Stiskla jsem nervózně tlačítka na palubní desce, rychle jsem se otočila k dalšímu panelu, to abych dokončila propočet pro blížící se překážku a znepokojeně jsem se zamračila, když jsem pohlédla průzorem ven, na okruh Kessel.
Jsem asi trochu mladá na to, abych byla kapitánkou celé vesmírné lodě, ale stalo se, že jsem získala loď a s ní nesu na svých bedrech také tíhu patřičné odpovědnosti. Možná to je předčasné. Ale já si nestěžuji. Tenhle dobrodružný život mě tak nějak baví.
Skousla jsem ret napětím a přivřela oči, abych si zkusila jen ve své mysli představit terén, jenž nás čeká. Vidím vše jasné, jako bych tam už projížděla … jenže rovnou před naším strojem vytuším zákeřný chyták. „Dvojitá pravotočivá zatáčka, přímo před námi!“ vyhrknu.
Má stejně stará prozatímní kopilotka rychle přikývla a připravila obrovskou loď k manévru. Věří mi, i když samozřejmě ani v sebemenším nechápe, kde jsem přišla ke svému umění jako očekávat blízkou budoucnost a tak podobně.
Tušila nyní však stejně jako já, že tento kus, na který se chystáme, nebude jen tak prostinký ani snadný. Spíš naopak, bude bláznivý a také hrozně riskantní. Možná se nám podaří zničit část lodi. Možná přímo narazí, pokud nestihneme strhnout řízení včas. Řítily jsme se okruhem tou nejvyšší možnou rychlostí, jež mohla má loď – proslulá Passattera [pejsejtra] 2 – v téhle situaci vyvinout, takže při čelním nárazu by se v podstatě celý ten kolos rozdrtil.
Potom kopilotka krátce pohlédla na senzory a její nejistý pohled se jako mávnutím proutku změnil v široké, veselé zazubení, když vydechla:
„Jsme první, San, první, vedeme!“
Prudce jsem na ni pohlédla, protože mne to v mém pracném soustředění docela vyrušilo. „Prosím tě, mlč – a připrav se,“ odsekla jsem. „Nebude to snadný.“ Snažila jsem se mluvit tak, jako kdyby mně pořadí historického závodu Kessel nezajímalo. Nicméně neodpustila jsem si dodat: „Snad si to udržíme.“ A tím jsem jí vlastně dala najevo, že mi přece jenom na vítězství záleží. Aby ne! Láká mne nemalá finanční odměna, kterou vítěz (tedy ten s nejméně zdemolovanou lodí, co jako první dorazí do cíle) získá.
Před námi se dle očekávání lámal horský masiv v ostrém úhlu zatáčky. Vykulila jsem oči a stejně jako má kopilotka – Sheele – jsem musela přejít na manuál, tedy ruční ovládání lodi. Loď zatáčku skoro ani nevybrala.
Tato loď s pořadovým číslem dvě byla po celém širém vesmíru jak se patří proslavená, a tak bychom si, tedy ani já, vlastník lodi, ani Sheele, má kamarádka, samozřejmě vůbec nepřály, aby byla tato loď tímhle způsobem zničena, takže když se ozvalo skřípění kovu, jak loď narazila bokem o skálu, tiše jsem zaúpěla.
Passattera se chvíli třela bokem o horský masiv, poté narazila do další skály a znovu se po ní svezla, tentokrát však levou stranou. Když trýznivý jekot kovu utichl, přidala jsem energii a rádoby povzbudivě kývla na Sheele:
„A teď Passattera ukáže, co umí,“ mínila jsem tiše a sledovala, jak loď zvyšuje rychlost. Neubránila jsem se potěšenému úsměvu. Má loď mě nikdy nezklame. Žádná loď ji nepřekoná, tím si jsem jista.
