hmyz, který musí beztak zašlápnout. Omámeně jsem potřásla hlavou, ale ne a ne se mi rozjasnit. Vše, Kane, jeho meč, můj meč, vše okolo bylo zahaleno v mlze. Zatraceně.
Obi-Wane Kenobi, kde jsi?!
Napřímila jsem se a protřela oči. Pořád nic. Nejistě jsem zdvihla ruku a dotkla se hlavy. Doufala jsem, že tak trošku poleví ta neskutečná bolest. Překonávala jsem pláč a klopýtala nazpět, stále hlouběji a hlouběji do útrob téhle stanice nad Hothem. Poslední naděje umírá. Musím se bránit. Sakra, San! Pozvedla jsem zbraň a opět těsně zablokovala Kanův výpad. Kane se kolem mě přetočil a zaútočil zezadu, ale nenechala jsem se ani tentokrát zmást. Mečem jsem nazad zastavila bzučící ostří jeho Sithského meče a rychle jsem se otočila čelem k soupeři. Kane se přehoupl přes svůj meč a nakopnul mne.
Zatraceně, Obi-Wane!
Schoulila jsem se na zemi a rukou jsem si kryla hlavu, na kterou se prudce snášelo ostří Kanova meče. Ten se však zastavil na pár centimetrů od mé hlavy. Vzhlédla jsem. Kanův meč zablokoval naprosto dokonale můj nejdražší Obi-Wan! Kane zlostně vytrhl meč ze syčícího spojení a usykl:
„Znovu se setkáváme, Mistře Obi-Wane. Opět zbaběle uprchnete?“
„Vstaň, San. Jsi v pořádku?“ zeptal se mně ustaraně Obi-Wan, pomohl mi na nohy a do rukou mi vrazil znovu aktivovaný světelný meč. Přitom blýskl po Kanovi zvláštním, nenávistným pohledem: „To, co jste tehdy udělal, Kane, je neodpustitelné. Přísahám při Síle, že za to budete pykat, to si pamatujte!“
„Při jaké Síle?“ posmíval se mu Kane, ale na jeho tváři se objevil tajuplný spokojený a svým způsobem i lehce zasněný výraz, skoro jako kdyby se usmíval. „Zabil jsem ji. Ano. A vás zabiji také, Obi-Wane.“
Rychle jsem pohlédla na Obi-Wana: „Zabil ji? Koho?“
„Ups. Že by další věc, kterou ti neřekl, má milá Sunshine?“ uchichtl se rádoby soucitně Kane. „Lhal ti, tak je to. I skvělý Mistr Obi-Wan Kenobi lhal. Nebyl tu sám a jenom se svým Padawanem Anakinem, vůbec ne. Je mi to líto.“
Vzrůstal ve mně obrovský vztek. Obi-Wan mi lhal. Byl tu snad se svou dívkou?! Že jsem mu vůbec kdy věřila! Že jsem ho milovala …! Vím o něm tak málo jako on o mě, a přesto jsem měla pocit – mylný pocit – že ho důvěrně znám. Rozčilením jsem zapomněla na všechnu bolest, co mě sužovala, na naražená žebra, krvácející hlavu i bolestivé popálené prsty od vlastního světelného meče. Můj vztek jsem skoro přestávala ovládat. Soustřeď se, San. Ještě nevíš, jak to přesně bylo. Všimla jsem si, že ten prolhaný Obi-Wan překvapeně zamrkal, sotva vycítil mou nenávist vůči němu. „Ale … San … ty jsi mi přece také lhala … o své sestře!“ vyhrkl zmateně.
„Jak?“ zavrčela jsem.
– – – – –
Stál jsem naproti San – nebo Sunshine, je jedno, jak ji teď nazvu – a cítil jsem se příšerně. Po chvíli ticha promluvil Kane.
„Vidíš, Padawane?“ nadhodil směrem k San. Ztuhl jsem a vytřeštil oči. On ji nazývá Padawanem! Stala se snad skutečně jeho učednicí?! Zběsile jsem uvažoval, ale Kane zlověstně pokračoval: „Je tam, kde jsi ho určitě chtěla mít. Zabij ho.“ Bezděky jsem ucouvl. Sevřela rukojeť svého meče, který jsem jí sám podal, a tvrdě na mně pohlédla. „Dark Arian, zabij ho. Teď hned.“
„San, ne!“ zvolal jsem překvapeně. Zarazila se, zmítána mezi dvěmi příkazy. Krátce pohlédla na mě, krátce na Kana. Přemýšlel jsem, která strana Síly v ní zvítězí. Zdvihla meč do výše. Jak jí to nazval? Dark Arian. On jí dal Sithské jméno! San má Sithské jméno! Není to pouze rozpolcená osobnost, je mnohem nebezpečnější!
