Pochopit lež – kapitola 5

„Motti, Motti,“ vzdychnu a posadím se co nejpohodlněji, čili zhroutím se na křeslo tak, že skoro ležím, s nohami vysoko na opěradle. Znechuceně potřesu hlavou a unaveným gestem si přejedu oči. „Tak mi už konečně něco řekni. Přestává mě to tu s tebou bavit, víš?“ řeknu mu káravě a vytáhnu čepel svého oblíbeného nože z jeho prstu. Joam Motti zaúpí a pokouší se zvednout ruku, která je však pevně připoutaná k opěradlu jeho křesla. Upře na mně svůj vyčerpaný pohled. Navštívila jsem ho už před dvěma hodinami a zatím jsem mu stihla probodnout pouze čtyři prsty levé ruky, protože moc dobře vím, že je levák, a dva ruky pravé. Nejprve jsem na získání plánů ani nechtěla použít násilí. Ale on mi vlastně ani nedává jinou možnost. Takže, když to vezmu takhle, je to vlastně jeho vina, že ho teď tady mučím. „Mluv, prosím. Kde jsou plány? Kde je ten malý, kulatý datadisk, plný důležitých informací?“
„San … já vás prosím … nechte mě být,“ zašeptá. A ani si nedovede představit, jak moc mě tím rozzuří. Napřáhnu nůž a ten se snese neuvěřitelnou rychlostí k opěradlu, na němž je připevněna Mottiho ruka. Zaryje se hluboko do jeho palce. Jen o kousek jsem minula kost. Nakonec se jeho ostrá čepel zastaví o dřevěnou oporu jeho krvácející ruky. „Já nic nevím, opravdu nic nevím!“
„Tohle není odpověď, kterou od tebe očekávám. Ostatně neříkej mi San, Motti, já tě varuju. San je má sestra. Jmenuji se Sunshine, milý příteli, a proto jestli mi ještě jednou řekneš San, opravdu se naštvu,“ ujistila jsem ho. Chtěla jsem se usmát, ale pak jsem si to rozmyslela. Třeba by potom nabyl dojmu, že celé tohle je špatný vtip nebo nedorozumění. A to nechci. Proto jsem se neusmála, i přesto, že jsem cítila, jak mi cukají koutky rtů, když se na mě Motti popleteně zahleděl.
„Ale San, já jen – “ vyhrkl zoufale, když tu znovu vzduchem zasvištěl můj nůž a Joamovi se nedopovězená věta v ústech změnila ve výkřik bolesti.
„Něco jsem ti snad řekla a nebylo to tak dlouho, abys mi mohl tvrdit, že jsi na to zapomněl,“ ušklíbnu se a prohlédnu si zblízka nůž, který třímám v ruce. Je velký a jeho mohutná čepel budí respekt, ale má mysl se teď upíná na něco jiného. Tohle je ten nůž, kterým San zmrzačila ruku mého Mistra, mého učitele, mého idolu. Teď z něj kape na mé kalhoty Mottiho krev. „Tak kde je ten datadisk?!“
„Sa – Sunshine, to vám nikdy a za žádnou cenu neřeknu!“ usykl Motti a přimhouřil oči, jak očekával, že mu probodnu další prst. Neudělala jsem to. Místo toho jsem se mu pevně zahleděla do očí. Kane mě kdysi učil číst myšlenky, ale zkoušet to na tomhle mužíkovi je skoro nadlidský výkon. Absolutně jsem se nevyznala v tom, co se mu honilo hlavou, bylo to zmatené a umocněné bolestí, která jej sužovala.
„Ale řekneš. Donutím tě k tomu, abys mi to řekl. Ale nechci tě k tomu nutit, tak mě přestaň zlobit. Můžeme se přece domluvit jako dva dospělí lidé, nemyslíš? Jsme tu jen my dva, pouze já a ty, tak si konečně přestaň hrát na hrdinu, protože to beztak nikdo neocení, a řekni mi, kde to je,“ řekla jsem mu mírným, mateřským tónem, kterým se mluví na malé děti, které nechtějí jít spát.
„Já … já vám ho ale dát nemůžu,“ zařval Motti a rozhlédl se. Pohled mu utkvěl na mém blasteru položeném nedbale na stole těsně vedle jeho ruky. Kdyby se mu nějakou náhodou podařilo natáhnout ruku, mohl by blaster uchopit do krvácejících prstů a zastřelit mě. Vzhlédl a setkal se s mým upřeným pohledem. Uvědomoval si stejně dobře jako já, co by se všechno mohlo stát. Na rtech se mu objevil téměř pohrdavý úšklebek. „Nedostaneš ten datadisk. U mě nepochodíš. Budeš mě muset zabít.“
„No, to taky není zlý nápad,“ usmála jsem se zlehka. „Už jsem se bála, Motti, že z tebe ani nic kloudného nevypadne.“ Zdvihla jsem blaster a namířila mu ho do tváře. Vyděšeně zamrkal, ale poté odevzdaně zavřel oči a zdál se být smířený se smrtí. Zdvihlo mi to náladu a rozhodla jsem se ho jen trochu poškádlit, i když, jak jsem potom nad tím přemýšlela, v první chvíli jsem ho vážně chtěla zastřelit. „Ale nevím, proč bych to měla dělat zrovna teď. Ještě si užiješ spousty bolesti, než ti konečně dopřeju smrt,“ dodala jsem vítězně a pocuchala ho v kudrnatých vlasech.