„Nehraj si tu na hrdinu, San!!“ zdůraznila Sheele slovo ‚hrdina‘ a vrhla na mne varovný pohled, jehož význam jsem plně nepochopila. „Uvědom si, že tahle loď není tak dokonalá jak si pořád myslíš a je nebezpečné -“
Vytřeštila jsem oči na senzory. „Dohání nás!“ zasyčela jsem znervózněle, odhrnula si vlasy visící mi do tváře a povzbudila spíš sebe než Sheele: „Passattera je dost rychlá, neboj. Je nejrychlejší.“ Pro sebe jsem si dodala, že si to o ní alespoň myslím. Zhluboka jsem se nadechla. „Zvládne to. Určitě.“
Cílová rovinka! Pohlédla jsem na Sheele a ona na mně. Obě jsme věděly, že teď se rozpoutá teprve ten pravý boj – stejně jako na začátku závodu (… který se nám mimochodem dost povedl. Nechci se tím nějak chlubit, i když to tak možná vyznělo, ale pravdou je, že tohle se nám vážně vydařilo a jsme na to také po právu hrdé.) šlo o pořadí, i teď tady se bude divoce bojovat o umístění.
Pokud se nám podaří zůstat v čele … pokud … zezadu se na nás cpe jiná loď, až cítím, jak do naší Passattery ťukla přídí. Vztáhla jsem proto dlaň k hlavnímu panelu, abych mohla přidat ještě trochu, trošičku energie. Ohlédla jsem se a zachytila Sheelin nejistý a váhavý pohled, sledující mou ruku.
„Víš … San …“ začala.
Proč je pořád taková vystrašená? Měla by se naučit pořádně riskovat, protože jak se říká, risk je zisk. A já jsem toho pravým příkladem. Nikdy jsem se nechovala jinak. Člověk musí přece ve svém životě riskovat! „Vydrží to,“ ujistila jsem ji.
Loď, která nám před malým okamžikem nepatrně poškodila záď, do našeho „vesmírného korábu“, jak s oblibou prohlašovala Sheele, opět tvrdě narazila a Passattera jen poposkočila. Ujela mi ruka a energii jsem omylem přidala natolik, že mě a Sheele zrychlení téměř vtlačilo do sedadla. Naše loď vyrazila netušenou rychlostí vpřed.
Sotva projela Passattera 2 pomyslným cílem, otřela jsem si nervozitou zvlhlé čelo a usmála se na Sheele: „Vyhrály jsme!“ zašeptala jsem. Stále jsem si připadala, že si mi to jenom zdá. Měla jsem najednou strach, že když otevřu oči, nic z toho nebude. „Vyhrály …“ zopakovala jsem. Zvuk toho slova se mi líbil. Dodával mi pocit nepřekonatelného sebevědomí. „Vyhrály jsme! Je to vůbec možné …?“
Sheele radostně zavýskla a přiskočila ke mě tak, že mě – nic netušící – strhla ze sedadla, aby mě mohla šťastně obejmout: „San! San! Jasně že to je možné! Vyhrály jsme, jsme první, je to naše, je to naše, ano!“ jásala. „Můžeme si teď s klidem najmout posádku a koupíme si, co chceme, třeba komplet nové součástky pro Passatteru …!“
Ta zrovna, nikým neřízená, zvolnila rychlost a lehce ťukla do mantinelu, ale to už jsem se ani já, ani Sheele o Passatteru 2 nestarala. V kokpitu se ozývaly naše veselé výkřiky. Přesto jsme jasně slyšely, že i venku neutichají ovace davu.
Navedla jsem loď k malé rampě a opatrně vylezla z kokpitu Passattery 2, těsně následována Sheele. Překvapilo mne, jaký úžas a nadšení vyvolalo naše vítězství. Zhrzení piloti jiných lodí na nás nenávistně hleděli. Nevšímaly jsme si jich.
Užívaly jsme si totiž neutuchající zájem publika. Natahovaly se k nám spousty rukou, které se nás chtěly poplácat po zádech, nebo nás aspoň na projevení nejvyšší úcty dotknout, že jsme dokázaly vyhrát takový těžký závod jako je ten v Kesslu. Bylo to neuvěřitelné. Ještě nikdy se ke mně takhle nikdo nechoval.
