Potrestat chybující – kapitola 9

Sbalila jsem všechno potřebné, přesně tak, jak mi Daryan nařídil. Stejně to je zvláštní – celou dobu tvrdohlavě odmítal odlet z planety a najednou, jak mu nevyšel ten pokus o zavraždění princezny během oslavy jejích dvacátých narozenin, která se z nám neznámého důvodu zvrtla docela jiným směrem, dokonce začal všechno sám organizovat. Před půl hodinou nečekaně vběhl do mého pokoje a vyhrkl:
„Vezmi všechny nutné věci a nacpi je do toho nejvhodnějšího příručního zavazadla. Za chvíli odlétáme,“ oznámil mi. Dříve, než jsem se stačila podivit, kam a proč, dodal tu jednu, jedinou větu, která mi dokonale zlepšila náladu a naplnila mne vzrušujícím očekáváním. Řekl totiž: „Vracíme se na Thelmanii.“
A zase zmizel. Nemeškala jsem už ani minutu a začala zběsile balit. Nejprve jsem brala všechno, co mi jako první padlo pod ruku, ale potom jsem se už snažila házet do batohu i ty věci, které ještě kdy budeme potřebovat. A teď už jen s napětím očekávám jeho návratu, protože potom … potom konečně odletíme pryč z Charline. Jak já tuhle zatracenou planetu nenávidím, to nejde ani slovy vyjádřit!
Dveře se konečně otevřely a já na ně s nadějí pohlédla. Daryan. Ani se neobtěžoval s tím, že by třeba vešel dovnitř, jen se zastavil na prahu, prohlédl si pokoj, aby se ujistil, že tam jsem sama, a naznačil mi, ať už jdu. Uchopila jsem tedy batoh, narvaný k prasknutí našimi věcmi, do ruky a vyběhla za ním.
„Co se děje, bráško?“ zeptala jsem se ho nechápavě, když jsem tak cupitala za ním chodbami a on nezpomalil ani když viděl, že mu nestačím. Začínalo mne to rozčilovat. „Proč ty tajnosti, řekni?“
„Tiše, sestřičko, tiše. Nemusí o nás hned vědět celý palác, ne? Anjaia totiž vydala jeden stejně přísný, jako nesmyslný zákaz odletu i příletu jakýchkoliv lodí,“ vysvětlil mi bráška stručně. On nikdy nebyl na dlouhé proslovy. „Nikdo se nedostane sem a nikdo by se neměl dostat odsud. Hangár bude velice silně hlídaný.“
Usmála jsem se na něj. Líbil se mi způsob, kterým zdůraznil ono ‚neměl by se‘. Bylo nade vší pochybnost, že právě nám se to podaří. On zná své lidi dobře. „Výborně,“ přikývla jsem a také zrychlila tempo své chůze, i když jsem stále několik kroků za Daryanem zaostávala. Ještě kousek a budeme u cíle.
„Nejsem si ovšem jistý reakcí svých mužů,“ poznamenal bratr po chvíli a já si teprve teď všimla, že třímá v ruce blaster. Zahrabala jsem v batohu a také vytáhla na světlo zbraň. „Princezna byla dnes velice rozčílená. Nevím, z jakého důvodu, ale ještě nikdy jsem ji tak rozzuřenou neviděl. Naléhala na ně, aby byli pozorní. Myslím si, že ji má jednotka naivně nebude chtít zklamat.“
Potřásla jsem hlavou. Vždycky jsem říkala, že ti hoši, které Daryan tak pracně vycvičil, jsou stejně hloupí jako ustrašení. Než by se někam, kde se něco děje, vydali sami, to radši svolají zbytek skupiny a teprve pak se rozhodují, co vlastně mají dělat. Je to docela úsměvné, když se nad tím tak zamýšlím. Nikdy by se z nich nestali dobří vojáci, natož žoldáci. A nikdy by nedokázali splnit Daryanova očekávání. „Samozřejmě že ne,“ procedila jsem skrz zuby.
„Ona Anjaia totiž -“ začal bráška, ale já jsem ho zlostně přerušila:
„Ne, Dary,“ vskočila jsem mu neomaleně do řeči. „Už dost o princezně. Už o ní nebudeme mluvit. Patří do naší minulosti, není-li tomu tak? Stejně jako Obchodní federace, stejně jako Kolonie … už se k tomu nebudeme vracet. Prosím.“
Přikývl a usmál se takovým tím neodolatelným způsobem, jak to umí jen on. Pak se ke mně sklonil a krátce mne políbil. „Jak tedy chceš,“ zašeptal a po zbytek cesty už nepromluvil ani jednoho jediného zbytečného slůvka. Nevynechal pochopitelně pár pokynů jako „teď tiše“ a „tady musíme jít pomalu a potichu“, ale to k tomu už patřilo.