„Proč?“ nechápe.
„Chci ten datadisk a chci ho hned teď. Tak mi řekni, kde je,“ vysvětlím mu klidným hlasem. Prohlédnu si Joamův apartmán. Je velký a prostorný, plný oken, a kdyby se tu neválelo tolik součástek a zdi nebyly umazané od oleje a kdo ví, čeho ještě, dalo by se o něm říct, že jde o docela pěkný místečko. Otočím se na svého zajatce. „Kdybych chtěla ten datadisk pro sebe, tak to s tebou už vzdám. Řekla bych si, že to zase až takovou cenu pro mě nemá a bez okolků bych tě odstřelila. A netrápila bych ani sebe, ani tebe. Ale ten datadisk není pro mně, příteli, takže na to jen tak zapomenout nemůžeme, já ho musím někomu předat, a když ten někdo nebude spokojený, bude to mít i na mě nepříliš dobrý dopad. No tak vidíš, oba máme svý povinnosti, i já jsem jen člověk a taky pod někým pracuju, jsem taky trestaná za neúspěchy i chválená za podařené kousky. Máme toho tolik společného. A kromě toho tu s tebou ztrácím svůj drahocenný čas. Mimo to mě začínáš ale opravdu nudit.“
„Já ten datadisk nemám!“ vzmůže se Motti na slabý odpor.
„Nemáš,“ opakuji po něm a vzápětí mu skrz naskrz probodnu dlaň levačky. Motti se ve svém křesle zkroutí a jeho tvář je znetvořená bolestí. V očích se mu i přesto, že se snaží, zalesknou slzy. Neuvěřitelně mě to potěší. „Tak ty ho nemáš, Motti?!“
„Přísahám,“ naříká a škube divoce rukou, ze které prýští krev. „Nemám ho! Před několika dny se mi někdo vloupal do bytu! Pokusil jsem se je zastavit, ale zranili mě a … nic kromě datadisku mi neukradli! Byli si tu pro něj, tak jako vy, Sunshine, ale na rozdíl od vás věděli naprosto přesně, kde hledat!“ vychrlí ze sebe náhle.
Tím mě však neskutečně překvapí. Zarazím se a začnu si v upřímném rozčilení kousat nehty. Někdo mě předběhl?! Kdo to mohl být? A proč šel taky po datadisku? Vím, jakou má cenu a v téhle galaxii to ví asi každý, ale jak to, že i ten lupič šel najisto k Mottimu?! Jak mohl vědět, že je právě u něj?! Kromě toho, Motti tu přece mluvil o dvou lidech. To je tak zvláštní … ale třeba si ze mě Joam jenom utahuje. Je zoufalý a bojí se o svůj mizerný život, a tak si vymyslel tuhle povídačku. Naštvu se. Cítím, jak mi vře krev. Rozčilením se mi třesou ruce, teď bych se určitě netrefila do jednoho z jeho štíhlých prstů. Položím nůž na stůl, aby si Motti mého rozrušení nevšiml. Zhluboka se nadechnu. „Takže ty jsi byl okradený, aha, to naprosto mění situaci,“ zavrčím. „A kromě toho tě i zranili.“
„Ano, ano,“ koktá zděšeně. „Byli dva, dívka a muž, vypadali jako dvojčata, za celou dobu ani nepromluvili a chovali se jako profesionálové!“
„Profesionálové,“ mumlám i já.
„Střelila mne do ramene,“ dodal Motti a když jsem se přesvědčila, čili rozhalila jsem mu košili, vskutku jsem nalezla na jeho rameni hojící se ránu. Zarazila jsem se. Přestávám o tom, že lže, pochybovat. Když si v hlavě znovu přehraju Mottiho slova, jsem šokovaná. Takhle se přece chovají žoldáci v akci. Má to svá pravidla – ani slovo nazmar, svou práci vykonat rychle, bez zbytečných otázek, na nic se moc svého zaměstnavatele nevyptávat a jít přímo po cíli. Ale že by pracovali dva najednou? To se mi zdá lehce přitažené za vlasy. Vyhledáváme spíše samotu než přítomnost někoho jiného, který by tvou přesně připravenou akci mohl zkazit. Že by nějaký sehraný tým? Neznám žádný takový, aby v něm byli dva sourozenci. Proč by pracovali sourozenci spolu? Já bych se San taky nikdy nespolupracovala. „Řekni mi o nich víc, Motti, ať mám nad čím přemýšlet večer před usnutím,“ prohlásím po chvíli a ze všech sil se snažím o lhostejný tón.
„Nevím … nevím, co by jste chtěla slyšet … byli takoví … vysocí, blonďatí, ta dívka byla moc pěkná, na sobě měli černé oblečení a … já nevím, neměl jsem příliš času si je prohlížet, protože mě ta dívka postřelila a potom se už vrátil ten muž s datadiskem a společně zmizeli ve tmě, jako by se v ní rozplynuli … pak jsem teprve zjistil, že mi vzali datadisk,“ líčil mi Motti nedávné dění a mě se na tom zdálo cosi divného. Ne to, že by si Motti vymýšlel, už jsem si byla jistá, že mluví pravdu, ale na tom chování těch dvou žoldáků. Byli moc dokonalí. Museli být hodně zkušení, ale přesto je neznám. Že by žili někde v ústraní? Ale proč? Měla bych se zeptat Kana. Ten je bude znát.
