Jedu tou nejvyšší možnou rychlostí. Cítím, jak se celý kluzák třese. Dlouho to nevydrží. Potom si budu gratulovat, když přežiju výbuch radon-ulzerů. A následnou ztrátu kontroly nad kluzákem, který se začne divokou rychlostí kutálet po okolí. To bych asi nepřežil, nemyslím si, že můj pokus spravit bezpečnostní pás vyšel. Mám ten samý kluzák, ve kterém jsem jel i minulý závod. Dává mi pocit jistoty, že to zvládnu, že když jsem jednou vyhrál, dokáži to i tentokrát, že … já vím, jsou to jen plané naděje, ale já chci vyhrát a udělám pro to cokoliv! Když říkám cokoliv, samozřejmě nemyslím úplně cokoliv. Rozhodně bych pro své vítězství nepodváděl. K tomu bych se já osobně nikdy nesnížil, ať se děje co se děje. Je to zcela pod mou úroveň. Že jsem tak rychle zvládnul ovládání kluzáku překvapuje i mně samotného. Ještě nikdy předtím jsem v takovém stroji neseděl a poslední závod pro mě byl vlastně zkušební. Pilotoval jsem už vesmírné lodě, lodičky, moduly i stíhačky, zvládnu řídit i speeder, ale v kluzáku jsem donedávna nikdy neseděl. Nechci se sice nějak chválit, ale musím konstatovat, že mi to docela slušně jde.
Právě teď doháním jednoho ze šampionů minulého kola, je to tvor podobný člověku, jenž nese jméno Zukep, a jakmile se dostanu před něj, budu na prvním místě. Oba si to plně uvědomujeme a mě ta opojná představa mně nutí přidat do řvoucích motorů ještě trochu šťávy. Když mi Andris přišla do baru říct, že mi koupila kluzák a za naše prakticky poslední peníze mi získala i účast v závodu, nemohl jsem tomu dlouho uvěřit. Ještě teď mi zní v hlavě ta její věta: „Přišla jsem tě odsud odvést, Mistře. Měl by ses z tý opice pěkně rychle vyspat. Zítra jedeš závod.“ Myslím si, že nikdy nezapomenu na to, jak mi to řekla a jak se u toho spokojeně zazubila. Celou dobu se mi to snažila vymluvit a nyní mne v tom sama podpořila! Bylo to neuvěřitelné, ale sotva mne zavedla do našeho hangáru a tam jsem skutečně viděl stát na zemi kluzák, byl jsem si naprosto jist, že si ze mne opravdu nedělá legraci a že splnila mé toužebné přání.
Zukep přede mnou prudce trhl kabinou kluzáku doprava a já jsem měl co dělat, abych stočil motory jiným směrem, dřív, než mně do nich Zukep uhodil. Přidal jsem do pravého radon-ulzeru o něco více energie než do motoru levého, z kterého vyšlehlo o něco méně ohně než z toho druhého a kluzák zabočil prudce doleva. Téměř se mi to ani nepodařilo a představa, že jsem se mohl rozmáznout o skálu, mne děsí. Pocítil jsem k němu silný odpor. Přidal jsem energii a pokusil jsem se zařadit vedle něj, ale můj soupeř mi k tomu nedal příležitost. Znenadání, bez varování a aniž by to naznačil předem, zabočil doprava a já opět musel strhnout kluzák stranou. Přitáhl jsem rychlostní páky k sobě. Nechce se vzdát prvního místa, že? No tak dobře. Já ti teprve ukážu, kdo vyhrál minulý závod! Využil jsem mírné vyvýšeniny a vyjel jsem na ni. Byla přímo ideálně umístěna a nechápu, proč jsem si toho nevšiml už v předchozím kole. Tato trasa je zcela jiná než ta, kterou jsem jel nedávno, ale nemohu říct, že snad méně záludná. Zukep se překvapeně podíval, kam to odbočuji, když tu už jsem nečekaně sjel dolů a dopadl přímo před něj. S jásavým výkřikem jsem se po něm podíval.