Nakonec jsme došly až k malému pódiu a s hrdostí jsme se rozhlížely. Všechen ten obdiv patřil nám, jenom a pouze nám! Ten pocit byl nádherný. Nejdůležitější muž závodu, který okruh Kessel i zahájil, nám slavnostně potřásl rukou a vrazil mi do ruky peníze. Sheele – stejně překvapená jako já – se zakřenila a ohlédla se k muži, který mezitím říkal:
„Není snadné jen tak vyhrát tento po celém vesmíru proslavený závod v Kesslu … vlastně konkrétně vaše loď nebyla mezi favority závodu, ale jak se prokázalo, je to ta nejrychlejší loď v celé galaxii!“ prohlásil a já si ho zvídavě prohlédla. No, není to tak docela člověk, ale protože mi předal slíbenou výhru, nemalý finanční obnos, tak mi to ani nevadilo.
Rozhlédla jsem se a viděla, že druhé místo, tedy ten, kdo nám celou dobu funěl na záda, byl malý, odporný mimozemšťan o čtyřech rukou a nespočetně nohou. Nepřehlédl, že na něj zírám, a já už nestihla včas odvrátit pohled. Ve chvíli, kdy jsem sama sobě nadávala za svou hloupost, ke mně k mému údivu přišel a podal mi jednu z několika rukou. Nejprve jsem ucukla, ale vzápětí jsem pochopila, že toto gesto bylo čistě projevem úcty.
„Mio radno,“ pronesl plazovitý mužíček uznale hrdelním hlasem.
Mluví na mně huttsky? A co vlastně říká? Jasně, už mi bylo kolikrát řečeno, abych se neučila huttštinu, jenže mně se ten jazyk zdál příliš těžký a nezapamatovatelný. Tupě jsem na něj hleděla a po chvíli jsem si teprve uvědomila, že mi asi jenom gratuloval k výhře a uznal dokonce i svou porážku.
„Děkuji,“ odvětila se zpožděním, ale ten tvor – nazývaný přáteli Lerro – si mně už více nevšímal. Ostatně, nemám mu za co děkovat. Zamračila jsem se. Vždyť část výhry budu muset utratit jen za opravu naší obdivované lodi!
„Mám takový pocit, San, že tenhle náš úspěch by se měl neprodleně oslavit,“ šeptla mi v tu chvíli Sheele ostýchavě do ucha a já jen s úlevou přikývla. Sheele má jako vždycky pravdu, i když se ji stydí říci nahlas. Kromě toho, vím, kde tu je ucházející bar celkem vysoké úrovně a nízkých cen.
„Koupím vaši loď,“ nabídl mi jeden muž, když jsem ho míjela. Zaslechla jsem pouze jeho hlas, ale i to mi stačilo. Okamžitě jsem k němu pocítila nenávist. Otočila jsem se, abych mu viděla přímo do tváře. Bublal ve mně vztek. Taková drzost!
„Je mi líto, není na prodej,“ odmítla jsem příkře.
Upocený pupkatý človíček dal ruce v bok a stisknul zlostně rty. Asi se dosud nikdy nesetkal s odmítnutím! I to mne pobouřilo. Přemýšlel, čím by mně přece jenom přesvědčil. „Třicet tisíc,“ zdůraznil nabízenou částku.
Sheele váhavě nadzvedla obočí a já byla ráda, že se příliš neprojevuje nahlas, jinak by mu tu nabídku určitě odsouhlasila. Radši jsem zopakovala: „Naše loď není na prodej!“ – a snažila jsem se neznít moc rozzlobeně. Ten tón, se kterým se mnou ten muž mluvil, byl urážející. Jako kdyby nabízel žebrákovi almužnu!
„Slyšel jsem, že je jenom jedna loď tohoto druhu, ta vaše. Žádný jiný model nebyl ještě nikde k vidění. Trochu jsem se informoval … víte, já totiž sbírám lodě a za tuhle … za tuhle vám nabídnu cokoliv!“ snažil se, ale já už jsem ho nechtěla více poslouchat. Takové povrchní řeči! Odsekla jsem mu tedy:
„To tedy není! Passaterry jsou dvě, víte?!“
Teprve potom jsme se odebraly do baru, kde propukla ta pravá zábava. Všichni oslavovali mé a Sheelino vítězství, a pilo se, co se dalo. Líčila jsem nejtěžší úseky dráhy jednomu mimozemšťanovi, hostu baru, Sheele se snažila – marně – vysvětlit ovládání Passattery 2 známému pilotovi … slušně jsme se nasmáli a bavili se.