„No dobře, zatím ti budu věřit. Já si teď někam skočím – a ty tady zůstaň a ani se nehni, rozumíš? Jestli se o něco pokusíš, když tu nebudu, nebudu už váhat a zabiju tě,“ oznámila jsem mu tvrdě a vzdálila jsem se do Passattery, kde jsem navázala holografický kontakt s Kanem. „Můj Mistře,“ zašeptala jsem s úctou, jakmile se přede mnou objevil, hrozivý, a přesto úchvatný.
„Sunshine, co se děje? Ty už pro mě máš ten můj datadisk? Skvělá práce, ani tak brzy jsem ho, popravdě řečeno, nečekal,“ řekl mi měkce. Na rtech, zda jsem to i přes to rušení dokázala dobře rozeznat, se mu objevil úsměv.
„Ne, Mistře, nemám ho. Všechno se nám zkomplikovalo. Zdá se, že tu někdo přede mnou byl a Joamovi Mottimu ten zatracený datadisk odcizil o něco dřív, než jsem se tu objevila já a začala jsem se svým výslechem,“ sdělila jsem mu bez zbytečného vykrucování. Mám ráda přímé jednání a také se podle toho chovám.
„Opravdu? To je velmi nepříjemné,“ souhlasil Kane. „Ale co s tím mám dělat já? Doufal jsem, že si poradíš sama, co doufal, já jsem v to i věřil. Přál jsem si, aby ses bez proseb o pomoc jednoho dne objevila u mých dveří s datadiskem v ruce.“
„To je v pořádku, Síla tomu dej, aby to tak nakonec dopadlo, ale mluvím s vámi, protože se vás nechci žádat o pomoc, ale potřebuji se jen na něco zeptat – neznáte nějaké nájemné žoldáky, kteří by mohli být sourozenci, pracují spolu a …“ začala jsem, ale blikající nestabilní obraz Kana mne přerušil:
„Sourozenci? Takovou dvojici znám jen jednu. Před třemi lety tu byli dva naprosto dokonalí žoldáci, jmenovali se Didienovi. Byli to asi dvojčata, kdo ví, byli si neuvěřitelně podobní a všechny akce dělali dohromady, nikdy se nenechali přesvědčit, aby pracovali samostatně. Nebyli nijak špatní, ale potom jsi nastoupila ty a všichni známí lovci, ti dobří i ty méně dobří, se stáhli do ústraní, jakmile viděli na vlastní oči tvé úspěchy. Je to asi tak dva a půl roku, co jsem o nich slyšel naposledy. Stáhli se na planetu Thelmania a tam se snažili vést spořádaný život. A potom o nich nebyly už žádné zprávy.“
„Didienovi,“ zopakovala jsem po něm.
„Možná bych pro tebe našel nějaký jejich záznam … ano, tady to mám … jednu chvíli pro mě pracovali … teď ti tam posílám jejich posudek,“ odvětil Kane a má Passatttera přijala zprávu. Rychle jsem si ji zapjala a přelétla pohledem. Dva obrázky. Na obou byli oba dva, mladí, krásní lidé s plavými vlasy a jasnýma modrýma očima. Z posudku o nich jsem si zapamatovala jen slovní spojení jako ‚velmi nebezpeční‘, ‚nepředvídatelné chování‘ a ‚rychle se dokáží zadaptovat‘. Vzhlédnu ke Kanovi:
„To byli určitě oni. Jak že se jmenuje ta planeta, na níž se nacházejí?“
„Thelmania,“ odpoví mi Kane a zazubí se tím svým neodolatelným způsobem. „Ale možná, že už tam ani nejsou. Nebyli ten typ lidí, který by vydržel na jednom místě nějak dlouho, jako ty. Jednání s nimi bylo pro mě někdy prazvláštním zážitkem, oba byli výbušní a divocí. Snad je najdeš brzy.“
„Děkuji, Mistře, za vaši radu,“ poklonila jsem se až k zemi a přerušila spojení. Sedla jsem si pohodlně do křesla a jala se zkoumat posudek, který jsem předtím jen tak narychlo přečetla. Vypadají nenápadně, a přitom se zdá, že to jsou zkušení zabijáci bez zábran, kteří své kořisti vždy pěkně uženou, než je zabijí. Ale vskutku, v době, kdy jsem nastoupila já a stala jsem se pojmem pro žoldáky i přes svůj absurdně nízký věk, se ukryli. Báli se mě? Báli se konkurence? Báli se, že se teď už neuživí? A přitom byli esy svého oboru! Co je k tomu vedlo? Zamračila jsem se a zahleděla se na jejich podobizny. Na jedné z nich byli zaznamenáni snad nějakým nedopatřením či snad omylem nějakou bezpečností kamerou, oba byli oděni v černé šaty, až jejich plavé kštice zářily a ty jejich oči … přitahují mně jako magnet. Tak zvláštní pohled jsem ještě u nikoho neviděla … dívka má v ruce blaster a zády se opírá o zeď, chlapec stojí u dveří a snaží se překonat bezpečnostní kód. Na druhém obrázku oba mhouří oči a překvapeně hledí kamsi vzhůru, ale přesto tam je poznat, jak fascinující a přece podivné duhovky někdo může mít. Je na nich něco tajemného. A já bych tak ráda zjistila, co to je! Přestala jsem se nad nimi zamýšlet a vyrazila jsem za Mottim. Seděl stále na tom samém místě kde jsem ho nechala a ani v nejmenším nevypadal, že by se snažil o záchranu svého života útěkem. Jakmile mne zahlédl, tlumeně zaúpěl. Evidentně si myslel, že jsem nadobro odešla. Široce jsem se na něj zakřenila, protože se mi líbila odezva na můj příchod, a v databázi, kterou jsem mu strčila přímo pod nos, jsem mu ukázala sourozence Didienovi: „Ještě k těm tvým zlodějům, Joame. Vrtá mi to pořád hlavou a tak jsem se rozhodla ukázat ti tenhle obrázek – nevypadali přibližně takhle?“
Motti se zahleděl na obrázek a v očích se mu na malou chvíli objevila panika. „Ano, ta holka, ta blondýna, to je určitě ona, ale ten chlapec … to nevím, neměl tak dlouhé vlasy a ani … ne, ten kluk to nebyl, neřekl bych, že to byl on, vypadal docela jinak, ale ta dívka na sto procent, San … Sunshine, věřte mi!“ vyhrkl.