Zastavili jsme se kousek před hangárem. Zarazila jsem se a s napětím vyčkávala, co se bude dít. Daryan se na mně vzápětí přesně dle očekávání otočil a tiše prohlásil: „Teď mně poslouchej. Nepřeji si, aby ses zapojovala do boje. Ať už se bude dít cokoliv, když už jim budeme muset čelit, tak chci, abys stála opodál a čekala, až to vyřeším já. Nechci zcela zbytečně zabíjet. Rozumíš?! Myslím to zcela vážně, sestřičko. Ne, neusmívej se. Mám tě rád a opravdu bych nechtěl, aby se ti něco stalo. Jsi ještě příliš slabá … nemusela by jsi to všechno zvládnout. Nechci, abys riskovala.“
Jeho starostlivost mne skoro dojala. Nepřipadám si sice nijak oslabená, ale je pravda, že jsem se ještě stále nedostala do své formy. Budu se muset na Thelmanii plně zotavit. A to tam jenom v péči mého bratra půjde velice lehce. Přitakala jsem tedy a s úsměvem odvětila: „Tak jak si přeješ.“
Ušklíbl se (asi mu stejně bylo jasné, že svůj slib nedodržím a při nejbližší vhodné příležitosti se zapojím do boje, ale nedal to na sobě zatím kromě toho úšklebku znát), zavrtěl hlavou, jako kdyby nade mnou lámal hůl, jak se tak říká, a se mnou v patách vykročil neohroženě do hangáru.
Okamžitě se na nás upřely mírně zmatené zraky všech asi dvaceti mládenců, kteří v hangáru hlídali. Rychle jsem se rozhlédla a zjistila, že budeme mít nekrytá záda, pokud dojde k boji. Nezbývá mi nic jiného, než se modlit, aby se tak nestalo. Daryan ani nezaváhal, i když věděl, že na něj pohlížejí, a klidně pokračoval v chůzi tak dlouho, dokud k němu jeden z nich nepřiskočil a nezadržel ho:
„Pane, sem už nesmíte. Je to zakázané.“
Bráška jeho ruku zlostně odstrčil a panovačně usykl: „Tímhle tónem se mnou už nikdy nemluvte, desátníku Zackirio.“ Když mladík ustoupil krok nazpátek a vrhl popletený pohled ke svým druhům, pokračoval: „Jsem nucen vám sdělit, že z naléhavých důvodů musíme Charline opustit.“
„Je mi to líto, pane, ale vůbec nikdo nesmí odletět z planety,“ prohlásil Zackirio a pokrčil rameny. „Je to výslovné nařízení naší princezny, proti kterému není odvolání. Je mi to opravdu moc líto, ale budete muset zůstat zde.“
Daryana to z míry nijak nevyvedlo. „Prosím vás, nebuďte směšný,“ obořil se na toho mladíka. „Na mně, na hlavního bezpečnostního důstojníka a na Rheiu, princezninu zástupkyni, se Anjaiin hloupý zákaz přece nevztahuje.“
„Je mi líto, ale platí pro všechny,“ ozval se jiný voják, stojící jen pár metrů od nás. Když jsem se na něj otočila, zjistila jsem, že má velice slušnou a ucházející postavu. S ním se pustit do křížku musí být velice riskantní!
Hodila jsem si batoh na záda, blaster zastrčila nenápadně zezadu do kalhot a přiblížila se k němu. Co vím, většina Daryanových mužů mne považuje za mnohem přitažlivější ženu než Anjaiu. Takže proč bych se nemohla dopustit menšího experimentu mého nekonečně vzrušujícího sex-apelu …?
Jednu ruku jsem mu tedy položila na rameno a druhou ho začala svádivě hladit po obličeji, nevšímající si přitom zoufale žárlivého výrazu v bratrově tváři. Až pochopí, o co mi jde, jistě nebude proti! „Tak pro všechny, říkáš …? Ale prosím tě, copak by kvůli nám nešlo udělat jen jednu … jedinou … maličkou … výjimku?“ zajímala jsem se a během řeči jsem mu dokonce toužebně olízla nos. To například miloval Daryan.