Nicméně už za chvíli jsme byli všichni – včetně nás, šťastných vítězek – v takovém stavu, že ani slavit jsme už nemohli. Polehávali jsme, kde se dalo, ale přesto se mi zdálo, že se barem někdo dere. Nadzvedla jsem se na lokti a usmála se na neznámého příchozího.
Myslela jsem si totiž, že je to někdo, kdo mi jde gratulovat k získanému titulu, takže jsem pokládala za nutné ho tady a teď pozdravit, ale přepočítala jsem se. Bylo na něm něco … něco divného … a nebylo to oblečením, i když i to bylo velmi neobvyklé … vypadal snad jako rytíř Jedi … ten muž po mě o něco žádal a nebylo to jen tak. Velice mne to zmátlo. Ještě když jsem toho neznámého mladíka vyprovázela pohledem ze dveří, skousla jsem ret.
Jeho přání bylo jasné a stručné, ale přece jenom mne naplnilo pochybnostmi. A co že mám udělat? Co nejdříve se mám dostavit na planetu Coruscant do Jedi Councilu. Možná to zní zcela prostě, ale opak je pravdou.
Pocítila jsem na sobě čísi pohled. Ihned mi bylo jasné, komu patří. „Co se děje?“ podivila se tiše Sheele, sotva se na chvíli probrala z alkoholového oblouznění, a zvědavě na mně hleděla, opřena o jednoho našeho spícího přítele.
„Já se teď nutně potřebuji dostat na Coruscant do Rady, Sheele. A … je to docela osobní, takže …“ pokrčila jsem rameny. Jak jí mám jenom taktně naznačit, že si tentokrát nepřeji, aby mne doprovázela?
„Chápu,“ usmála se Sheele a poťouchle se zahihňala. Ukázala na mne prstem. „I když, já vlastně nevím, co zrovna ty budeš u Rady hledat,“ dodala a pokrčila s lhostejností rameny. „Ale samozřejmě mi do toho vůbec nic není. Jen leť. Ale nezapomeň se ohlásit, že žiješ, a nebyla to nějaká past, oukej?“
S úlevou jsem přikývla. „Díky. Moc mi to pomůže.“ Sheele o mně vlastně nic neví. Jasně že ne. Přesto mě její věta o tom, co já budu u Rady dělat, pobavila. Ohlédla jsem se k baru: „Ještě jednou to pití, jak mi málem spálilo všechny chuťový buňky, prosím!“ poručila jsem si a zamyslela se.
Pití bylo hnusné, připomínalo mi leštidlo, ale teď mě víc trápilo něco jiného: že to Sheele řekla dobře. Co ode mně vlastně můžou chtít? Nejsem už přece Jedi, ani nepoužívám Sílu … tedy … víceméně ne, takže … počkat! Jde o mou loď? Určitě jde o mou loď.
Hlavně mám z Rady šílený strach. Já jsem byla totiž před Radou pouze několikrát za život, i když jednou dost … nepřímo. Špatně se to vysvětluje a málo kdo to pochopí. Co ode mne tedy můžou chtít tentokrát …?! S tím jsem si pořádně lokla pálivého nápoje, který mezitím postavil barman na stůl přede mnou, a zašklebila jsem se nechutí.
– – – – –
Seděla jsem v křesle, protahovala si nohy a lenivě pokukovala po Kanovi. Vlastně … ani jsem tak docela neseděla, spíš ležela, a to takovým způsobem, že by to Kane nikomu netrpěl, dokonce ani Anticii … a na tu také nedá jen tak dopustit. Kane to trpěl pouze mě a já si toho jsem plně vědoma.