Zamyslela jsem se. Tak to tedy byla jenom Rheia Didienová, ale kde se může nacházet Daryan? A s kým to tady byla, když ne se svým bratrem? Kane se zmiňoval o tom, že žádnou akci nedělali samostatně. Proč se to nyní změnilo? Možná je Daryan mrtvý a Rheia musela pracovat třeba se svým milencem nebo tak nějak. Možná se jen Motti zmýlil. Ale jedno vím jistě – musím to zjistit. Musím.

– – – – –

Daryan přeměřoval nervózně dlouhými kroky chrám, jenž byl na obřad už notnou chvíli a prakticky už od včera připravený, a mračil se. Sedím na lavici před ním a sleduji ho nejistým pohledem. Jeho neklid se pomalu přenáší i na mně. Projde okolo mně až ke dveřím, tam se otočí a rázuje zase pěkně nazpět. Nicméně jeho počínání není nijak přirozené, spíš naopak. Je tak roztržitý, až mně to zneklidňuje.
„Děje se něco, Daryane?“ zeptám se ho tedy, protože čekám, že budu ujištěn, že je všechno v pořádku, ale tentokrát však ne.
„Ano, děje, Mistře,“ pronese po chvíli váhavě hlavní bezpečností důstojník a konečně se zastaví. Hledí na mně velice upřeným pohledem těch svých zvláštních, modrých očí, a neujde mi, že se lehce třese. Teď se zamračím i já a znovu ho vybídnu, aby mi tedy řekl, co se děje. „Víte, dnes v noci někdo pronikl naším zabezpečením. Zrovna dnes! Nechápu to, všechno bylo v pořádku, a přesto se sem někdo dostal … nemáme žádné stopy, nemáme nic. Jsme naprosto bezradní.“
„Opravdu?!“ zvolal jsem rozhořčeně a vstal jsem. Rychle jsem zauvažoval. Kde je Anakin? Aha, ten je s princeznou, takže aspoň v tomhle ohledu je Anjaia v bezpečí. „Měl jste mi to říct předem. Obřad by se neměl konat.“
„V žádném případě!“ vyhrkl Daryan rozezleným hlasem a zatvářil se velice zarputile. „Princezna totiž ani neví, že k tomu došlo. A ani jí to nehodlám říct! Nezlobte se na mně, ale myslím, že pokud trváte na tom, aby o tom věděla, řekneme jí to až po obřadu. Nevím jak vy, ale já jí nechci kazit svatební den.“
„Máte pravdu,“ pokrčil jsem rameny. „Ale měli bychom něco dělat.“
„Něco dělat,“ zavrtí Daryan hlavou. „A co chcete dělat? Poslal jsem všechny své muže prohledávat rezidenci, ale zatím se nic nenašlo. A co by taky měli najít? Útržek látky, který přesně padne do roztrhlého oděvu podezřelého? Kapku krve, podle jejíž DNA najdeme pachatele? Uvažujte trochu realisticky, Mistře Obi-Wane. Stalo se to v noci a naše kamery vůbec nic nezaznamenaly. Tak co máme asi tak dělat?“
Daryan má pravdu. Nemůžeme dělat nic. A přitom je Anjaia v takovém nebezpečí! Alespoň, že v průběhu svatebního obřadu bude dokonale její bezpečnost zajištěna. Celý chrám bude hlídán a uvnitř bude pouze nevěsta, ženich, já, Anakin, oddávající, nějaký ženichův host, Rheia a Daryan, takže ani uvnitř by se nic stát nemělo. Daryan však vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že v jedné místnosti bude s Anjaiou i sedm jiných lidí. Nechápal jsem to, ale Daryan mi krátce vysvětlil, že Její Výsost zřejmě nesnese přítomnost tolika lidí a že to poznám sám. „Za jak dlouho bude obřad?“ zeptal jsem se Daryana.