„Platí to pro všechny bez výjimky,“ odsekl mi a docela tím zkazil všechno mé snažení. Připadala jsem si pěkně hloupě. Zklamaně jsem vydechla, poodstoupila a hmátla po blasteru. To je asi poprvé, co jsem se setkala s takovýmhle přímým odmítnutím. Je snad na chlapečky?! Jiné logické vysvětlení na to nemám. Ale rozhodně to je i naposledy, kdy mě někdo takhle urazil, rozhodla jsem se vzápětí. S povzdechem jsem mu zamířila do tváře a stiskla spoušť.
„Jenom tvoje smůla,“ poznamenala jsem s nezakrytou ironií, když jeho mrtvé tělo dopadlo bez vlády na zem a pod ním se začala rozlévat kaluž krve.
Zaslechla jsem tlumené Daryanovo zaúpění. Já vím, že říkal, že nechce zbytečně zabíjet, ale tenhle nadutý hlupák si o to prostě říkal! Takže … já jsem to vlastně musela udělat. On mne k tomu vlastně svým chováním donutil. Ne, já nejsem na vině. Jenže škoda, že tohle mé přesvědčení nesdíleli také jeho druhové.
Jeden z nich mne srazil rozzuřeně na zem. Cítila jsem, že mi v žilách vře krev vztekem. Tak tohle si už dovolili dost! Asi docela zapomněli na to, že i já mám stejný výcvik jako můj bratr a že společně nás jen tak někdo neporazí. Nakopla jsem ho tak silně, až jsem slyšela zapraskat jeho kosti a on se sesul vedle mně na podlahu, a překulila jsem se na břicho, protože v téhle pozici se dá už mnohem lépe střílet.
Nejprve jsem sejmula toho mladíka, který se snažil zavolat posily, potom jsem zničila komunikační zařízení. Když jsem tu před nedávnem narazila na Sunshine d´Ark, udělala to samé. To bylo chytré, to musím uznat. A pak ještě něco udělala … ale co …? Ano, zablokovala dveře. To už tak inteligentní nebylo, hangár má celkem čtyři východy, ale alespoň jsem zničila ovládací panely těch nejbližších.
A pak už jsem se zaměřila na vojáky. Zrovna, když jsem zasáhla asi druhého nebo třetího, který bojoval z Daryanem, mne kdosi nakopnul a skoro mi vyrazil dech. Narazila jsem do dobíjecího droida (pravděpodobně série GNK) a povalila ho. Než jsem se stihla vzpamatovat, uhodil mne znovu a znovu.
„Bezcitná zrůdo,“ otituloval mne ten mladík zlostně a praštil mne velmi silně do obličeje. Prokousla jsem si ret, protože jsem jeho ránu v žádném případě nečekala, a v nose jsem cítila krev. „Chladnokrevná obludo!“ S každým novým nápadem mne udeřil. Udivovala mne jeho bohatá fantazie. Pořád měl v zásobě dost hanlivých oslovení, kterými mne bez zastavení častoval. „Slizký netvore -“
Už toho mám tak akorát dost. Více nadávek už skutečně nesnesu, ani snad nehodlám snést! Tentokrát se mi už totiž podařilo jeho nohu zachytit a strhla jsem ho dolů. Vyškubnul se mi a vzdálil se. Také jsem se od něj odsunula. Dle svého výcviku jsem věděla jediné – musím mít k boji od něj mírný odstup.
Vstala jsem a zaujala bojový postoj. Udělal přesně to samé. To mne lehce zneklidnilo a modlila jsem se, aby mi ta léta praxe nad ním dala potřebnou převahu. Rozhodla jsem se pro první úder a uhodila jsem ho do tváře. Zuby mu o sebe legračně cvakly, jak jsem zasáhla jeho spodní čelist. Potřásl hlavou, jako by chtěl, aby se mu v ní rozjasnilo, ovšem jakmile jsem toho zakolísání chtěla využít k tomu, abych jej udeřila ještě jednou, ale tentokrát mou ruku zachytil a úder tak přesně zablokoval.
Zasyčela jsem nevolí a podrazila mu nohy. Strhnul mne však sebou, s tím jsem nepočítala. Skoro jsem si vyrazila dech. Pokusil se z mého dosahu odkulit, ale to už jsem si od něj vypůjčila (musím uznat, že také trochu proti jeho vůli) blaster a nedbaje krátké vzdálenosti jsem ho zastřelila.
