„Nezdá se mi to jako dobrý nápad,“ zopakoval Ryan už aspoň po čtvrté a znechuceně potřásl hlavou. „Myslíš to dobře, ale něco se mi na tom všem ani trošku nezamlouvá. Měli bychom to radši otočit, dokud je ještě čas. Prosím.“
V žádném případě! Zdá se mi, jako kdyby to nechápal nebo co. Musím se ujistit, že je vše v pořádku, že žije. Už kvůli Obi-Wanovi a stále nezvěstném Anakinovi. Už jsem se mu to přece snažila vysvětlit, tak proč tomu stále nerozumí? Otočila jsem se na něj a odsekla mu: „To nejde, teď už ne. Co nevidět nebudeme přistávat.“
„Vždyť ho vůbec neznám,“ vzdychl Ryan. „Nikdy jsem se s ním ještě nesetkal a ani nevím, kdo to je, co významného kdy udělal. Neměl bych tam asi radši chodit. Počkám tady na tebe, ano?“ navrhl s nadějí v hlase.
Otráveně jsem zavrtěla hlavou a připravila loď na manévr. Vybrala jsem to nejlepší vhodné místo, kde by se dalo přistát, a které bylo nejbližší domu Joama Mottiho. Budeme to mít k jeho sídlu jen pár ulic. Nikdy jsem sice u něj ještě nebyla, ale několikrát mne tam zval a popsal mi cestu tak dobře, že si ji dodnes pamatuji. Doufám. Usmála jsem se tomu a poznamenala směrem k Ryanovi:
„Alespoň ho poznáš. Při předání plánů nám s Anakinem vlastně zachránil život. Za to mu také Anakin ten datadisk daroval. Je jeho, má na něj právo. Musím mu ho vrátit. Kromě toho je to poměrně milý člověk, určitě se ti bude líbit.“
Z ničeho nic mne Ryan uchopil za ruku a naléhavým hlasem zašeptal: „Tak si ho necháme! Co tomu říkáš? Byl by jenom můj a tvůj, ničí jiný, jenom náš. Uvědomuješ si, jaké by nám dal možnosti, co všechno bychom jím mohli získat …?“
Tato jeho reakce mne skutečně překvapila. Lehce jsem se odsunula a dlaň z jeho sevření něžně vymanila: „Ne, Ryane. Nepatří nám a my ho musíme vrátit, i když by bylo třeba snazší si ho nechat. Ale není to správné. Co tě to jenom napadlo?!“
„Já nevím. Omlouvám se,“ vydechl. Natáhla jsem se k němu a políbila ho, abych mu tím dala najevo, že je vše v pořádku, a pak už jsem se mohla plně soustředit na přistávání. Trošku jsem neubrala včas energii a tak jsme dosedli na zem poněkud zprudka, ale pořád to bylo lepší než kdybychom třeba nabourali.
Mávla jsem na Ryana a společně jsme vylezli z lodě. A rozhlédli se Coruscantem. Zde zůstávalo všechno při starém. Lodě létaly v těch směšně uspořádaných rovinách, výškové domy zářily miliony světélek a hustý smog mezi nimi dodával celé planetě zvláštní zabarvení. „Zase doma,“ ušklíbl se můj Mistr, když jsme tak kráčeli ulicemi.
Zastavila jsem se před dveřmi s číslem 8-96-5 a pohlédla na něj. „Takže to by mělo ono. Možná,“ zazubila jsem se a pokrčila rameny. Nejsem si tím docela jista, ale to samozřejmě nemohu říct nahlas. Spoléhám se na svůj instinkt a ten mi říká, že tu jsme správně. Zhluboka jsem se nadechla a zabušila na ně.
Po chvíli se váhavě otevřely dveře a já ke své velké úlevě opravdu spatřila Joama Mottiho – který mi beze slova strčil do tváře hlaveň blasteru. Ustoupila jsem bezděčně krok nazad a zdvihla ruce do výšky: „To jsem já, Joame, Andris!“ Všimla jsem si, že Ryan vedle mně také uchopil do rukou blaster a že i on jím míří na mého dávného přítele.
„Já jsem si to myslel,“ zabručel polohlasně.