„Phoodoo!“ zavřískl Zukep huttsky a začal můj náskok dorovnávat. Než jsem se nadál, byl jeho kluzák téměř na úrovni toho mého. Zlostně jsem se na něj zahleděl. Jeho tři oči se na mě nenávistně upíraly a dlouhé ruce s ještě delšími prsty se rychle míhaly na palubní desce jeho kluzáku. Rozčílilo mně už jen to, že má mnohem silnější stroj než já. Můj by ani zdaleka nebyl schopen takového zrychlení. Ne, můj kluzák není vůbec špatný. Má obrovské radon-ulzery a ty jsou na rovince schopny vyvinout ohromující tempo, ale co se týče zatáček a jiných problémů na trati, jsou tu ty velké motory poněkud nemotorné a špatně se s nimi manévruje.
Pokusím jsem se jet ještě o něco rychleji, ale kluzák se v odpověď roztřásl ještě víc. To je skoro jako nějaké varování, ale nevím jaké. Možná bych měl ubrat energii. Jakmile jsem takřka nepatrně zpomalil, můj soupeř toho okamžitě využil. Najednou vidím, jak Zukep, který před chvílí zaujal pozici přede mnou, natahuje ruku z kabiny kluzáku a cosi mi hází do radon-ulzeru. Překvapením jsem zcela oněměl. Zíral jsem na ten šroubovák, či co to bylo, jak vlétává do motoru, který se tím pádem zasekává, a najednou ztrácím nad kluzákem kontrolu. Stalo se to, co jsem si představoval leda ve svých zlých snech a s obavou jsem se každý závod modlil, aby se mi to nestalo.
A je to tady! Nejprve jsem upustil rychlostní páky, které se mi spíše vyrvaly z rukou, než že jsem je pustil dobrovolně. Potom jsem se sesul na sedačku až pod palubní desku a rukama jsem si kryl hlavu. Kluzák vylétl z trasy. Radon-ulzer, ve kterém byl ten pitomý šroubovák, explodoval v ohnivé výhni. V mé mysli se mihla představa Andris, jak vyděšeně vyskakuje na nohy a cosi vykřikla. Nejen ona. Vůbec, celý dav byl překvapen tím, co že se stalo jejich oblíbenému pilotovi Nathanu Stoneovi, a pobouřeně a zklamaně řvali. Můj kluzák teď nekontrolovatelně letí vzduchem. Snad nedojde k tomu, že narazí na skálu! Kdyby se tomu tak stalo, nic by mi už nepomohlo. Kluzák dopadl tvrdě na zem. Náraz to byl tak silný, že mi vyrazil dech a bezpečnostní pásy se napnuly. Vydržte, zaříkával jsem je v duchu. Kdyby praskly nebo tak něco, rozmačká mně kluzák svou vahou. Ten se začal k mé hrůze a panice kutálet po zemi neuvěřitelnou rychlostí. Slyšel jsem, jak vybouchl i můj druhý motor. Neviděl jsem to, měl jsem pevně zavřené oči, ale slyšel jsem ránu a žár, který z něho vyzařuje, mi byl vmeten přímo do tváře spolu s hromadou kamínků i vytrhané zmrzlé trávy. Narazil jsem si rameno a v ústech jsem cítil odpornou chuť krve. Stále se ještě kutálím. Otevřu oči. Zjistím tak, že se všechno obrací spolu se mnou, nebe, země, nebe, země … do očí mi bolestí vyhrkly slzy. Pomozte mi někdo! Mám chuť začít řvát vzteky a sebelítostí. Kromě toho, když si představím, že Andris neváhala utratit peníze, ze kterých jsme tady mohli ještě hodně dlouho spokojeně přežívat, za tenhle kluzák, který jsem právě teď já rozmlátil … je mi opravdu strašně.