„Fuj!“ vyjekla jsem, jakmile jsem si uvědomila, že to, co mi stéká po obličeji a po vlasech a lepí mi je dohromady v nerozčesatelné chuchvalce, tak to bude jeho krev a kousky lebky a mozku a tak vůbec … přesunula jsem se za dobíjecího droida, kterého jsem před okamžikem zničila, ale který mi teď byl dobrým úkrytem.
Vyhlédla jsem ven, abych zjistila, jak si vede můj bráška. Jak jsem doufala – samozřejmě výborně, jak jinak. Ne nadarmo má post bezpečnostního důstojníka. Bojuje s ladností a elegancí a ani vlastně nepotřebuje zbraň. Fantastickým chvatem jim láme vaz. To křupnutí se mi strašně líbí. Chvíli jsem přemýšlela, zda mu mám pomoct, když tu jsem zase potřebovala pomoc spíš já a ne on.
Místo, kde jsem se až dosud spokojeně skrývala, explodovalo. Někdo musel toho droida zasáhnout. Odmrštilo mne to stranou a já se okamžitě ocitla pod jejich přímou palbou. Vyskočila jsem na nohy, i když jsem byla ještě trošku omráčená, a kryjíc se palbou jsem naslepo ustupovala nazad.
Zasáhli mou ruku a já s bolestným výkřikem pustila blaster z ruky. Zatraceně! Vrhla jsem se saltem k zemi a rukama jsem si přitom kryla hlavu. Ještě v letu jsem si strhla ze zad batoh a otevřela ho, začít v něm hrabat jsem ovšem mohla až po přistání. Někde tam mám přece blaster … svůj oblíbený … ale kde?!
Tady je, byl zapadnutý kdesi pod vším tím oblečením, co jsem před několika minutami tak pracně sbalila. Rychle jsem ho vyndala, pohodila si ho v ruce, aby se mi snáze držel, a začala jsem chladnokrevně střílet.
Za několik sekund bylo po boji. Stáli jsme uprostřed hangáru, my dva, jako nějací poslové smrti, u nohou se nám válela bezduchá těla Anjainých vojáků, bývalé Daryanovy jednotky, a hleděli na zkázu, kterou jsme způsobili.
Pobavilo mne to. Bratříček přece nechtěl zbytečně zabíjet. Ano, to říkal. Začala jsem se smát. „Tak se mi zdá, že jsme to naše původní předsevzetí tak docela nesplnili,“ podotkla jsem mezi výbuchy smíchu.
Daryan však zřejmě neměl náladu žertovat. Uchopil mne za ruku a vtáhnul do nejbližší lodě. Měla jsem co dělat, abych nespadla na zem náhlou ztrátou rovnováhy, protože mnou velice silně trhnul. „Letíme,“ sykl na mně. Ani se neusmál. „Nesmíme se už v žádném případě zdržovat.“
S tím mi nezbývalo nic jiného než souhlasit. Zatímco on se posadil na místo pilota, já jsem zaujala místo vedle něj, tedy kopilota, a hlasitě jsem si oddechla. Teď už konečně můžeme začít nový život. Všechno bude zase jako dřív, i mezi mnou a ním. Vše se totiž změnilo až tehdy, když jsme se dostali sem, na zatracené Charline.

– – – – –

Teď už toho mám ale opravdu dost! Nebudu tu ze sebe dělat cvičené zvíře, které někdo chová čistě za účelem pobavit ostatní! Nikdo mně nebude takhle ponižovat! Jsem přece člověk, živoucí bytost! Doby, kdy jsem byl ‚jenom‘ otrok, jsou dávno pryč. Vzepřel jsem se a odrazil od hrany stolu. Saltem jsem seskočil dolů. Dav zajásal. Někdo začal k mému pobouření nadšeně tleskat. A Kieth rozčileně vstal.
„Co to děláš?! Vrať se na své místo,“ obořil se na mně. „Za to, co jsi mi provedl s tím datadiskem, je to ještě pořád málo! Tvým jediným štěstím je, že musíš zůstat naživu alespoň do té doby, než datadisk najdeme. Ale do té doby si přece můžeš zažít dost dlouhé utrpení. Tak rád bych tě -“
„Což ovšem nemůžete,“ vskočil jsem mu drze do řeči a spokojeně jsem se usmál. Ani si nedokázal představit, jak velký kámen mi tak spadl ze srdce! Teď mám jistotu, že budu žít o pár dní déle, než zjistí, kdo má u sebe můj datadisk, nedostihnou ho a nezabijí. Potom přijdu teprve na řadu já. Do té doby mají smůlu.