„Andris?“ podivil se Joam, sklonil zbraň, zahleděl se na mne a pak mne konečně poznal. „Má sladká Andris!“ vykřikl radostně a objal mne. Ryan jen pomalu a nejistě přestal mířit na hlavu toho zapomnětlivce a nepříliš ochotně se na něj usmál. Nakonec to dopadlo spíše jako úšklebek. Udeřila jsem ho loktem do žeber, až hekl a upoutal tím na sebe Mottiho pozornost.
Měla jsem pocit, že je budu muset vzájemně představit. „Joame, to je můj Mistr Ryan Deth a Ryane, tohle je Joam Motti,“ řekla jsem a ti dva si podali ruce. Neušlo mi, že Ryan tak činí jen proto, že si to přeji, jinak by si asi všechny ty projevy slušnosti nechal.
„Pojďte dál,“ vyzval nás Joam a my vešli do jeho bytu, který by se dal nazývat spíše skladištěm než řádným obydlím. „Nemám tu zrovna pořádek,“ poznamenal a mrkl na mne: „Nečekal jsem totiž takovou návštěvu jako třeba tebe, poklade.“ Mezitím, co mluvil, se snažil najít nějaká místa na sezení, takže musel odhrnout mnoho součástek, aby nakonec v tom všem našel dvě židle. Z jedné shodil na zem jakousi součástku, jen to zařinčelo, z druhé musel na zem smést mnoho šroubků.
Svlékla jsem si plášť a přehodila ho před opěradlo židle. „Joame, já -“
Nenechal mne ani domluvit. „Počkej,“ zdvihl prst do výšky a já poslušně zmlkla. „Co si dáte? Nejdřív vám musím něco nabídnout, to se přece dělá, ne? Mám tu ale slušnou zásobu alkoholu, chystal jsem se křtít svou loď. Kvůli vám klidně načnu jednu nebo dvě lahve glee, co tomu říkáte? Nebo máte spíš hlad?“
„Voda bude stačit, já pilotuji. Ryane?“ otočila jsem se na něj, ale ten jenom pokrčil rameny, zamumlal něco v tom smyslu, že radši než alkohol nechce nic a stále s nedůvěrou hleděl na Joama. Pobavilo mne to a měla jsem co dělat, abych se tomu nezačala usmívat, i když mi koutky rtů silně cukaly.
Joam mi podal sklenici čehosi růžového a mne v první chvíli napadlo, že je bliel, a skoro se mi z toho zvedl žaludek, ale když jsem to ochutnala, zjistila jsem, že to má výbornou, sladkou chuť. Vyprázdnila jsem ji na jeden lok. Náš hostitel to samé nabídnul i Ryanovi, ale ten prudce odmítl. „Díky, ne,“ zavrčel na něj a Motti se radši stáhnul.
„Tak, teď už můžeš mluvit. Proč jsi za mnou přiletěla? Asi to nebude jen proto, abys zjistila, jak se mám dobře, ne?“ nadhodil a sednul si na pohovku, čili velký, špinavý kus nábytku z části zavalený kusy motoru.
„Potřebovala jsem mít jistotu, že jsi v pořádku, živý a zdravý, protože … protože mám tvůj datadisk a chci ti ho vrátit,“ oznámila jsem mu, vytáhla ten malý kus kovu zpod opasku a hodila mu ho. „Nedokázala jsem pochopit, jak jsi o něj mohl přijít a zůstat při tom celý. Měla jsem o tebe strach.“
Bleskově ho zachytil. Neušlo mi, že na mne Ryan nesouhlasně hledí. „Vrátit … to je od tebe milé, jenže … už ho nechci. Víš, ukradli mi ho a … pak si pro něj přišla dokonce Sunshine d´Ark, jestli víš, kdo to je, ten nájemný žoldák. Mučila mne, abych jí ho vydal a nechtěla věřit tomu, že ho nemám … a teď, když ho mít budu …“ začal koktat.