Kluzák se přestal pohybovat a já v něm visím hlavou dolů. Lapu po dechu. Žiju. Stále se o tom musím přesvědčovat. Ale jsem si jist, že jsem to přežil. Měl bych se radovat, ale nemám na to sílu. Nemám sílu naprosto na nic. Ale musím něco udělat s tím, jak jsem to zaklesnutý. Hmátnu tedy po přezce bezpečnostního pásu. Ani se nehne. Zabral jsem za něj a pořádně s ním trhl. Pořád nereaguje. Vzdychl jsem a z kapsy vytáhnul nůž, kterým jsem pás přeťal. V tu ránu jsem se ocitnul na zemi. Rozbolelo mne nečekaně rameno a trýznivá bolest mne donutila zůstat ležet na zemi, pod kluzákem, kde mně nikdo nemohl vidět a nikdo mi nemohl přijít na pomoc. Zhluboka jsem se nadechnul a zjistil jsem, že i dýchání mi činí problémy a hlavně bolest. Opatrně jsem se nadzvedl na lokti a pokusil se zpod kluzáku vylézt. Nedokážu to. Padl jsem na zamrzlou zem a usoudil jsem, že jsem nekonečné štěstí, když se mi nic nijak vážného nestalo. Donutil jsem se vstát aspoň na čtyři a konečně jsem se vyplazil do volného prostoru. Těsně kolem mě, jakoby provokativně, proletěl poslední kluzák a míří směrem k cíli. Byl jsem už tak blízko! Mohl jsem vyhrát. Ale nedokázal jsem to. Pěkně jsem to zvoral. Neměl jsem se s tím podrazákem Zukepem pouštět do boje. Mělo mi být předem jasné, že to nezvládnu! Měl jsem si přiznat porážku a dojet druhý, i tohle podřadné místo dostane nemalou finanční odměnu. K čemu mi ale je, že nyní naprosto přesně vím, co jsem dělat měl? Posadím se a zničeně rozhlédnu. Vidím kolem sebe kusy kluzáku, rozbité a ještě doutnající radon-ulzery a jiné součástky. Mimo jiné i ten osudný šroubovák. Natáhl jsem se pro něj a sevřel ho v dlani. Mám důkaz, důkaz toho, že se mě pokusil zbavit podvodem! Opřel jsem hlavu o kovový bok kluzáku a tlumeně zaúpěl. Všechno je ztraceno. Nemám kluzák, nemám nic.
„Pane Stone?“ ozval se zvláštní, digitální hlas. Když jsem nejistě vzhlédl, zjistil jsem, že se nade mnou sklání droid a o kus dál je speeder, kterým mne hodlá odvést k cíli. „Jste v pořádku, pane?“ zajímal se droid a v hlase mu zazněla falešná starostlivost, kterou mu tam pouze někdo naprogramoval.
„Je mi skvěle,“ procedil jsem skrz sevřené zuby a s jeho pomocí jsem se přemístil do speedru. Každý krok mi působil nepředstavitelnou bolest. Kousal jsem se do rtu, ale i tak jsem opět na řasách cítil slzy.
„Pošlu vám pro ty zbytky kluzáku nějakého banthu,“ podotkl droid směrem k torskám toho, co kdysi bývalo mým skvělým kluzákem, a potom jsme už vyrazili směrem k tribunám. Vůbec jsem se netěšil na zklamaný výraz v Andrisině tváři, který jsem si už předem dokázal živě představit.
Nemýlil jsem se. Andris mi vyšla vstříc a mračila se. Více než rozzlobeně se však tvářila spíš smutně a zklamaně, ostatně stejně i jako dav, který se kolem mně okamžitě seběhl. Andris jich nedbala, ukázala na mně rozhořčeně prstem a zavrčela: „Chci s tebou mluvit, milý příteli. Hned.“
„Obávám se, že ti nebudu moci tak docela vyhovět,“ zamumlal jsem a upřel na ni svůj vyčerpaný pohled. Zděsila se. Přiběhla ke mně a pomohla mi spustit nohy ze speederu dolů. Opatrně se dotkla mého ramene, ale i tak mne to velice zabolelo a já jsem usykl bolestí. Zarazila se a pohledem vyhledala mé oči:
„Jak ti je?“
„No, abych řekl pravdu, nic moc,“ sdělil jsem jí podle pravdy a ušklíbl jsem se. „Všechno mně bolí. Pěkně jsem si namlel.“
Andris už neváhala, jakmile viděla, že zvědavci odešli vítat vítěze, rozezleně se na mně osopila: „Buď vůbec rád, Ryane, že jsi to přežil! Byl to slušný výbuch a skoro to vypadalo, že tě to zabije. Co sis vůbec myslel?! Co se to tam dělo?! Když si uvědomím, že teď jsme docela na dlažbě, nemáme už ani jeden kredit … je mi z tebe na nic, Ryane. Tak co koukáš, co mi k tomu řekneš?!“
„Já nevím,“ pokrčil jsem rameny a prudce vydechl bolestí, jak se mé naražené rameno opět ozvalo. A docela mne překvapila i tvrdost v Andrisině hlase. „Fakt nevím. Ale jedno vím určitě – ten Zukep se mně pokusil zabít.“
Ztuhla a překvapeně vydechla: „Jak?“
„Hodil mi do motoru šroubovák,“ vysvětlil jsem jí. „Byl to drsnej dopad.“
„Tak takhle umírají zdejší pilotové?“ podivila se pro sebe a pohlédla na mně. „Jsi nějak vážněji zraněný, Ryane?“ zeptala se mateřsky něžně a z rány na čele mi rukávem tuniky setřela krev.