Kieth na mně prudce pohlédl a udeřil mne. Zapotácel jsem se a padl na kolena na zem. Určitě jsem si prokousl jazyk, když mne praštil, protože jsem to vůbec neočekával. „Jsi dost drzý na to, že jsi pouze Padawan a nic jiného,“ zavrčel zlostně. „Dávej si pozor na jazyk, jinak o něj dost bolestivým způsobem přijdeš!“
Byl blíž skutečnosti, než si sám uvědomoval, ušklíbl jsem se pro sebe a vyškrábal se na nohy. „To by jste neudělal,“ zamumlal jsem a v ústech jsem při tom cítil tu nechutnou pachuť vlastní krve. „To by jste ani udělat nemohl. Jak bych vám potom řekl, kam jsem ten datadisk ukryl, hm?“
Na okamžik jsem si myslel, že mne znovu uhodí, a instinktivně jsem se přikrčil. Uznávám, že jsem opět tak docela neodhadl situaci a pokusil se o vtip, který však vyšel naprázdno. Teď za to budu pykat. Ale on tak neučinil. Zamyšleně na mně okamžik, trvající snad několik let, hleděl a pak jen tiše prohlásil: „Chceš to vyzkoušet, Annie?“ A k mému upřímnému zděšení mávl na dva muže, kteří se mně ochotně chopili.
Vzedmula se ve mně náhle intenzivní vlna odporu a nenávisti k nim a ke Kiethovi. Vyšklubl jsem se jednomu, toho druhého jsem s výskokem nakopl do obličeje a ucouvl co nejdál do stolu. Zaujal jsem snad ze zoufalství bojové postavení. Ani jsem to snad nemyslel vážně, ne však ti dva kulturisti. Udělal jsem krok nazpět. Bylo mi zcela jasné, že bych nad nimi v přímém boji rozhodně nezvítězil.
Kieth jim však náhle znechuceně nařídil: „Nechte ho být. Nemusí nám vůbec nic dokazovat. My jeho umění a schopnosti už dobře známe,“ poznamenal a vrhl na mne nepříjemný, spalující pohled, který se mi vrýval pod kůži. „Už jsme se s nimi dostatečně seznámili, není-li tomu tak?“
„Chceme to vidět bojovat,“ ozval se někdo mezi sedícím publikem okolo stolu. Kieth se na něj otočil a do mého zorného pole se tak dostal růžovolící nepříjemný muž, z části zašpiněný dezertem, kterým se ládoval a už do měl zpola v sobě. „Dejte pryč toho ysalamira a nechte ho, ať se nám ukáže,“ naléhal na něj.
„Je mi líto, že vás musím zklamat, můj drahý Hrabě, ale to rozhodně neudělám. Vždyť dokáže použít Sílu i v ysalamirově přítomnosti, i když jen slabě. Je to příliš riskantní. Na to je moc silný Jedi, abych to udělal. Nechci, aby mi jen tak zdrhnul, je to pro mně moc cenná kořist … tedy – zatím,“ odvětil mu Kieth.
Zprvu mne rozčilovalo, že o mně mluví jako o nějaké věci, která bude tím, co si budou přát oni, jako bych tam snad ani nebyl, jako bych je neslyšel, po chvíli mi ovšem došlo, že by se toho dalo poměrně dobře využít. Začal jsem se kolem sebe rozhlížet a snažil se narychlo vymyslet nějaký plán úniku.
„Chceme ho vidět bojovat, Kiethe,“ přidala se i jakási dívka, sedící jen kousek od místa, které ještě před chvílí patřilo jejich velkému vůdci – Kiethovi. Rozpuštěné vlasy v barvě slunce jí dopadaly v neposlušných vlnách na ramena. Její hlas byl hlubší, než by se na dívku slušelo. „Nebo ho vidět alespoň v akci. Nenechávejte si všechno jen pro sebe. Zvlášť ne takového hezkého … sladkého chlapce …“
Kieth se lehce zarazil, pak se ovšem ušklíbl. „Jestli se ti tak líbí a jestli ho chceš, může být na chvíli tvůj,“ nabídl jí bodře. Překvapeně jsem na něj pohlédl a pak na ni. Co tím, při Síle, myslel?! Dívka se rozzářila a rty se jí zvlnily úsměvem. „Ale doufám, že mi ho vrátíš nijak vážně nepoškozeného.“
„To ti slibuji,“ odvětila a než jsem se vzpamatoval, dívka se na mně s nedočkavostí vrhla, povalila mne na zem, div mi nevyrazila dech, a začala mne přede všemi beze stop studu líbat a dokonce i svlékat. Neopětoval jsem její žhavé polibky, spíš naopak, vyškubnul jsem se jí a rychle se odkulil, hlavně pryč z jejího dosahu.