Překvapeně na něj zírám a uvědomuji si, že bych mohla zavřít ve svém údivu otevřená ústa. Zatraceně! Sunshine! A mučila kvůli datadisku Mottiho! Co to znamená?! Proč by to dělala? Proč by ho chtěla získat? Vždyť na předání ho mít mohla a stejně … ne, za tím něco bude. „Joame, nikdo neví, že ho máš u sebe ty. Ani Obi-Wan … nikdo. Našla jsem ho jen náhodou mezi Anakinovými věcmi.“
Přikývl, ale nezdá se mi být přesvědčen. „No nevím. Nechtěl bych si to už nikdy znovu zopakovat,“ dostal ze sebe pracně, přestal datadisk převalovat v ruce a položil ho vedle sebe. „Nejspíš ti ho budu muset vrátit. Víš, ona říkala, že ho někdo potřebuje, že ho musí někomu dodat … pro někoho získat … já už nevím … ale nechci už víc riskovat svůj krk. Datadisk není dar, ale prokletí.“
Posadila jsem se na židli naproti němu a podepřela si hlavu rukou. Zuřivě jsem uvažovala. Musí ho někomu dodat? Ale komu? Kdo by měl o plány takový zájem když ne Kolonie, když ne Kane …? Počkat, Kane je přece mrtvý. Ale … jeho tělo nebylo nikdy nalezeno a dost dlouho se spekulovalo o tom, že z té pašerácké základny nakonec přece jenom unikl. San ho tedy nezabila … proč by ho nezabíjela? Jaký by měla důvod? A proč by mu sháněla datadisk? To nedává smysl.
„Proč ho tedy nezničíme?“ navrhl Ryan lhostejným hlasem. Bylo na něm vidět, že ho Mottiho starosti s datadiskem vůbec nezajímají. Rozčilovalo mne, že mu to dává tolik najevo a přemýšlela jsem nad tím, že ho na to nějak nenápadně upozorním. „Tím by jste to ze sebe všechno shodil, nemyslíte, pane?“ nadhodil směrem k Joamovi.
Ten na něj rychle upřel svůj pichlavý pohled, potom se opatrně podíval na mne, abych mu potvrdila, že Ryan myslí svá slova vážně. Nezareagovala jsem. „No …“ pokrčil tedy Joam rameny. „Také mne to napadlo, jenže když si uvědomím, co všechno se v něm skrývá a co všechno na něm jednou může záležet, moc se mi do toho nechce.“
„Můžu vám pomoct,“ ušklíbl se Ryan a než jsem se nadála, aktivoval meč a prudce jím švihl po datadisku, ale to už mi vystřelila ruka a dříve, než stihl ten důležitý kus kovu zasáhnout a zničit, uchopila jsem ho a zdvihla do výše. Těsně pod mou dlaní proletěla čepel jeho meče a rozťala Mottimu opěradlo pohovky.
„Ryane!“ okřikla jsem ho a vtiskla Joamovi do ruky datadisk, který už mohl být na dvě shodné poloviny. Nechápavě na nás hleděl, asi si ani nestačil uvědomit, co se vlastně dělo. „Chovej se laskavě jako můj Mistr, ne jako můj Padawan!“ sykla jsem na něj. A v tom mi to došlo. San je Padawan Kana a ten je jejím Mistrem. Při Síle, no jasně! Proč mi to jen nedošlo dřív? Zdvihla jsem ruku ke své tváři a potlačila výkřik. „Ryane, musíme jít!“ oznámila jsem mu rychle.
„Proč?“ nechápal Motti, jenže já se už vymrštila na nohy a vyběhla z Mottiho příbytku. Před dveřmi jsem si uvědomila, že bych se měla rozloučit, a tak jsem se prudce otočila na patě a vrazila do Ryana.
„Co se děje?“ podivil se popleteně, ale proklouzla jsem vedle něj a zavolala na Joama, stále překvapeně sedícího na pohovce s datadiskem v ruce:
„Musíme jít. Měj se, Joame, a buď opatrný! Síla tě provázej!“
Ač byl evidentně v šoku, zmohl se na bleskovou odpověď: „Jak myslíš. Hej! Ten datadisk! Já ho u sebe mít nehodlám.“ S tím ho po mně mrštil a já ho stiskla v ruce ještě dřív, než jsem si uvědomila, co mi to vlastně dal.