„Zhruba za hodinku, proč?“ podivil se mladík a pohlédl na hodinky. „Dokonce už za padesát minut, abych byl přesný.“
„Měli bychom začít s přípravami,“ vzdychl jsem. „Zajdu se podívat za princeznou, abych věděl, jak se cítí.“
„Dobře, Mistře,“ souhlasil Daryan a já jsem cítil na zádech jeho pohled, když jsem z chrámu zamířil do paláce, ale po chvíli zřejmě svůj pohled odvrátil a začal dávat povely: „Seřaďte se. Rozestupte se …“
Došel jsem až k Anjainým pokojům a zaváhal jsem, než jsem vstoupil dovnitř, protože včera se stalo Anakinovi, že přistihl princeznu jen tak v nedbalkách, jak se sám vyjádřil, ale jakmile jsem zaslechl Anjaiin a Rhein vysoký smích, bez vyzvání jsem vešel dovnitř. Anakin seděl na pohovce a vedle něj seděla i rozesmátá Rheia, ale princezna se svou služebnou Haimee byly v plné práci. Kromě toho, že se obě smály, služebná spíš tiše a ostýchavě a přitom jí česala nepoddajné kadeře a snažila se o nějaký slavnostní účes, ale Anjaia, sedící před zrcadlem, se hihňala velice hlasitě. Žádný z nich mě však nezaregistroval, dokonce to snad trvalo skoro celou sekundu, než se Anakin, zřejmě vycítivše mou Sílu, ohlédl ke dveřím a údivem pootevřel ústa, a v tu chvíli Anjaia tiše pronesla: „Jste tu dlouho, Mistře?“ Teprve poté se podívala mým směrem a usmála se. Zarazil jsem se. Ona mně přece nemohla vidět! Jak to, že věděla, že tam jsem zrovna já?! Otočil jsem se na stejně překvapeného Anakina. Princezna se ohlédla přes rameno a dodala: „Vidím vás v zrcadle.“
„Nevidíte,“ zamumlal jsem. „Ten úhel, ve kterém jsou dveře, vaše zrcadlo nezobrazí.“
„Ale ano,“ ujistila mně a mávla na Haimee, aby odešla. Svraštil jsem obočí. Anjaia se zase zbavila přítomnosti zbytečné osoby, jsme tu zase jen tři včetně jí, ale proč tohle dělá? Skousl jsem ret a pokrčil rameny:
„Jak myslíte, Vaše Jasnosti.“
„Přišel jste se podívat, jak se připravuji na svatbu, není-li to tak?“ nadzvedla obočí a v rychlosti si doupravila účes do přijatelné formy, takže nakonec z toho, oč se Haimee snažila, udělala princezna prostý drdol. Když jsem přikývl, pohlédla se na sebe do zrcadla: „Jsem již skoro hotová, nebojte se. Stihnu to. Mimo to je stále ještě půl hodina do zahájení obřadu, ne?“
„Jen jsem se chtěl ujistit,“ mrkl jsem na ni. Rheia vyskočila na nohy a s výkřikem, že se ještě musí připravit na svatbu, vyběhla z pokoje. Anjaia přivolala Haimee zpět a ta jí ochotně přinesla šaty. „Budu na vás čekat před chrámem,“ řekl jsem jí a mávl na Anakina, který by v jejím pokoji stále netatktně setrvával. Následoval mne na chodbu a tam jsem se ho s ironií v hlase zeptal, zda jsem je tam příliš nevyrušil.
„Chcete slyšet pravdu, Mistře?“ ušklíbl se můj Padawan a toužebně se ohlédl ke dveřím Anjaina pokoje. „Přišel jste v tu nejnevhodnější dobu!“
„Slyšel jsem až ven, jak dobře jste se tam bavili,“ podotkl jsem uštěpačně.
Anakin ztuhnul a nejistě se na mě podíval: „A vám to vadí? Protože jestli jo, tak …“
„Ne, Anakine, to je v pořádku,“ vzdychl jsem. „Asi je problém ve mně. Jsem stále nějak podrážděný a vyčerpaný … už abychom byli z téhle akce zpět, doma … i když …“ Mezitím jsme došli k chrámu, před nímž se pomalu připravovala jednotka k zajištění klidu během svatby. Než se Anakin stačil zeptat, co jsem vlastně tou svou větou myslel, přišel k nám Daryan. Měl na sobě pěkný, bílý oblek a vypadal v něm najednou docela jinak, starší, unavenější, více zaneprázděný. Možná to bylo tím, co měl na sobě – bílá barva pouze podtrhávala bledost jeho tváře a temné kruhy pod očima. Přivítal nás, i když poměrně chladně, a potom zavrčel:
„Už aby to bylo za námi, rytíři Jedi. Věřte, že nejsem jediný, kdo si tohle přeje.“
„Deset minut a začne to,“ povzbudil ho Anakin, který jeho zoufalství zřejmě chápal.
„A potom dalších třicet samotný obřad,“ doplnil ho Daryan a mávl rukou, hned co Anakin obrátil oči vsloup, zřejmě když si představil, jak dlouho se budeme nudit v chrámu, ve kterém tak silně voní – nebo spíš nevoní – ty zdejší květiny. „Věřte, že poté, co princezna řekne své ‚ano‘, bude trvat ještě aspoň třicet minut, než obřad skončí. Jsou to takovéhle zdejší přiblblé tradice.“
„Vy nejste odsud?“ podivil jsem se. „Myslel jsem, že většina personálu je zdejších a proto i vy jste místní …“
„Tak to naštěstí ne,“ usmál se Daryan a najednou se na chvilku zase vrátil ten Daryan, kterého jsem znal. „To by pro mě i mou sestru bylo horší než prokletí.“
Ta se nečekaně objevila těsně za ním a laškovně mu zakryla oči. S otázkou ‚kdo je to‘ ho chvíli nechala trápit a sotva uznala, že ho podusila už dost, mu prozradila své jméno. I Rheia měla na sobě bílé šaty ze stejné látky, jako byl oblek jejího bratra, a ve vlasech tu nepříliš vonící kytičku. „Princezna už jde,“ poznamenala směrem k nám a objala Daryana.