„Nechte toho, prosím vás,“ požádal jsem ji a můj hlas zněl nějak zvláštně. Jako bych si to snad ani nakonec nepřál. Zdvihl jsem se na kolena a z dostatečné vzdálenosti jsem na ni opatrně pohlížel. Seděla na zemi, oddechovala a nechápavě na mně zírala. Oči jí plály vztekem. „Při Síle vás prosím…“
Buď mně neslyšela, nebo nechtěla slyšet. Zamračila se, vstala a zničehonic mne nakopla. Pokusila se mne zasáhnout nohou ještě jednou, ale tentokrát už jsem si dával pozor, takže jsem se včas stihnul uhnout. Chtěla mne tedy uhodit rukou, ale zachytil jsem její zápěstí dřív, než stihla rána dopadnout. Sklonila se ke mně a zašeptala:
„Na Sílu tu nikdo z nás už hodně dlouho nevěří!“
Ztuhnul jsem údivem. Vytrhla svou ruku z mého sevření a přece jenom se jí podařilo mne praštit – v ten okamžik, kdy jsem byl nejméně soustředěný. Byl to tak silný úder, až jsem se musel rukama opřít o zem a chvíli lapat po kyslíku. Nadechnout se mi ovšem podařilo až po několika dlouhých vteřinách.
„Tak se mi zdá, Slečno, že ho nakonec přece jenom uvidíme bojovat – s tebou,“ poznamenal ten jedlík a rachotivě se zasmál. Byl to tak nečekaný výbuch smíchu, až jsem sebou vyděšeně trhnul. Připomínal mi výstřel z blasterové pušky. Všichni, sedící okolo stolu, se k němu v jeho veselí přidali.
Dívka strnula a otočila se na ně, v očích náhle z neznámého důvodu šok. Pak se otřásla a vydechla: „To nemyslíte vážně, Hrabě. Já nechci … já s ním nechci bojovat …!“ snažila se je přesvědčit, ale to už ji ten jeden z mužů chytnul za ruku, jiný u panelu na stěně stisknul tlačítko a jezírko, ve kterém stále byli ti draví tvorečkové, bylo zakryto pevným obalem. Na něj byla mrštěna jak ona, tak já.
„To není nutné,“ poznamenal Kieth a v hlase mu zaznělo rozčilení. „Nemusíme ji přece nutit do souboje s Anakinem, když ani jeden z nich nechce …“ začal zlostně, ale ten pupkatý jedlík, nazývaný ostatními Hrabětem, ho přerušil:
„Je to nutné. Všechno, co se tu děje, probíhá přesně podle toho, aby se to líbilo hlavně tobě. Teď se chceme bavit my,“ prohlásil a dav kolem něj souhlasně zařval. Pomohl jsem dívce – opravdu se jmenovala Slečna? – na nohy a vyčkávali jsme, co se bude dít. „Takže, vy dva, jestli nás začnete nudit, zaplavete si v jezírku,“ oznámil nám muž. Publikum nadšeně zajásalo. „V případě, že se nám to bude líbit, zaplave si v něm jen ten, který prohraje.“
Dřív, než jsem se stihl saltem katapultovat z tak nejisté půdy, zaplanuly po obvodu jezírka vysoké plameny ohně, které se po nás lačně sápaly. Ucouvl jsem o kousek zpět, ale to už Slečna pochopila, že je nedonutí pouhými slovy změnit názor, a tak se snažila tedy o jediné, v rámci svých možností – přežít. Několikrát mně tvrdě udeřila zatnutou pěstí. Nemohl jsem jí ty rány, byť sebebolestivější, vrátit. Nemohu přece bít dívku!