„Když se domníváš, že u mně bude v bezpečí …“ pokrčila jsem rameny, nepočkala ani na jeho odpověď, i přesto, že jsem slyšela, že za mnou cosi volá, a znovu jsem vylétla jako střela ven. Ryanovi se už tentokrát podařilo mne zastavit a pevně mne držel za ramena, takže jsem neměla možnost se mu vyškubnout. Náš hovor však neslyšel. „Stůj! A v klidu mi řekni, co se zase děje!“
„Ryane, něco jsem si uvědomila … měli bychom ihned zajít za Radou. Pojď,“ nabádala jsem ho, ale stále mne nepouštěl. Pokusila jsem se mu vymanit, ale nedal mi k tomu příležitost. „Víš, jde o to, že … že San, tedy chci říct Sunshine, ta pašeračka … že je Padawan Kana, toho Kolonizátora. Až před chvíli mi to teprve docvaklo a myslím, že by o tom měla vědět Rada …“ vysvětlovala jsem mu horečně.
Zarazil se. Jeho ruce pomalu sklouzly z mých ramenou a lehce zalapal po dechu. „Co … cože?“ vydechl a potřásl hlavou. „To není možné … ne …“ Pak vzhlédl a oči mu plály jasným světlem. Ucouvla jsem. Vypadal tak rozčileně jako ještě nikdy. Skoro jsem se začala obávat, že mne udeří. „To není možné!“ Potom na mne pohlédl. Jako by doteď nevěděl, že jsem tady s ním i já. Odkašlal si a pokusil se o normálnější tón hlasu: „Zdá se mi to dost nepravděpodobné. Proč zrovna ona, to jsem nikdy nepochopil, vždycky se soustředilo všechno jenom kolem ní, a přitom ona je taková bezvýznamná malá -“
„Znáš ji?“ zeptala jsem se ho, když jsem tak naslouchala jeho slovům. Pouze to potvrzovalo mou teorii, že je Ryan bývalý Kolonizátor. Co vím, tak tam ji všichni nesnášeli, protože Kane si jí vážil. Ne San, ale Sunshine, ale to je myslím jedno.
Ošil se. „No … to co se o ní říká … ale nikdy jsem se s ní osobně nesetkal … hodně jsem o ní ale slyšel …“ hrkal ze sebe a najednou docela zrudnul. Bylo mi zcela jasné, že lže, ale nedala jsem to nijak najevo.
„Jdeme za Radou,“ rozhodla jsem nakonec.
– – – – –
Anjaino konto nebylo těžké obelstít. Nemělo ani takové množství zabezpečení, jaké jsem čekala. Proniknout dovnitř a začít pak přetahovat kredity na mé a Daryanovo konto bylo pak jenom otázkou několika minut, ne hodin jako u jiných, lépe zajištěných serverů.
Takže když se u mně poté objevil můj bráška Daryan, který se právě vrátil z Passattery, aby zkontroloval, jak v tom nevděčném úkolu pokračuji, byl velmi mile překvapen a já jsem se při jeho krásných lichotkách mohla jenom, potěšená, zardívat, nic víc.
Objala jsem ho a přitáhla si ho blíž, abych ho mohla lépe políbit na rty. „Takže Sunshine je už konečně mrtvá?“ zeptala jsem se ho jen tak mezi řečí. „Doufám, že mi jako důkaz, že jsi mé přání splnil, neseš její hlavinku …“
Zarazil se vrhl na mne rychlý pohled: „To ne. Nedokázal jsem to udělat já, nechal jsem ji zabít. Svěřil jsem ten úkol Viliovi, který by se měl za chvíli vrátit a … ne, o její hlavu jsem ho nežádal. Budeš se muset spolehnout na jeho loajalitu vůči mně.“
Rozmrzele jsem jej odstrčila a zlehka udeřila do ramene. „Měl jsi to udělat ty, zatraceně. Nevěřím Kamu. Stejně jsi to mohl říct i jakémukoliv jinému muži a doufat, že tvé přání splní, protože nic jiného než doufat ti nezbývá. Neudělá to. Kamu je na to moc měkký. Proč už nejsi takový, jako dřív, bráško?!“ vytkla jsem mu rozzlobeně.