„Neřekl bych,“ ujistil jsem ji. „Mám asi zlámaná nějaká žebra, ale neřekl bych, že se na to umírá,“ pokusil jsem se situaci nadlehčit a zasmál jsem se, jenže bolest v hrudi mi to nijak neumožnila. Zakousl jsem se do spodního rtu a alespoň jsem se na ni křivě usmál. Andris neušlo, že mi není dobře, a tak navrhla, zda nechci vyhledat odbornou pomoc, ale to jsem okamžitě odmítl. Jak by se na to dívali, že idol začínajících pilotů Nathan Stone se při jednom ze závodů natolik zranil, že musel za doktorem?! Zakašlal jsem a málem jsem se pozvracel, když jsem v ústech znovu pocítil tu hnusnou pachuť krve. Andris mi tedy navrhla lepší plán – zajít do baru na nějaké posilnění, abychom zvládli kluzák opravit. S tím jsem souhlasil mnohem radši než s návštěvou lékaře. „Ale kde chceš vzít peníze? Říkala jsi, že už nemáme ani kredit,“ poznamenal jsem jen tak mimochodem.
Šibalsky se zazubila: „To byla jen taková fráze, kterou jsem ti řekla v upřímném vzteku, Ryane. Ještě něco málo máme, ale není toho mnoho. Ale rozhodně to na ty dva panáky bude stačit.“
Jen s její pomocí jsem se dobelhal do baru a posadil se k prvnímu stolu u dveří. Měl jsem nepříjemný pocit, který mne trýznil snad více než bolestivá zranění. Sotva jsem zapátral pohledem v místnosti, zjistil jsem, že můj soupeř Zukep je nedaleko od nás obklopen hloučkem svých obdivovatelů a živě jim líčí, jak dokázal zdolávat trasu závodu. Snažil jsem se odvrátit, ale to už mně zahlédl a na celý bar zaburácel jeho silný hlas: „Chess ko, přátelé, tohle je obdivovaný Nathan Stone! Tak co, pane Stone, nějak jste neudržel kontrolu nad svým kluzákem! Možná se o něj špatně staráte, když vám bez varování vybuchují radon-ulzerové motory!“ Jak on, tak bandička jeho nejbližší propukli v hlasitý řehot. Cítil jsem, jak rudnu až ke konečkům vlasů. Slyšela to i Andris, která se právě vracela od baru se dvěma skleničkama v rukou. Postavila je na stůl a položila mi ruku na rameno:
„Klid, Ryane, nerozčiluj se kvůli nim,“ zašeptala.
„Možná kdyby jste se nesnažil podvádět, nezničil by se ani můj kluzák,“ poznamenal jsem na jeho adresu. Andris se posadila vedle mně a přistrčila mi skleničku blíž. Nejistě se podívala na Zukepa.
„Tak to je on, ten Zukep? Představovala jsem si ho docela jinak,“ usoudila zamyšleně a na obličeji se jí objevil poťouchlý úsměv.
„Vy se mně dovolujete obvinit z podvádění?!“ vyskočil Zukep rozčileně zpoza stolu a hnal se ke mně. Lehce jsem se přikrčil, nepatrně zdvihl ruku a odhodil ho Sílou dřív, než ke mně stihl dorazit.
„Už by jste neměl pít, Zukepe, když se ani neudržíte na nohou,“ uchichtla se Andris a naznačila mi palcem jedničku. Zukep se sebral ze země a zlostně na mně upíral všechny tři oči plné nenávisti a zášti. Dlouhé ruce s ještě delšími prsty se nervózně třásly a opět vypadal, že se mi každou chvíli skočí po krku. V tu chvíli jsem si vzpomněl na svůj meč, který leží jako nepoužitá součástka v našem hangáru. Tady a teď by se mi tedy rozhodně hodil víc.