Ve chvíli, kdy jsem se sklonil, aby mi nad hlavou mohla prolétnout její ruka a nezasáhla mne přitom, jsem zaslechl Kiethův rozrušený hlas: „Žádám vás, aby jste to okamžitě ukončil, můj milý Hrabě! Zabijí se! Chápete, jaký to pak na nás bude mít dopad?! Kromě toho je Anakin pouze můj zajatec! Takže jen já tu budu rozhodovat o tom, co se s ním bude dít! Ukončete to!“
„Je mi líto, ale je to člen Republiky, budoucí rytíř Jedi! A jak jistě víte, Rada Jediů se snaží o jediné – svazovat pomocí svých směšných Mistrů naše svobodné planety!“ odsekl muž. I jeho hlas začínal nabývat na ostrosti a příkrosti. „Tohle bychom měli udělat se všemi, kteří k Republice patří, rozumíte?“ Vrhl velice krátký pohled ke strážným u ovládacího panelu. „Opovažte se přerušit ten ohnivý kruh.“
Kieth mu na to cosi odpověděl, ale to už jsem mu nerozuměl, protože jsem se zase musel plně soustředit na ten boj se Slečnou. Ta se do mně pustila s nově nabytou silou. Zřejmě po ten okamžik, co jsem naslouchal rozčileným slovům Hraběte a Kietha, vymýšlela novou taktiku. Nezaútočil jsem, v žádném případě, stále jsem se jen bránil.
Ale uvědomil jsem si tu zvláštní anonymitu. Tady nikdo nechce být jmenován, nikdo nechce, aby ti ostatní znali jeho jméno, jen post – s výjimkou tedy Kietha. Ten muž, jenž se tak rozkřikuje na Kietha, je Hrabě a je nyní otázkou, zda je to hrabě i jako člověk. Dívka, s níž bojuji, není ničím výjimečná, je tedy pouze slečnou. Určitě má nějaké jméno, to teď ovšem není důležité, když není nijak vysoce postavená. Proč to ale dělají?
„Pootevřete jezírko!“ zazněl zničeho nic něčí výkřik, ostatní souhlasně zařičeli a poté, inspirováni k hlasitějšímu projevu, začali přidávat i své vlastní, zvrácené nápady: „Ať je to trošku zajímavější, přidejte ještě trošku oheň! A donuťte toho Jedie, aby už konečně pořádně bojoval! Pusťte mezi ně fleidona! Chceme vidět krev! Ano, krev! Podejte Slečně někdo nůž! Nebo alespoň blaster!“
Jeden ze strážných uposlechl jejich nařízení a lehce pootevřel kryt nad jezírkem. Bohužel to bylo právě v místě, kde jsem stál já. Zabalancoval jsem a měl co dělat, aby mi tam nesklouzla noha. Boty mám totiž ještě stále v dost roztrhaném stavu a jen vzpomínky na to, jak se mi zakusovaly do nohou, byly nepříjemné. Vzápětí mne však dívka udeřila a já se tak aspoň dostal na bezpečnější místo. Jeden z těch nootinů vyskočil a naprázdno cvakl zoubky přesně v místě, kde jsem ještě před chvílí byl.
Ohlédl jsem se přes rameno ke Kiethovi a k tomu Hraběti. Stále se hádali. Kieth mu právě cosi vztekle vysvětloval a ukazoval nervózními gesty naším směrem, ten druhý však odmítal veškeré jeho argumenty.
Musel jsem obrátit svou pozornost zpět ke Slečně, protože její úder, díky kterému jsem se zapotácel nazad a málem skončil v plamenech, byl velice nebezpečný. Zablokoval jsem tedy její pravou ruku, poté i levou a ona překvapeně zjistila, že mně nemá jak praštit. Snažila se mi vymanit, jenže já ji držel pevně.
„V žádném případě!“ dolehlo ke mně zaječení, které měl bez pochyb na svědomí Hrabě. „Já to chci vidět! Uvidím zkrátka, jak Slečna zabije tvého Aliančního zajatce a je mi naprosto jedno, že s tím nesouhlasíš! Chceme se bavit, jen proto jsme sem přiletěli! A ani náhodou odsud nechci odcházet zklamaný!“
Otočil jsem se jejích směrem, dívčiny ruce zatím stále ve svém sevření. Kieth se třese nenávistí k tomu muži a nenachází slov. Potom zasyčel mezi zuby: „Garantuji vám, Hrabě, že odsud zklamaný nevyjdete!“ S tím pozvedl ruku a i přes ten hluk, který vydávali bavící se lidé jak pohledem na nás dva, tak na to nedorozumění, jsem zaslechlo, jak něco dvakrát prasklo. Oba strážní u ovládacího panelu se sesuli bezvládně k zemi. „Vy jste na řadě jako další,“ sdělil mu Kieth chladně.