„Takový jako dřív, sestřičko?“ nadzvedl obočí a posadil se vedle mně. „Chceš říct, ten bezcitný, bezstarostný chladnokrevný vrah, je to tak? Změnil jsem se, ale to patří přece k životu. Začal jsem brát mnoho věcí odpovědněji. Už nejsme nájemní vrazi, tak už se s tím konečně sžij.“
Tohle asi nikdy nepochopím. Váhala jsem nad tím, co mu mám odpovědět, aby se v tom příliš neodrážely mé emoce, když tu začala databáze, kterou jsem třímala v rukou a které jsem využívala na stahování kreditů, které nám nepatřily, vydávat varovné zvuky.
„Co se to děje?“ podivil se Daryan nechápavě a naklonil se ke mně blíž, aby lépe viděl, co hodlám dělat. On technice nerozumí tak dobře jako já, takže vůbec netuší, proč se spustil varovný alarm. „Co to znamená?“
„Okruh,“ skousla jsem ret a začala rychle manipulovat s tlačítky. „Každé konto je určitým způsobem zabezpečené, ale zároveň, když jím pronikneš, je bezbranné a ty si v něm můžeš dělat co chceš. Ale aby se tomu předcházelo, bývá v nich po určitých intervalech střežený okruh, který to konto právě chrání.“
Daryan se zdá být stále zmatený. „Cože?“
„Ten okruh je tak nastavený, že nenápadně asi za minutu, když s ním neudělám nic, co by ho zastavilo, dá vědět majiteli, co se s jeho majetkem právě teď děje,“ vysvětluji mu, zatímco se snažím ten okruh vypnout. „Kdybych neměla tenhle program, co mi ty okruhy vyhledává, už by mně dávno načapali.“ Pokrčí rameny a s klidem mne pozoruje. Asi si neuvědomuje, jak závažné to je! Potřásla jsem hlavou a konečně našla zdroj, který jsem deaktivovala a hlasitě si oddechla. „Mám to.“
„Ty jsi tak šikovná … ten nejlepší hacker v širokém okolí,“ usmál se Daryan a když už mne skoro políbil, všimla jsem si teprve, odkud je ten zdroj. Ucukla jsem tedy jeho rtům a mé prsty se opět rozjely po obrazovce databáze. Nedbala jsem toho, že Daryan ztratil rovnováhu a jen pracně se zachytil okraje postele, na které jsem seděla.
Mé myšlenky se najednou upíraly docela jiným směrem. Ten okruh byl totiž podobně jištěn jako u Kolonie, nejednou jsem se tam přece snažila proniknout, a když se v tom hrabu trošku déle a trošku hlouběji … to přece není možné! Vzhlédla jsem ke svému bratrovi a zcela šokovaně vydechla: „Páni! Anjaia čerpá všechny peníze do své bezedné pokladny ne z daní, ale z bývalé Kolonie! Ty jsi to věděl, Daryane? Jak se k tomu jen mohla dostat?! I když to tak trochu vysvětluje její nekonečnost …“
Daryan na mne upřel své nejisté oči: „Co by ale princezna měla společného s Kolonií …? V té době jsme přece byli tady a ona byla jenom nově zvolenou …“ zarazil se a skousl ret. „Myslíš si, že si ji určili jako vládkyni jen kvůli tomu, že měla tak dobré obchodní či jaké styky s Kolonií?“
Potřásla jsem hlavou. Možná. Ale hlavně mi vrtá hlavou jedno – jak to, že má Kolonie stále tak vysoké konto? Vždyť to bude už rok, co byla zničena, takže … začala jsem opět hledat, tentokrát hnána zlou předtuchou. To snad ne … to snad ne, opakuji si v hlavě stále jako nějaké magické zaklínadlo.
„Co hledáš?“ zajímá se Daryan, ale nemám čas mu odpovědět. Zjišťuji, že Kolonie je nadále podporována mnoha planetami, od Poogle po Wiener, velká část z nich patří pod správu Coruscantu. Vypadá to, jako by se všichni připravovali na zmrtvýchvstání Kolonie. Ale jak chtějí povstat bez jejich vůdce, bez Kana?