„Takže vy si mně skutečně dovolujete obvinit z toho, že jsem při dnešním závodě podváděl?!“ prskl mi do tváře Zukep a těsně za ním byla i partička jeho věrných, kteří nás také spalovali zlostnými pohledy.
„Ano,“ řekl jsem mu mírně.
„Pan Stone má pravdu, Zukepe,“ podpořil mně nečekaně jeden človíček sedící kousek od nás. „Bylo na tom něco divnýho. Nedivil bych se, kdyby jsi mu k tomu výbuchu tak trochu pomohl.“
„Jo, taky jsem to viděl,“ přidal se i jiný muž, který vypadal poměrně lidsky. „Něco jsi mu udělal, tak to přiznej.“
„Nemám co přiznávat, já jsem nepodváděl,“ bránil se Zukep a jeho přátelé se k němu ihned přidali, křičeli jeden přes druhého o tom, ať si Stone nevymýšlí a kdesi cosi, když tu se ten muž, který se mně jako první zastal, najednou napřímil a vrazil vedle stojícímu tvorovi ránu pěstí. Spustila se divoká rvačka. Seděl jsem u svého stolu s Andris a váhal jsem, zda se mám přidat do bitky, ale za chvíli se mé dilema vyřešilo samo. V tom okamžiku, kdy Andris zdvihla nerušeně ze stolu sklenici a usrkla nápoje, čapl mne Zukep za tuniku a zasyčel mi do obličeje: „Myslím, že bychom si měli vyjasnit, kdo tu vlastně podváděl, co vy na to, pane Stone?“
Pokud jsem se mu chtěl pokusit něco odpovědět, bylo to zcela zbytečné. Vzápětí mně totiž Zukep silou donutil vstát. Jakmile jsem se ocitl na nohou, sebral jsem všechnu energii, kterou jsem ještě měl, a udeřil jsem ho zaťatou pěstí do tváře. Okamžitě jsem cítil, jak mi všechny klouby zapraskaly. Měl neuvěřitelně tvrdou lebku. Sehnul jsem se, a v tom okamžiku mi nad hlavou zasvištěla jeho tlapa. Nedokázal jsem si představit, jaký by to mělo následek, kdyby mne snad opravdu zasáhl – asi by mi vyrazil všechny zuby, zlomil nos či co ještě jiného. Napřímil jsem se a zdvihl ruku před tvář, kam vzápětí přistála jeho tvrdá dlaň. Zdálo se mi, že mou paži zlomil, ale naštěstí se tak nestalo. Vzápětí mne Zukep povalil na stůl a pádem mi vyrazil dech. Andris, sklánějící se nade mnou se sklenicí nápoje v ruce a se zářícíma očima poznamenala:
„Dávejte pozor, Mistře. Málem jsi mi rozlil tenhle výborný Malaraský bliel.“
Lapal jsem po dechu a zíral na ni nahoru, kde seděla s tím svým posměšným výrazem. „Neuškodilo by, kdyby jsi v bitce svého Mistra podpořila,“ podotkl jsem jen tak mimochodem a vyskočil jsem na nohy. Pokrčila s lhostejností jí vlastní rameny, dopila svůj nápoj a zaujala bojový postoj vedle mně.
„Nebylo by asi dobré, kdybych teď vytáhla světelný meč, co myslíš?“ zamumlala.
„Rozhodně ne. Nesmí vědět, že jsme rytíři Jedi,“ odvětil jsem rychle a srazil k zemi jednoho ze Zukepových poskoků, až jsem slyšel, jak mu praskl vaz. „Mohlo by to docela změnit naše postavení a to by nebylo dobré.“
Natáhl jsem se pro jednu sklenici vedle sedících lidí, kteří se do naší rvačky nezapojovali, a rozbil jsem ji o hlavu jinému mimozemšťanovi, který se ke mně blížil. Potom jsem se natáhl k samotnému Zukepovi, chtěl jsem mu zlomit vaz stejně jako tomu předchozímu muži, ale ten mi proklouzl mezi prsty a hbitě uskočil, aby mně vzápětí silně udeřil. Zapotácel jsem se a o krok ustoupil. Andris ke mně přiskočila a zachytila Zukepovu ruku dřív, než mne stačil opět udeřit. V ten okamžik se náhle všechno zastavilo a hledělo na nás tři, stojící v nerovném trojúhelníku. Já, Andris i on jsme věděli, že pokud by se mne Zukep pokusil praštit, tak mě beztak trefí a skoro mě tím zabije, ale on se k tomu evidentně neměl.