Na to do mně Anakin nenápadně šťouchnul a zašeptal: „Počkejte si na ty její šaty. To budete koukat!“ Zasmál jsem se a vešel do chrámu, v němž už byl Senátor Uthur, kterého jsem nyní viděl poprvé zblízka, se svým společníkem. Senátor Uthur byl po celé galaxii znám svou neústupností a pevným vládnutím své planetě, ale překvapilo mně, jak moc je starý. K princezně se věkově rozhodně nehodil. Jeho společníkem byl menší muž, který měl podobné rysy tváře jako Senátor, z čehož jsem usoudil, že je to asi jeho bratr či nějaký jiný příbuzný. Senátor Uthur se před námi, Jedii, s úctou sklonil a pozdravil nás. Zaujali jsme všichni svá místa a očekávali příchod princezny. Potěšilo mně, že Anjaia nechala mě a Anakinovi přidělit místa k sezení na čestné místo hned u oltáře. Anakin se posadil vedle mě a po chvíli tiše prohlásil: „Stejně si ho Její Svatost nevezme.“
Usmál jsem se: „Proč myslíš?“
„Já to vím, Mistře. Já to vím,“ odvětil Padawan a poté jsme se už všichni otočili ke dveřím chrámu, ve kterých se objevila Anjaia. Povstali jsme a já jsem musel dát Anakinovi za pravdu, opravdu jsem na její šaty koukal jako u vytržení. Byly tak odvážné a přece cudné! Jak kráčela mezi těmi květinami směrem k Senátorovi Uthurovi, všichni muži vydechli, ať už podvědomě nebo nahlas. Popisovat střih šatů nebudu, ale řeknu k nim snad jen tohle – vypadaly fantasticky. Princezna však vůbec nevypadala vesele či šťastně, spíš naopak. Tvářila se utrápeně a neklidně se rozhlížela po přihlížejících. Střelila pohledem po Daryanovi a Rheie, potom se na chvilku zahleděla na Senátorova druha a krátce pohledem spočinula i na nás dvou. Nejistě se pokusila o úsměv, ale evidentně nebyla ve své kůži, protože se místo očekávaného úsměvu křivě ušklíbla. Třásla se po celém těle a květiny, které držela v rukou, toho byly přímým důkazem. Odolával jsem touze vyskočit na nohy a zeptat se jí, zda je v pořádku, ale nakonec jsem to neudělal. I když by to nebylo právě od věci, nehodilo by se to. Nebylo by to slušné. Anjaia se zastavila vedle široce se zubícího Uthura a odevzdaně sklonila hlavu. Zpoza oltáře se připlazil drobounký, plazovitý mužíček, jenž měl místo nohou ocas, který mu umožňoval pohyb, který sáhl po tlusté, obřadní knize a potom už nikdo nepochyboval o tom, že je to skutečně oddávající, a všem ukázal ve svém úsměvu slušnou řádku špičatých zoubků. Nervózní princezna na něj upřela své velké, temné oči. Vedle stojící Uthur se na něj nakonec také podíval a pobídl ho, ať tedy začne.
„Předtím, než vás spojím manželstvím, si chci být naprosto jistý, že oba jste ochotni spolu uzavřít sňatek. Je to taková zažitá formalitka před samotným obřadem. Ptám se proto tebe, Senátore Ndabe de Uthure, opravdu si chceš vzít za ženu princeznu Anjaiu Treze Lourde?“ zeptal se slavnostně ten směšný slimák Senátora. Toho nejprve překvapila suverenita, s níž mu tvor s klidem tykal, ale potom se jeho tvář zarděla hrdostí, oči se mu zaleskly a on bez rozmyslu vyhrkl:
„Ano, samozřejmě, že chci.“
„A teď ty, princezno Anjaio Treze Lourde, opravdu si chceš vzít za muže Senátora Ndaba de Uhura?“ otočil se na ni tvor, který, jak mi později řekla Anjaia, se jmenoval Bio Kia, byl starý přes tisíc let a oddal všechny členy dynastie Lourdovců. Princezna se na něj váhavě zahleděla a potom její pohled sklouzl k Uthurovi.
„No … já …“ špitla. „Nejsem si tak jista … jak zněla otázka …?“
„Princezno Anjaio Treze Lourde, ptám se tě, zda si chceš vzít Senátora Ndaba de Uthura za svého muže, což znamená být mu věrnou manželkou a plodit jeho děti,“ vysvětlil jí Bio Kia ostřejším hláskem. Zahleděl jsem se Anjaie do tváře. Byla docela bledá a její pohled těkal z Bia Kia na Uthura a zpátky, jako kdyby váhala nad odpovědí. Na nosíku se jí objevily kapičky potu.