San zaútočila. Na mě!!! Ucouvl jsem. Překvapila mne verva, s níž do mě bušila mečem. Útočila nezvykle rychle. Skláněla se, otáčela, nutila mne jít stále dál a dál. Nemohl jsem útočit na ni, nemohl jsem! Pouze jsem se bránil. Plavně jsem uskočil. San se zatočila a hbitě se po mně ohnala mečem. Kane jí také pozoroval, ale netvářil se nijak spokojeně. Vůbec ne. Výraz té jeho odporné tváře byl napjatý. Odhodil jsem ji, ale ona k mému údivu udělala salto. Sice se u toho málem přeťala vlastním mečem, ale co na tom. A znovu vedla své rychlé údery zespodu, z boku i shora.
„Výborně, Dark Arian,“ pronesl obdivně. „Jde ti to.“
San se zastavila, ruce zdvižené ve vzduchu i s mečem, připravené k výpadu. Bál jsem se jí, to musím přiznat. Jak ztuhla, skočil jsem po ní. Strhl jsem ji na zem a meč jí vyrazil z ruky. Vykřikla. Chytil jsem jí jednou rukou obě zápěstí. Mrskala se jako polapený had. Odhodil jsem i svůj meč. Kopla mne. Sklonil jsem se nad ní, byla tak blízko, že bych ji mohl políbit, kdybych chtěl …
Pohřbi v sobě temnou stranu Síly, San!
Upřela na mne své modré oči, které teď byly skoro temné. Je nepředvídatelná. Nedokážu jí však říct, jak jí miluji. Nejsem si tím vůbec jist. Udeřila mne hlavou do obličeje. Cítil jsem bolestivé křupnutí ve svém nose. Vykřikl jsem a na chvíli stiskl povolil. Okamžitě toho využila. Vymanila se mi, odkulila se a rychle vstala. Sílou si podala meč, kterým mi zamířila na hlavu. Neucukl jsem, ani jsem se nepokusil nějak bránit. Neudělá to. Ušklíbla se. Udělá to! Shit! Odhrnul jsem si z očí prameny světle hnědých vlasů a stiskl zuby. Ať už to udělá nebo ne, já jsem se Sílou smířený.
Jenže San se náhle otočila a nečekaně ťala před Kanem. Mohla ho zabít, být u něj jen o pár kroků blíž. Kane uskočil, bleskově aktivoval obě čepele svého meče fialové barvy a výpad skvěle vykryl. Vzpamatoval jsem se z překvapení, přitáhl jsem si svůj meč a ten mi vskočil do ruky, kde jsem jej v jedné setině vteřiny aktivoval a přidal se k San čelit Kanovi. Rozeběhl jsem se, přeskočil ho saltem a zaútočil zezadu, takže se měl Kane co ohánět – San vepředu, já vzadu. Kane odrážel naše výpady, uskakoval, nadskakoval a také na nás dokázal nebezpečně útočit. Byl skvělý bojovník. Stylem boje mi nakrátko připomněl toho před osmi lety, toho s červeno – černou hlavou a červeným mečem. Kane byl oproti němu v boji mnohem, mnohem lepší a zkušenější. Sevřeli jsme ho se San do kleští, ale navrch měl on. San se odkulila a mne Kane odhodil. Stál nad námi, s triumfálním úsměvem. Sotva San zlostně vystartovala, také jsem se přidal. Kane jediným pohybem meče oba výpady zablokoval a údery odrazil.
Chce to změnu taktiky, blesklo mi hlavou. Nedělal jsem tedy už tak rozmáchlé a dramatické údery, ale naopak kratší a nebezpečnější. Kane by určitě ustupoval, kdyby měl kam. Kanův meč přejel Saninu ruku a málem jí tak uťal celou dlaň. K jejímu štěstí však minul kost. San klesla na zem a ruku si tiskla na bolestivé místo. Vůbec nevykřikla, jen zamumlala: „Díky Síle, zatím žiji!“ Přehodila si meč z ruky do ruky a zkusila naprázdno pár výpadů. Bylo mi jasné, že pro ni, jakožto pro pravačku, bude těžké bojovat levou. Prudce jsem se ohnal mečem – nejen, že jsem tak vybral Kanův výpad, ale zároveň jsem zaútočil. Minul jsem, ale propálil jsem mu oblečení. Kane zablokoval Sanin výpad a mně podkopl nohy, takže jsem spadl. V ruce mi meč popolétnul, ale podařilo se mi ho zachytit za ten správný konec – a to ještě tak, že jsem skoro usekl Kanemu nohy. Skvělý výpad, Kenobi, pochválil jsem se v duchu. San kopla Kana do nohou zezadu tak, aby byl nucen bolestí klesnout na jedno koleno. Nezklamal. Potěšeně jsem se zazubil.
Asi tě miluju, San.