Důstojníci na mne tupě zírali. Nedokázali pochopit, jak je možné, že ještě žiji, i když jsem porušila přímý zákaz přistávání, nedbaje varovných výstřelů, a odporu vojáků, že jsem si prostřílela cestu, abych drze stanula na můstku.
Kane pokynul vojákům, aby opustili místnost. Ti, sice poněkud nedobrovolně (chtěli vidět, jak si to se mnou jejich šéf vyřídí, už to znám), rozkaz uposlechli. To víte, nejsem zrovna důvěryhodný člověk. Kapitán zaváhal a zastavil se u Kana, aby mu tlumeně řekl:
„Pane ..?“
„Opusťte také můstek,“ odvětil Kane a pohlédl na mně, protože vycítil, že ho znepokojeně pozoruji. Uvědomila jsem si totiž, že Kane vyhazuje všechny z můstku a my tu budeme zase sami. Naprosto sami … z čehož mi jde trochu mráz po zádech.
„Pane, já … nejsem si jist vaší bezpečností,“ odpověděl kapitán vzpurně a významně na mne pohlédl. Trochu mne to uráželo. Aniž by čekal na souhlas, pokračoval: „Mohu nechat u dveří hlídky, pokud by vám to příliš nevadilo,“ nabídl.
„To není třeba, kapitáne,“ odsekl Kane s mírným náznakem stále vzrůstajícího rozčilení v hlase. Tak mírným, že jsem ho vycítila pouze já, ale ten zabedněný kapitán ne. „To není vůbec třeba. Můžete jít.“
„Obávám se, že ano, pane. Víte přece, jak jsou tihle nájemní zabijáci nebezpeční a nevyzpytatelní … copak jste neviděl tu chladnokrevnost, s níž se prostřílela až sem …? Ta hlídka bude nejlepší přiměřená ochrana, a to ještě nebude podle mně dostatečná …“ mínil kapitán a učinil rychlé, zmatené gesto, ale Kane k němu varovně pokročil. Sebejistý kapitán ucouvl. Snad instinktivně, ale na mně to udělalo dojem. Široce jsem se usmála.
Kane se zdál být už silně naštván: „Odejděte. Okamžitě!“ Muž ještě chvilku váhal a nejistě pohlížel ze svého velitele na mně. „Co koukáte? Mám vám to snad napsat?! Odejděte. Je to rozkaz!“ zdůraznil temně.
Kapitán pokrčil rameny. „Jak si přejete, pane,“ zamumlal a konečně odešel z můstku.
Takže Kane a já jsme osaměli v obrovském prostoru a mlčky si hleděli do očí. Byli jsme v tak zvláštním postavení – já slavný žoldák, on důležitý kolonizátor. A v podstatě jsme oba to samé – vrazi, i když takhle řečeno to nezní tak dobře jako když se vyzdvihnou naše posty. Vyskočila jsem na nohy a došla téměř ke Kanovi.
„Oukej, Kane, tak co chceš tentokrát?“ zajímala jsem se a snažila se s ním mluvit co nejklidnějším hlasem, aby nepoznal, jak dlouho už po nějaké kvalitní akci, během níž si určitě dobře zastřílím a získám mnoho nových suvenýrů, třeba světelné meče mnou zabitých Jediů či zvláštní typy blasterů nájemných žoldáků, které je nutno odstranit, toužím.
„Mám pro tebe opravdu nový úkol, milá Sunshine,“ řekl mi Kane pevným hlasem a přes rty se mu mihl úsměv. Projela mnou vlna vzrušení. Výborně! Nesmím dát najevo své nadšení. Kanovi by to mohlo vadit – a to je to poslední, co si přeji.
Nadzvedla jsem obočí a opřela se zády pomalu o panel. Mé zbraně, kterých jsem u sebe neměla právě nijak málo, jen lehce zacinkaly o kov. Ten zvuk se mi líbil. Připomínal mi, jak jsem nebezpečná. „Jedi?“ pronesla jsem laškovně.
„Ne,“ zavrtěl Kane hlavou.