„Ještě o mně budete tvrdit, pane Stone, že jsem podváděl?“ řekl mi pouze zostra as výhružným výrazem vymanil svou ruku z Andrisiny. Ta jej jen neochotně pustila, vrhla na mne rychlý pohled a učinila krok stranou.
„Rozhodně,“ odvětil jsem bez zaváhání.
Na podivných rtech Zukepa se objevil krutý úsměv. „To si rozmyslete, pane Stone, pokud odsud budete příště chtít odejít ve zdraví.“
„Při příštím závodu vás s chutí zabiju – a nebude to za tak dlouho,“ sykl jsem zlostně. Andris se ošila, ale to už Zukep spolu s prořídlou hrstkou svých věrných opustil mírně zdemolovaný bar. Jen unaveně jsem tam stál a díval jsem se okolo sebe. Jak jsme toho mohli tolik zničit? Otočil jsem se k barmanovi, který na nás vyděšeně a ještě trochu zmateně zíral. „Kolik máme ještě kreditů?“ zajímal jsem se.
Andris okamžitě přepočetla obsah peněz v malém sáčku u jejího pasu a vyhrkla: „Sto dvacet tři kreditů, Rya … Nathane.“
Sebral jsem jí všechny naše peníze a podal jsem je barmanovi: „Asi … teda určitě to nebude stačit, ale může se to hodit … já nevím, třeba na nějaký nový židle … nebo na ty sklenice …“ začal jsem nejistě, ale ten maličký, soucit vzbuzující utrápený človíček v umolousané zástěře mne s povzdechem přerušil:
„To se mi tu stává často, pane Stone, z toho si nedělejte hlavu. Já to nějak uklidím.“
Pokrčil jsem odevzdaně rameny a spolu se svým Padawanem po boku jsme za absolutního ticha vyšli z baru. Cítil jsem na sobě jejich pohledy a ani trochu mi to nebylo příjemné. Všechno mne bolelo, ale dokázal jsem se na Andris v rámci možností usmát. Vzhlédla ke mně a prohlásila:
„A co teď, Mistře?“
Můj úsměv se nepatrně změnil v úšklebek. „Půjdeme opravit kluzák. V plánu mám taky přihlásit na semifinále. A až ho vyhraju, na finále se nebudu muset přihlašovat, to bude automatický. Nevím sice, kde seženeme náhradní součástky a vlastně celé radon-ulzerové motory, ale navrhuji kouknout se na smetiště. Pomůžeš mi?“ Když přikývla, vyrazili jsme spolu směrem k hangáru, ve kterém teď kromě našeho starého modulu byl i můj rozmlácený kluzák.
– – – – –
Nikdo mi ale neřekl, kde bych měla Didienovi hledat. Dlouho jsem netušila, co mám dělat. A nakonec jsem se na ně zeptala v baru. Je to taková osvědčená studnice informací, zatím mně nikdy nezklamala, nicméně tentokrát jsem na tom asi pohořela. Možná to ani nebylo tím, že jsem se na ně ptala, ale nejsem si jistá, čím to vlastně bylo. V baru jsem se naklonila v baru a nenápadně se začala vyptávat na jisté dva sourozence Rheiu a Daryana, kteří by tady měli bydlet. Nejdříve se na mně dívali poměrně divně, nechápali, o čem se to s nimi snažím hovořit, tvářili se, jako kdyby mi nerozuměli, ale po chvíli si jeden z okolo sedících mužů konečně vzpomněl:
„No jasně, slečna má asi na mysli ty Didienovy, ne? Ti tu bydleli, ale před rokem nebo dvěma rokama se odstěhovali, oba dva. Ten jejich dům tam ale pořád stojí.“
Neušlo mi, že se část osazenstva zvedla a diskrétně se vzdálila. Když jsem se však podívala pořádně, zjistila jsem, že v jejich pohybech nebyla diskrétnost, ale strach, nechtěli o tom mluvit, nechtěli se do toho zaplétat.