„Není mrtev,“ zašeptala jsem a skryla tvář v dlaních. Zoufalství prostoupilo celou mou bytost. „Kane nebyl zabit. Jen to připouští možnost návratu Kolonie. Zatraceně. Jsme v pořádným průšvihu.“
Bráška ztuhnul a opakoval po mně: „Průšvihu …? Co to říkáš? Uklidni se, prosím tě, a všechno mi teď pěkně pomalu vysvětli. Kdo není mrtev? Proč jsme v průšvihu? Já ti vůbec nerozumím.“
Pohlédla jsem na něj a snažila jsem se mít co nejnormálnější tón hlasu, ale moc se mi to nezdařilo. Po prvních třech slovech mi došlo, jak podivně můj hlas zní, a tak jsem si odkašlala a zkusila to znovu. „Jsme v průšvihu, protože se vší pravděpodobností není Kane mrtvý a Kolonie se mezitím někde v ústranní vzpamatovává a připravuje na další úder. A z toho plyne, že pokud je Kane opravdu naživu, tak to byl jedině a pouze on, kdo na nás poštval Sunshine d´Ark, nikdo jiný,“ oznámila jsem mu.
„Myslím si, že by na ten incident už dávno zapomněl nebo nám ho odpustil,“ potřásl Daryan hlavou. „Ne, Rheio. Kane nemůže být živý. Nedávalo by to smysl. Nebylo by jejich chování logické. Už rok je po Kolonii ticho. Nikdo si na ni už ani nevzpomene. Kdyby se chtěli vrátit, udělali by to už dřív, mnohem dřív.“
Odhodila jsem databázi do rohu své postele a zavrčela na něj: „Proč, když ještě neměli zcela obnovené síly? Vysvětli mi teda, z jakého důvodu by přispívalo tolik planet na konto neexistující Kolonie. Možná je Kane skutečně po smrti, ale neznám jiného muže, který by dokázal vést celou kolonizaci.“
To už Daryan uznal sám. Mlčky přisvědčil a pozvedl mnou odmrštěnou databázi. Chvíli na ni beze slova hleděl, asi si tam četl nějaké údaje, potom mi ji podal: „Zdá se mi to dost neuvěřitelné, nezlob se na mně. Kdo ví, co je to ve skutečnosti za konto. Třeba nepatří Kolonii a princezna …“
„Už je mi jasné, proč se ti to nezdá,“ vyhrkla jsem znechuceně. „Kvůli princezně. Ty si prostě nechceš přiznat, že by ta nevinná květinka, to poupátko, mohlo také lehce intrikovat proti Senátu, proti Coruscantu a proti celé Republice, je to tak? Samozřejmě že ano. Bohužel tohle je toho přímým důkazem, který už nemůžeš přehlížet. No tak, přiznej si to. Přiznej, že je to potvora -“
„Mlč už konečně, buď tak hodná,“ přerušil mne zlostně Daryan a zdvihl před sebe ruce v obranném gestu: „Chápu, že není úplně bezúhonná, ale kdo v dnešní době je? Na každém najdeš něco takového. I my dva se tváříme seriózně a přitom jsme to, co jsme. Nemáš právo ji soudit, zrovna ty ne. Třeba to konto získala spolu s trůnem. Třeba není jejím vlastnictvím a ani o tom neví …“
Rozzuřeně na něj hledím a třesu se vztekem. „Nemůžeš všechno, co kdy udělala, tímhle způsobem omlouvat,“ procedila jsem skrz zuby. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Vůbec mne nechápe. Můj vlastní bratr. Má krev. Jsme jedno tělo, jedna prokletá duše … a stejně mi nerozumí. „Jdi pryč.“
„Ne … chci tu být s tebou …“ pronesl Daryan měkce, přitáhl si moji ruku a políbil ji. Jeho horké, vášní rozpálené rty mne pálily na pokožce i dlouho potom, co je odtrhl a vtisknul další polibek o kus výš, až se dostal k mému rameni. Tam jsem jej konečně zarazila a tvrdě zopakovala:
„Jdi pryč, bráško.“
Pochopil, že na tom trvám, a tak se zdvihl a odešel, přesně tak, jak jsem si přála. Smutně jsem zírala na dveře, kterými mne před okamžikem opustil. Přála jsem si, aby se otočil a vrátil se ke mně, začal mne líbat a hladit, ale on tak neučinil ani tentokrát. Povzdechla jsem si a znovu se zabrala do stahování kreditů.