„Je tu … moc lidí, pane Kio …“ zašeptala a jednu ruku zdvihla ke své hlavě. „Moc … lidí … já … nemůžu si vás vzít, Senátore … omlouvám se … omlouvám se vám všem … ale tohle já nedokážu … ne …“
Nikdo se už nesnažil zakrýt svůj údiv. Začala s tím Rheia, která se překvapeně zajíkla. Daryan na princeznu nechápavě zíral, stejně jako Uthurův druh i Uthur sám, v jehož očích však byla i uražená ješitnost a šok. Dokonce i Bio Kia se zdál být překvapený, tohle se mu zřejmě ještě nestalo. Anakin vedle mně nadsedl a vyhrkl: „No ne?! Říkal jsem vám to, Mistře, já jsem vám to říkal!“
„Ale, princezno Anjaio Treze Lourde, ty snad odmítáš být ženou Ndaba de Uthura?“ podivil se Bio Kio.
Anjaia vypadala, jako by každou chvíli měla začít plakat zoufalstvím, i přesto, že nikdo tady její chování nechápal. „Já … neodmítám, ale … Senátore Uthure, nemohli bychom to posunout … dnes je tu moc lidí … chci si vás vzít, ale dnes … nezlobte se … ale musím vám říct ne …“
„Posunout?“ zvolal znechuceně Uthur. „My dva nic posouvat nebudeme, Vaše Jasnosti! Proč bychom vlastně náš sňatek posunovali?! My dva se totiž už nikdy neshledáme, o to se postarám! Joke, jdeme, nebudeme už tady ani okamžik,“ vyzval svého druha a předtím, než společně opustili chrám, se ještě otočil a usykl: „A buďte ráda, že z toho neudělám mimogalaktickou aféru.“ Princezna, hledíc za ním, se zapotácela a zachytila se o oltář. To už jsem k ní přiskočil a uchopil ji do náručí:
„Co se stalo, princezno? Není vám špatně?“
„Je tu … moc … moc lidí,“ vysvětlila mi své chování princezna. Potom zdvihla hlavu a řekla Daryanovi a Rheie, kteří skoro u ní zmateně a váhavě stáli a nevěděli, co mají dělat: „Prosím vás, běžte pryč, prosím vás … a vy také, Bio Kio … je mi líto, že jsem vás kvůli tomu otravovala … nečekala jsem … víte …“
„Až mě příště požádáte, abych vedl váš svatební obřad, doufám, že si budete naprosto jistá, že si toho svého vyvoleného vzít chcete,“ ušklíbl se tvoreček ironicky a odplazil se zase zpět za oltář. Obrovské dveře se za Rheiou a Darynem zabouchly jako víko od rakve. V chrámu jsme teď byli jen my tři, já, Anakin a princezna, která si hlasitě oddechla. Rozhodl jsem se na ni udeřit, zcela tak ignorujíc fakt, že se asi necítí nijak dobře.
„Co to mělo znamenat, princezno?“ zamračil jsem se na ni. „Jak jste si mohla dovolit ho odmítnout právě teď? Co se to s vámi děje?!“
„Pozvala jsem na obřad moc lidí,“ zopakovala svou frázi unaveně a s mou pomocí se posadila na lavici, kterou ihned Anakin ochotně uvolnil. „Přítomnost tolika lidí mi působí psychickou … a skoro i fyzickou bolest, nemohla jsem to vydržet … nechtěla jsem, aby to dopadlo tak, jak to dopadlo, ale stalo se a to už nevrátím … abych pravdu řekla, tak jsem nijak nechtěla Senátora Uthura urazit …“
Usmál jsem se. „Obávám se, že už se tak stalo,“ potěšil jsem ji. „Ale nerozumím tomu. Proč cítíte bolest s přítomností více lidí jak tři?“
„To vám nedokážu říct,“ pokrčila rameny a odhodila kytici květin, kterou dosud svírala v ruce: „A kromě toho ty kytky tak příšerně smrdí!“ S tím jsem souhlasil a ulevilo se mi, že je princezna zase sama sebou. „Cítím se strašně, Mistře Obi-Wane, strašně …“ poznamenala, ale její krásná tvář už zase nedávala najevo žádné emoce. Napřímila se a pronesla absolutně vážným hlasem: „Ale možná, že je to takhle lepší. Proč bych si měla vzít za muže někoho, koho jsme poznala sotva před čtyřiadvaceti hodinami? Proč bych se měla řídit nařízením mého otce, který mi mého chotě vybral, když jsem byla ještě v plenkách? Ne, takhle je to určitě lepší.“
Vyměnili jsme si s Anakinem všeříkající pohledy a pomohli jí vstát, protože trvala na tom, že musí do svého pokoje v paláci. Pokusili jsme se jí to vymluvit, ale přála si to a přání vladařů se neodmítají. Cestou v zahradách mně napadlo, že princeznina nevolnost se dá vysvětlit jen jedním způsobem – Anjaia komunikuje telepaticky a přítomnost mnoha lidí jí je tudíž nepříjemná. Tohle zjištění jsem se rozhodl prověřit si sám – a hlavně – neříct o něm Anakinovi ani slovo.

– – – – –

Jak se mi podařilo zjistit, planeta Thelmania byla nedaleko malé planetky Naboo, čili ani na vnějších prstencích, ale ani v centru galaxie. Docela výhodně posazená planetka. Není ani příliš velká, je obývaná nepříliš bohatými lidmi, spíš rolníky a zemědělci, ti bohatší zřejmě hned, co získali nějaký větší peněžní obnos, si koupili loď a z tohoto zapadákova zmizeli. Nepatří mezi Republiku, žijí si sami pro sebe, v klidu, bez kontrol. Skvělý úkryt pro hledané a obdivované nájemné žoldáky! Planetě vládne jakýsi král, ten má své dva poradce, které každoročně vybírá z prostého lidu. Ti spolu s ním sídlí v hlavním městě Thel. Vím o té planetě skoro všechno. Zjistila jsem si to z Mottiho databáze planet, kterou mně nevýslovně potěšil a kterou jsem si rozhodla ponechat.