„Říká se, že v něm pořád jsou, ale nevycházejí ven,“ prozradil mi jiný muž. „Možná proto, že mají tu minulost divnou, víte přece, co se o nich povídá, ne …?“
„Co se o nich povídá?“ nadzvedla jsem se zájmem obočí.
„Že prý snad bývali žoldáky,“ zašeptal muž a protočil oči. „Takové povolání! Dokážete si to představit?! Být vyvrženci společnosti, nuly, hledaní zabijáci … to je hrozné … všichni se jich tu báli … a když se pak ztratili, všem se tu ulevilo. Měli bychom být rádi, že vlastně nevychází ven.“
„A určitě tam jsou?“ podivila jsem se.
„Někdo tam je určitě,“ přitakal rychle a vzápětí ztišil hlas. „Neměla jste se na ně ptát, slečno. Vůbec o nich nemluvte, to se tady nedělá. Tohle není část naší minulosti, o které rádi mluvíme.“
„Proč?!“ žasla jsem. Zdálo se mi, jako by urážel přímo mě, já jsem přece to samé jako oni, žoldák, vyvrženec, nula. Nechápu, jak se na nás může takhle někdo dívat. Vždyť naše povolání se nijak neliší od ostatních, je také dobře placené a žádané.
„Jak se můžete takhle ptát? Také tu pro ně byli snad před rokem i nějaké bezpečnostní hlídky z Coruscantu, přijeli je zatknout a předvést před Senát, ale víte, jak to chodí, ne? Přestože jich bylo hodně, nevrátil se z jejich domu už ani jeden živý a zdravý, vlastně jeden vyvázl, ale byl tak těžce raněný, až nakonec zemřel. Coruscant pak o ně radši přestal jevit zájem. A pak se divte, že to je pro nás dávno zapomenutou kapitolou!“ zašermoval mi muž v divoké gestikulaci rukama před obličejem. Lehce jsem se odtáhla.
„Nepovídejte …“ zamumlala jsem, ale neubránila jsem se úsměvu; jejich styl se mi začal velice zamlouvat.
Přikývl. „Tak se tady dělo, ale teď … je tady docela klid.
„A poradíte mi, kudy se dostanu do toho jejich domu?“ zeptala jsem se a pokoušela jsem se o co nejlehkomyslnější tón hlasu, ale nejsem si tak jista, zda to vlastně vyšlo, protože muž na mně překvapeně vytřeštil oči:
„To přece nemyslíte vážně! Vy se tam opravdu chcete vydat? Co když tam skutečně jsou?“
Usmála jsem se. „O to mi taky jde.“
S pomocí tohohle muže jsem také později stanula před obrovským, krásným domem, který byl evidentně pečlivě udržovaný. To mne trošku překvapilo, protože jsem čekala, že ta vila bude zchátralá a špinavá. Navíc ve mně opět zaplanula prchavá naděje, že v tom domě přece jenom budou oba dva a já od nich datadisk konečně získám – a má cesta konečně bude mít svůj konec. Můj doprovod mne nečekaně opustil a já tam zůstala sama. Zarazila jsem se a váhala nad tím, zda mám přelézt plot nebo Sílou vyrazit hlavní bránu, ale nakonec jsem se rozhodla pro méně dramatickou věc – po mnoha přemýšlení jsem se donutila udělat salto, až jsem přistála na vrchu plůtku, a seskočit dolů pro mě bylo už jen dílem okamžiku. V residenci Didienových však už byl méně udržovaný trávník a stromy byly neprostříhané. Mé nadšení poněkud ochablo. Došla jsem až ke zdi domu a nakoukla do okna. A tam se mi naskytl úžasný pohled do řádně uklizené místnosti obrovských rozměrů. Překvapeně jsem vydechla a vyšvihla se na parapet. Rozbila jsem okno a skočila dovnitř.
„Je tu někdo?“ zavolal jsem do prázdného prostoru. „Rheio, Daryne!“
„Heio … aryane … eio … ryane … io … yane …“ odpověděla mi bez zaváhání ozvěna.