– – – – –
„Daryane?“ zaslechl jsem opatrný hlas patřící nepochybně Obi-Wanovi Kenobimu. Poznal bych ho kdykoliv. Za tu dobu, co tu je, mne ale nikdy nenavštívil. Asi jde o něco vážnějšího. Otočil jsem se a zahleděl se směrem ke dveřím. Nemýlil jsem se, stál v nich ten mladý Mistr Jedi a rozpačitě váhal nad tím, zda smí či nesmí vejít dovnitř.
Mávl jsem na něj a usmál se: „Jen pojďte dál, nestyďte se. Pokud tedy projdete …“ Poukazoval jsem tím na skutečnost, že jsem měl po zemi takový nepořádek, že jsem musel být velice rozvážný a pečlivě volit příští krok, abych do něčeho nešlápl a nezničil to. Obi-Wan učinil dva kroky a když se po třetím ozvalo pod jeho nohou jasné křupnutí, ztuhnul na místě a pohlédl na mne:
„Moc mne to mrzí.“
„Ne, neomlouvejte se, je to jenom má vina, že jsem ještě nebyl s to tady uklidit od doby, co tu bydlím,“ ušklíbl jsem se a protočil oči, když jsem si to zkusil jen představit. Nepořádek k mé kanceláři už prostě patří, musel bych hodně dlouho vzpomínat na okamžik, kdy jsem tu měl vše srovnáno. „Co potřebujete, Mistře?“ zeptal jsem se ho bez obalu.
Zastavil se uprostřed a prozkoumával cosi z plastu, co se mu podařilo rozšlápnout. Už to moc nemělo původní tvar, ale brzy mi došlo, že to byla zřejmě nějaká ozdoba, kterou mi darovala Rheia. Kdyby tu teď byla, asi by se jí to dotklo. „Ehm, chtěl jsem s vámi projednat tu oslavu …“ oznámil mi a snažil se to nějakým způsobem srovnat.
„Tu oslavu? Proč?“ podivil jsem se a posadil se na křeslo. Naznačil jsem mu, aby udělal totéž, ale nejdříve z jeho křesla musel odstranit množství databází, které jsem se chystal prohodnotit. Měl jsem to tu už několikátý týden a říkal jsem si pokaždé, že už bych se do toho měl konečně pustit, ale nikdy se mi to všechno pročítat nechtělo a tak jsem to přesunul na další den a pak na další … ale ne, zítra na to už opravdu kouknu.
„Děkuji,“ pronesl vděčně Obi-Wan a sednul si přímo naproti mně. „Budu mluvit k věci a omluvte prosím mou upřímnost. Nebo snad přímost? Zkrátka, oslava princezniných dvacátých narozenin se mi zdá vhodná k útoku nejen povstalců, kteří jistě vycítí svou příležitost vzít palác útokem, ale i toho Sitha, který jí usiloval o život i nedávno. A tak mne napadlo, že by vlastně nebylo špatné toho využít k jeho polapení. Spočívalo by v tom udělat z princezny návnadu.“
Vyrazil mi tím dech. Překvapeně jsem na něj hleděl a nenacházel jsem slov. „Chcete riskovat Anjain život?“ dostal jsem ze sebe pracně. „To snad nemyslíte vážně! Ne … to nemohu v žádném případě připustit!“
„Přemýšlejte se mnou, prosím. Já prostě musím toho muže chytnout. Má jako zajatce mého učedníka. Nemusíte vysílat denně ty hlídky do měst, je to marné a zcela zbytečné. Jen on ví, kde se teď Anakin nachází. Půjde po princezně znovu a znovu, to je jasné. Že zaútočí v den oslavy je snad více než jasné. Jen vás žádám o to, abych mohl -“ začal rychle vysvětlovat, ale radši jsem ho přerušil:
„To je mi opravdu líto, ale nemohu vám dovolit, aby jste vystavil Anjain život takovému nebezpečí, ze kterého navíc nemusí vyjít živá,“ oznámil jsem mu ostře. „Jste Jedi, ne? A jako Jedi musíte mé rozhodnutí chápat. Jsem její bezpečnostní důstojník a vše, co jí může ublížit, já musím včas zastavit.“
Obi-Wan mlčí a hledí na mne, jako by vymýšlel argument, kterým by mne přesvědčil. Ale já nechci, aby se princezně něco stalo, v žádném případě. Rheia by určitě chtěla, abych do toho šel, protože jen tak se jí zbavíme. Pochybuji, že jí nebude podezřelé a nebude se pídit po tom, proč ji chceme zničehonic opustit. A možná s tím nebude ani souhlasit. Bylo by tedy mnohem snazší, kdyby zemřela a Charline by se museli volit novou vládkyni. Nikdo by pak náš podlý a prachsprostý podvod s kontem neobjevil a zároveň by se nemuselo řešit nic ohledně toho, kde vlastně čerpala peníze.