Slečna si toho, že nám bude brzy dána svoboda, zřejmě nevšimla, protože mne udeřila hlavou do obličeje a potom, využívajíc toho, že jsem vykřikl a polevil stisk, se mi vytrhla. Reagoval jsem bleskově a podrazil jí nohy. Spadla na zem a lapala po dechu. Zlaté vlasy se jí rozprostřely okolo hlavy.
„To by jste si nedovolil,“ zasyčel Hrabě, když se Slečna překulila na břicho a zdvihla se na lokty. Bylo to ve stejnou chvíli, jako když někdo z davu, nalepeného co nejblíže u nás, zařval, ať mně už konečně zabije, a vedle její pravé ruky přistál blaster. „Dokážete si představit, jaký by má smrt vyvolala poprask?! Nechcete přece způsobit zkázu! Okamžitě se mi omluvte!“ požadoval po něm, jakmile dívka uchopila zbraň do ruky, vyskočila na nohy a zamířila na mně.
Polkl jsem a pohlédl na ni. Ne, ta nevystřelí. Začal jsem si to v hlavě opakovat. Soustředil jsem se jenom a pouze na tu myšlenku. Síla mně v mém nehlasném přesvědčování určitě podpoří, věřím tomu. Nedokáže to. Nedokáže. A skutečně – dívka lehce zmateně sklonila zbraň a potřásla hlavou.
„Omluvit se vám!“ zopakoval Kieth rozezleně a jeho hlas se rozléhal po celém sále, narážel do stěn a znásoboval se. „Omluvit se vám! Jak jste pošetilý! Nesnáším přesně takové muže, jako jste vy, tolik domýšlivé a tak sebevědomé! Slečno, polož ten blaster na zem. Už je konec. Můžeš jít.“
Hrabě přiskočil k panelu a stiskl jakési tlačítko. Kryt nad jezírkem se začal k mé hrůze otevírat. Bylo to rychlejší, než jsem čekal, jen těsně se mi podařilo saltem se katapultovat přes pohasínající plameny ohně a uchopit dívku, stojící na pokraji krytu, za ruku, abych jí pomohl včas uniknout nebezpečí.
Byla už skoro v bezpečí pevné podlahy, když tu jí náhle podklouzla noha a zmizela pod hladinou. Oči se jí rozšířily zděšením. „Ne!“ vydechla. Držel jsem ji, ale cítil jsem, že se mi v dlani její prsty uvolňují, když sebou začala cukat, jak se do její nohy zahryzávaly ty malé potvory. Došlo mi, že pokud něco neudělám teď, bude potom už pozdě. Dříve, než se Slečna vzpamatovala, tak jsem jí prudce trhnul směrem k sobě a ona vedle mně s úlevou spadla.
Rychle jsem oddechoval a vzpamatovával se z toho, co jsem právě zažil. Málem jsem přišel o jazyk, taky jsem byl málem znásilněn, ubit, upálen, zastřelen a sežrán. Nevynechal jsem v tom výčtu nic? Řekl bych, že ne. To tady všechno ještě snad ani nebylo. A z celého srdce doufám, že také dlouho ani nebude!
Slečna se zdvihla na lokty a poznamenala tiše směrem ke mně: „Zachránil jsi mi život, Anakine Skywalkere. Měla bych ti za to asi poděkovat, ne? Ale mám jednu otázku: proč jsi to udělal? Chtěla jsem tě přece zabít …“
Pokrčil jsem rameny. Nevím, co bych jí na to měl odpovědět. Asi to, že nejsem jako její přátelé tady, co chtějí vidět jen smrt a krev. Jenže jak to říct nějak, aby to nevyznělo hloupě? „Jsem Jedi,“ vysvětlil jsem jí tedy stručně a jasně. „A také se jako Jedi chovám.“
„Do klece s ním,“ zaslechl jsem Kiethův hlas. „S tím … Jediem …“ Vzhlédl jsem. Stál nade mnou a tvářil se tak nějak … rozladěně. Překulil jsem se na břicho a pohledem zapátral po Hraběti. Ležel zhroucený u panelu a podle všeho měl zlomený vaz, stejně jako ti dva strážní. „A ty mrtvoly hoďte nootinům. Dneska je ještě nikdo nekrmil,“ dodal Kieth a když se mně nějací muži chopili, aby mně odvedli do mého nedůstojného vězení, zaslechl jsem jenom jeho odcházející kroky.

Kapitola 8 x Kapitola 10 – – – >