Ušklíbla jsem se sama sobě. Když jsem poprvé uslyšela svůj opakující se hlas, docela jsem se vyděsila. Teď mi to přišlo vcelku směsné. Ušklíbla jsem se a zkusila udělat pár kroků v novém terénu. Mé kroky se podivně rozhléhaly vcelku prázdnou místností. Rozhlédla jsem se jí. Byla tu jen velká pohovka a holografický přenašeč šílených rozměrů. Nedokázala jsem si představit, že bych třeba tímhle komunikovala s Kanem. Posadila jsem se na pohovku a zkusila zapnout holografický přenašeč. Aktivoval se a zablikal. Překvapilo mne to. Netušila jsem, že to bude fungovat. Vlastně jsem nečekala nic, ale s každým okamžikem jsem si byla čím dál víc jista, že jdu správným směrem.
Přešla jsem místnost a zvědavě nakoukla do další. Stejná jako ta předchozí. Velká a téměř prázdná, jen pár základních věcí. Na tom je něco divnýho. Proč tu nikde nikdo není? Kam se všichni poděli? Možná že se někam rychle přesunuli, vše by tomu odpovídalo. Hrklo ve mně. Neměla jsem se na ně ptát v baru. Možná jim to někdo řekl a oni se rozhodli zmizet. Všichni z toho baru odešli a klidně sem mohli zajít. Zachmuřila jsem se a učinila krok.
Bum!
O něco jsem zakopla! Rozčileně jsem se otočila a rozhodla se do té věci kopnout, jak to mívám v záchvatu afektu ve zvyku, ale když už jsem natáhla nohu, šokovaně jsem zjistila, že je to nějaký mrtvý muž. Bez zaváhání jsem se k němu sklonila a prohlédla ho. Nikdy jsem nedokázala pochopit, kde v sobě beru tolik odvahy, abych se dokázala podívat na mrtvé tělo, ale jsem už taková, že mi to nijak zvlášť nevadí. Z prvního shlédnutí jsem nic nepoznala, ale když jsem ho otočila, zjistila jsem, že má v hrudi několik průstřelů blasterem. Zamračila jsem se. Někdo mě zase předběhl. To přece není možné! Ale kdo je ten mrtvý? V první chvíli jsem se zarazila, že je ta mrtvola Daryan Didien, ale když jsem toho světlovlasého muže porovnala s portrétem hledaného žoldáka, ulevilo se mi, že to on není. Možná tohle je v pořádku, ale pěkně mě rozladilo to, že jsem opět zklamala. Proč je někdo pořád krůček přede mnou?! Jak to může být možné? Jak někdo může vědět, kam půjdu teď?!
„Zatraceně,“ zamumlala jsem rozčileně, upravila si do obličeje visící světlé vlasy rychlým gestem a pokračovala v průzkumu domu. V poloprázdných místnostech jsem našla ještě několik mrtvol, většinou zastřelených blasterem, ale jedna mrtvola mne zaujala tím, že byla podříznuta a pořezána. Připomněla mi způsob, kterým byl mučen Motti, stejné rány, stejně bolestivě. Skousla jsem rty. Někdo ho vyslýchal, kdo ví, o co mu šlo. Řekněme, že to byl nějaký blízký sluha Didienových a někdo od něj potřeboval nutně nové informace. To příslušelo mně! Rozčileně jsem se zdvihla od mrtvého těla a chvíli přemýšlela nad tím, že ještě jednou zkontaktuju Kana a požádám ho o pomoc, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Nebudu něj pořád škemrat, nejsem jako San nebo snad Anticie. Dokážu si poradit sama. Třeba prohledám všechny databáze, co tady najdu, a určitě něco zjistím. Procházela jsem dům a kromě ještě pár mrtvých lidí i mimozemšťanů jsem už nic zajímavého nenašla.
V jedné databázi jsem našla zmínku o planetě jménem Charline. Něco mi ten název říkal, ale nedokázala jsem si vzpomenout, kde jsem k němu přišla. Byl to jen odkaz v jedné z databází, jen poznámka, kterou nikdo neměl přečíst, jenom nepatrná věc mezi řádky, kterou jsem z toho vyčetla, kterou jsem z toho vytušila. Takže budou na Charline. A tam je taky budu já hledat. Ale nejprve to oznámím Kanovi. Myslím, že by to měl vědět. Hned za ním zaletím. Spokojená sama se sebou jsem nastoupila do Passattery a nastavila kurs do soustavy Hoth.