Konečně po dlouhé prodlevě Obi-Wan opět promluvil: „Stejně nedokáži pochopit, proč bude na oslavě tolik lidí. To ona přece nesnese. Vím, jaké jí působí potíže být s více jak třemi jinými lidmi, a najednou si na své narozeniny pozve těch lidí dvacet! Určitě to má nějaký důvod, ale obávám se, že to psychicky neunese.“
S tím jsem musel souhlasit. I já jsem tím byl velice znepokojen. Zamyšleně jsem na něj vrhl lehce zmatený pohled. Kam tím směřuje? Přesně, jak jsem očekával, Obi-Wan také plynule pokračoval:
„Takže si myslím, že když se sama vrhá do jednoho nebezpečí …“ pokrčil rameny.
Zavrtěl jsem hlavou: „Ale nestrká tím hlavu do oprátky. Zvládne to, i když se značným sebezapřením. Vy to asi nevíte, ale princezna má … tak já vám to řeknu, už jste to podle mně měl stejně vědět a určitě jste leccos vytušil. Má totiž jednu úžasnou schopnost – někdy dokáže číst myšlenky. Zvládne dokonce zcela ovládnout cizí mysl. A když je s tolika lidmi pohromadě, je to na ní moc, nedokáže všechny ty myšlenky zpracovat.“
Šokovaně na mně hledí a pak se mi najednou zdá, jako by zčervenal studem, zřejmě když si představil, na co všechno v její přítomnosti kdy myslel. „Abych byl upřímný, vysvětluje to mnohé …“ zamumlal a promnul si bradu.
„Není to pořád, jsou to jenom chvíle, kdy jí tohle umění říká pane, je to něčím ovlivněné a ani já jsem za ty tři roky, co jsem prakticky neustále s ní, ještě stále nezjistil čím. Musíte před ní být na pozoru,“ zasmál jsem se, ale zaznělo to poněkud křečovitě.
Obi-Wan se mi však stále zdá být jako opařený. Sedí na svém místě, hlavu podepřenou, a přemýšlí nad tím, co jsem mu o princeznině schopnostech řekl. Myslel jsem si, že už to tušil a že ho to tudíž ani tak nepřekvapí, a on je přitom docela mimo. To jsem nečekal. „Možná … to nebude Radě vadit,“ dostal ze sebe po chvíli.
„Radě?“ nadzvedl jsem obočí. „Co s tím má co dělat Rada Jediů?“
Stiskl rty, jako by se mu do odpovědi moc nechtělo, ale nakonec mi stroze sdělil: „Když už máme tu chvilku pravdy, řeknu vám to i já. Nejsme tu kvůli tomu, abychom potlačili vzpouru, ale abychom potvrdili či vyvrátili podezření Rady, že princezna Anjaia používá vesmírnou Sílu. V tom případě by jí byl Senátem odebrán titul a už by se k moci nedostala. Ale na tom nic tak špatného nevidím …“
Asi ještě neví, jaké to je, když se princezna pořádně rozzuří. Nicméně pokud si na smysl téhle své mise před ní jenom vzpomněl a ona ví, za jakým účelem tu jsou, je jasné, že se před nimi chová úplně normálně. Ta by se svého postu rozhodně dobrovolně nevzdala. Odkašlal jsem si. „Tak dobře, dejme tomu, že bych na ten váš plán přistoupil. Co všechno by to obnášelo?“
Obi-Wan se poprvé od doby, co sem přišel, široce usmál a začal mi líčit, co by si pod tím pojmem představoval. A čím déle mluvil, tím více mi bylo jasné, že ani na okamžik nezapomněl na bezpečí Její Výsosti a že strávil jeho vymýšlením jistě dlouhou dobu. Nezbývalo mi nakonec nic jiného než mu to odsouhlasit.