Ztuhla jsem a vrhla na Kana nechápavý, rozčilený pohled. „Ne?“ podivila jsem se. „Tentokrát žádný Jedi? A co tedy? Snad ne něco horšího?! Kane, já nejsem jen tak nějaký ten obyčejný žoldák, co za pár kreditů udělá všechno, co mu poručíš, já jsem lovec. A brak se lovit nedá. Uvědom si to,“ oznámila jsem mu chladně.
„Já si to samozřejmě uvědomuji. Můžeš se uklidnit, Sunshine,“ ujistil mne Kane. Postavil se teď přímo naproti mně, aby mi mohl hledět do očí. Tohle jsem zřejmě musela plně pochopit. Už za tu dobu, co se známe, asi ví, jak jsem tvrdohlavá a když si něco myslím, jen tak někdo mi to nerozmluví. Uvolnila jsem se. Jen ať vysvětluje, času mám dost. „Nejde o brak, ale o docela dobrou a poměrně nebezpečnou kořist.“
Možná bych měla projevit slabý zájem. „Skutečně?“ zeptala jsem se lhostejně.
„Jistě. Kořist hodna i tebe, má milá,“ prohlásil Kane a tentokrát se skutečně usmál. Vypadalo to v tu chvíli skoro děsivě. „Přece bych po tobě nechtěl nějakou rutinní misi, kterou by zvládl kdejaký vojáček, co myslíš?“
Usmála jsem se. „To máš pravdu. Tak tedy mluv,“ vyzvala jsem ho. Někoho by možná zarazilo, ze Kanovi tykám. Odpověď je nasnadě: já prostě neuznávám autority, ať už jde o krále či o vysoce postaveného kolonizátora jako je Kane.
Pohlédla jsem na toho „hrozivého“ muže. Není zrovna hrůzyplný. Není dokonce ani škaredý, ani starý, ani mladý … co mě ovšem u něj zaujalo, je jeho nos. Mně u mužů imponoval nejvíce nos. Kanův nos má hezký sklon. Byl svým způsobem i vznešený … ale Kane není z žádného panovnického rodu, tím jsem si jistá. Leda že by měl titul … lorda ze Sithu.
Je odvážné to tvrdit, ale v jeho přítomnosti cítím Sílu. Ale stejně jako já, ani Kane není Jedi, přestože já titul rytíře Jedi mám. Čekám, až bude Kane hovořit, a on na mne mlčky hledí očima plnýma zvláštního, absolutního klidu. Nějak se nemohu zbavit dojmu, že Kane má pohled psychopata, šílence.
Abych to vysvětlila. Kane si mne najímá na vraždění Jediů a politiků, protože jsem v tom dobrá. Nechci se nijak chlubit, ale stala jsem se ve svém oboru jedničkou. Nechávám si vždy nějakou památku na svou kořist, například sbírám světelné meče Jediů, které jsem zabila a vždy používám meč toho posledního zabitého. Kane mi hodně platí – a já si vůbec nestěžuji. Ve službách Kolonie by mi nic nechybělo. Kdybych ovšem ve službách Kolonie byla.
„Jde o pašeráka,“ prozradil mi Kane po chvíli.
„Pašeráka!“ odfrkla jsem pohrdavě. „Nejnevýznamnější tečka v celém vesmíru a tu mám zabít?! Prosím, Kane …“ znechuceně jsem zavrtěla hlavou. Bylo to pod mou úroveň. Pašerák byl malá kořist, nic extra. Jsem elita svého oboru. Jsem zvyklá, že mi Kane předhazuje větší nepřátele, které je nutné odstranit. Rozhodně ne tedy pašeráky. Toho mi dnes nabídl poprvé. Ani si snad neuvědomuje, jak mě tím ponížil! Zlostně jsem odfrkla.