„Nebude ti to moc vadit, když si ji vezmu s sebou? Myslím si, že mně se hodí víc než tobě, já totiž na rozdíl od tebe cestuju po celé galaxii, ale nesedím v dílně jako ty, beztak si tam jen konstruuješ tu svou skvělou vesmírnou loď a v duchu si představuješ, jaká všechna místa a planety by jsi mohl někdy v budoucnu navštívit,“ vysvětlila jsem mu svou situaci. „Zkrátka, moc by se mi ta databáze hodila. Dáš mi ji?“
„Jen si ji nechte,“ vzdychl Joam, upřel na mně své pichlavé oči a unaveně potřásl hlavou. Zdá se mi, že je nějaký vyčerpaný. To nechápu, vždyť ani tolik krve neztratil … tedy, myslím si to. Měla bych odletět a dát mu konečně pokoj. Nebo ho zabít. Stála jsem tam nad ním a váhala. K obojímu jsem byla příznivě nakloněna, odletět a nechat ho tu připoutaného k židli v jeho vlastním domě je dobrý vtip, ale zabít ho má také něco do sebe … nevím, co mám dělat. V ruce třímám nůž. Jsem ochotna jej použít, ale zase mi je Mottiho vlastně docela líto. Vždyť ani ten datadisk u sebe nemá. Kdyby ho u sebe měl, zabila bych ho bez okolků, ale tohle mění situaci. Posadila jsem se do křesla naproti němu:
„Joame, jak se cítíš?“ zeptala jsem se ho tichým hlasem.
Překvapeně zdvihl zrak ze země a nadzvedl obočí: „Prosím?“
„Na něco jsem se tě ptala,“ zavrčela jsem. Ráda bych svůj zbytečný dotaz teď vzala zpátky, ale nemůžu. Ach jo, teď určitě vypadám jako lidumil. „Jak ti je? Chceš, abych ti ukončila trápení, nebo máš ještě chuť žít?“ upravila jsem svůj dotaz. Nechápavě na mně zírá a po chvíli cosi koktá o tom, že nechce zemřít. Povzdechla jsem si. Někdy se nechám příliš ovlivnit San a potom dělám takovéhle nesmysly jako třeba dávání své kořisti na výběr. Pozvedla jsem nůž a prudce jej zabodla do opěradla těsně vedle boku Mottiho pravé dlaně. Ten poplašeně vykřikl a ucuknul rukou, ale potom si všiml, že jsem ho nezranila a uklidnil se. „Co to děláš?“ podivila jsem se. „Rozhodla jsem se tě přece nezabít, tedy alespoň teď ne. Ale jestli se ještě někdy naše cesty shledají a ty se mi dostaneš do rukou, neušetřím tvůj bídný život tak jako v tuhle chvíli.“
Motti se skoro usmál: „Mám vám poděkovat?“
„Radši ne,“ zavrtěla jsem hlavou a zazubila se. „Jsem jen v dobrém rozmaru a ten mi nevydrží nijak dlouho. Asi půjdu, abych už nezměnila názor. Musím tě tady takhle nechat, snad mi to nemáš za zlé. Síla tedy s tebou, Joame. A pozdravuj svého přítele Anakina Skywalkera,“ dodala jsem a vyšla ze dveří. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Vím, že jsem mu tím nasadila brouka do hlavy. On netuší, že to San byla tou, která zabránila převzetí plánů, že dokonce i zničila hlavní základnu Kolonie. A že já jsem k nerozeznání podobná své sestře. Jakmile se o tom zmíní Anakinovi, ten hned bude vědět, která bije. Pro sebe jsem se usmála a zamířila do své Passattery, která na mně již čekala.
Když jsem se posadila do křesla a nastavila kurs směrem planeta Thelmania, cítila jsem se najednou naprosto skvěle. Jednu část svého putování již mám za sebou, teď už jen vlítnu na Didienovi a vyžádám si od nich datadisk. A když odmítnou, taky dobře, aspoň se poprvé za tak dlouhou dobu utkám s někým, kdo je mi rovný, kdo je na mé úrovni. Vzlétla jsem z Coruscantského ochozu a pohledem jsem ještě krátce zabloudila k domu Joama Mottiho. To, co jsem teď udělala, byla blbost a až teď si to uvědomuju. Měla jsem ho zabít.
„Jsem tak hloupá!“ vřískla jsem rozzuřeně na celý kokpit a opřela jsem se o palubní desku. „Ale to je tvoje vina, San!“ obvinila jsem ji, i když tady se mnou nebyla a nemohla mne slyšet. „Ty jsi mě zkazila, ty jsi mně změnila!“ Překonávám přitom pláč, který cítím na řasách. Sotva se Kane dozví, že jsem svědka mého pátrání po datadisku nezabila, bude zuřit. Stiskla jsem rty. Nesmím se mu o tom zmínit.

Kapitola 4 x Kapitola 6 – – – >