„Je to Tom Nemi,“ přidal Kane a já jsem se odlepila od panelu, abych mohla přecházet můstek v radostném očekávání. Dokonce jsem se neudržela a dětinsky zatleskala rukama. Kdepak obyčejný pašerák! Tohle je větší sousto! Pohlédla jsem na Kana:
„Bude to pro mne čest, Kane! Vážně jsi řekl jméno Toma Nemiho?!“ dožadovala jsem se ujištění a prohrábla si rukou vlasy. „Nechce se mi tomu ani uvěřit!“ přiznala jsem a uvědomila si, že se rozrušením lehce třesu. Zadoufala jsem, že si toho nevšiml. „Úplně jsem ztratila soustředění … omlouvám se.“
„Je vidět, že si toho vážíš, a právem. Fakt je, že se potřebujeme Nemiho zbavit. Začal dělat problémy a když mi minule drze ukradl celý náklad eironu … ví toho až příliš, až příliš na to, aby mohl zradit Kolonii, kdyby promluvil … Nyní je na planetě Lykon, takže buď opatrná. Je to jeho planetka, bude perfektně střežená, protože jak jsme zjistili, má těžké obranné vybavení … tady,“ podal mi databázi s informacemi a ukázal na monitor: „Je to všechno, co k tomu budeš potřebovat. A vše, co bys měla o Nemim vědět, Sunshine.“
Když mi předával databázi, letmo a snad omylem se dotkl mé ruky. Ucukla jsem a vyhrkla: „Nedotýkej se mě, Kane! Už nikdy se mě nedotýkej!“ Prsty, kterých se dotkl, neuvěřitelně pálily. Snad jsem si to jenom vsugerovala, jisté však je, že mi ten nenápadný fyzický kontakt způsobil skoro bolest.
Kana to překvapilo, ale poodstoupil s rukama zdviženýma v obranné gesto, jako by se omlouval. Nerozuměl mému výbuchu, ale asi ani nechtěl znát důvod mé prudké reakce, mého tak nečekaného chování.
„Ehm,“ odkašlala jsem si. Pohlédla jsem jiným směrem, než abych se mu musela podívat do očí. Věc, o níž se chystám mluvit … je taková ožehavá. Nejsem materialista, ale každá mise má své náklady a ty já z něčeho musím pokrýt, no ne? „A kolik za to dostanu?“
Kane se posadil do křesla a zahleděl se z průzoru na široký vesmír, čímž dokonale vyřešil mé rozpaky. Děsně se mi ulevilo. Zhluboka jsem si oddechla a uvolnila se. „Jde o Nemiho, takže cena bude automaticky vysoká.“
„Huttové za jeho hlavu nabízí sto tisíc kreditů,“ připomněla jsem mu vychytrale a nenápadně jsem se ušklíbla. Snad tuhle mou narážku pochopí. Zachytila jsem Kanův postranní pohled a s úsměvem pokrčila rameny.
„Dám ti … osm set tisíc datarů,“ nabídl Kane.
„Kane!“ zavrtěla jsem hlavou. „Kurs kreditu stoupl. Nechci jenom datary, ty už nemají žádnou cenu. Já chci za akci kredity. Pod sto pětadvacet tisíc nejdu!“ upozornila jsem ho a ušklíbla se. „Nabídneš víc nebo ho mám po chycení předat Huttům?“
„Dvě stě padesát tisíc kreditů, Sunshine. Svou loď už máš, tak jdi do toho. Nic ti v tom nebude bránit, ne? Do týdne tu budu mít jeho hlavu, nebo nedostaneš ani kredit, zvaž to. Jako vždy i tentokrát ti 20 % dohodnuté ceny dám předem na náklady, takže to je padesát tisíc …“ usoudil Kane.
Fascinovaně jsem ho pozorovala. Myslí to vážně? Nabídl mi o hodně víc, než jsem původně sama chtěla! Rychle jsem pohlédla na databázi ve své ruce a s lehkým zamračením jsem se zeptala: „Tenhle Nemi je asi velmi nebezpečný, ne tak, jak se zdá, že ne? Huttové za něj nabízí tolik peněz a nikdo nemá chuť ho lovit. To je divné. Budu muset na jeho chycení zvolit jinou taktiku.“
„Bude to třeba,“ přikývl Kane.
„Bezvadný,“ chmurně jsem kývla a prohlédla si záznam s obrázkem Toma Nemiho. Šlo o poměrně nepovedený obrázek, na kterém však bylo poznat, že je Nemi mladý a zarostlý muž poměrně sympatické tváře. Ozbrojen byl, dle údajů, velice těžce i na fyzickou osobu. No jo, pašerák. Vlastnil menší flotilu pašeráků, která mu hodně prosperovala. A podle posledních zpráv má i menší důl na planetě Dantooine. Zkrátka někdo, s kýmž není radno se pouštět do konfliktu.
„Ale já o tobě nepochybuji,“ usmál se Kane. „Jsi dobrá. Ale nezklam mne.“
Myslel to vážně?! „O to zase neměj strach ty!“ odsekla jsem mu příkře. Jak nade mnou jenom může takhle váhat?! Jen stěží jsem se ubránila odfrknutí. „Vyhledám ho na té planetě … Dantooine, viď?“
Kane vzhlédl. „Má být na Lykonu,“ opravil mne lehce popleteně.
„Něco mi říká, že bude na Dantooine … a myslím, že vím, co na něj zabere …“ ušklíbla jsem se potutelně a snad jen pro sebe. V hlavě jsem si mezitím dávala dohromady všechny informace o té planetě věděla, a byla jsem si jista, že mi to vyjde. Podmínky jsou tam ideální.
„Neukvapuj se. Buď opatrná,“ připomněl mi Kane a zlehka se dotkl mého ramene. Ostře jsem na jeho ruku pohlédla a strhla ji ze sebe. Nesnáším, když se mně někdo takhle dotýká! Potom jsem přešla můstek a než jsem se na něj ohlédla ve dveřích, tiše jsem zamumlala se skloněnou hlavou:
„A co to je, Kane, opatrnost?“ V mém hlase zaznělo roztrpčení. „Bylo od tebe opatrné zkolonizovat část vesmíru? Víš vůbec sám, co to opatrnost je?!“ Na tváři mi mihl slabý úsměv, když jsem se zahleděla na Kana.
„Sedm dní, má milá Sunshine, sedm dní,“ pronesl důrazně Kane.
„A není to trochu moc? Myslím si, že do pěti dnů je už Tomova hlava součástí výzdoby tvého stolu, Kane,“ odvětila jsem rychle a bez úsměvu. Nemyslela jsem to z legrace. „Nuže, já tedy vyrazím, ať to mám rychleji hotové. Měj se, Kane.“
Otevřela jsem dveře můstku a hodlala jsem zamířit do koridoru B, kde se nacházela má loď, ale sotva jsem vyšla, pronikavě jsem si uvědomila, že všichni vojáci stojí napjatě za dveřmi s rukama na zbraních a čekají pouze na chvíli, kdy vyrazí a zabijí mne.
Ehm, ne že by neměli důvod … Jednou jsem totiž odpráskla jejich kapitána přímo na můstku a před očima všech důstojníků a se zbraní v ruce jsem vyhrožovala i Kanovi, ale nedokázala jsem ho zastřelit. Nechápu dodnes proč, ale neudělala jsem to. Možná to byla chyba, možná jsem udělala dobře, sama nevím.
Potom, sotva jsem sklonila blaster, byla jsem nucena použít Sílu na ostatní vojáky, kteří se mezitím vzpamatovali ze smrti kapitána, a odhodila jsem je stranou. Tehdy Kane sám zakázal svým mužům, aby mi ublížili.
Rozhlédla jsem se nyní po vojácích a s jistou nadřazeností pohrdavě nakrčila nos: „Pohov, troubové,“ řekla jsem jim. Jeden sáhl po blasteru, ale v tu samou chvíli, kdy kapitán – nový kapitán – vykřikl „Nestřílejte!“, odhodila jsem vojáka přímo na kapitána (mimochodem byl to ten, co tak nechtěl opustit můstek) a vojákův blaster třesknul naprázdno. Vlastně ne zcela naprázdno. Bezprostředně po výstřelu se totiž ozvalo kapitánovo zaúpění.
Uchichtla jsem se a celou cestu do koridoru B se hlasitě smála. Další bod.