Z deníčku – vlkodlak

S  povzdechem jsem  vrazila  ruce  do kapes  a pospíchala domů.  Ani jsem  si neuvědomila,  že čím  déle jdu, tím více zrychluji,  dokud  jsem  skoro  neběžela,  což  mi  už divný přišlo. Zastavila  jsem se a  otočila se na  patě. Nikde ani noha, jen  o kousek dál stál  nějaký týpek u lampy  a patrně zvracel.  Tohle  je  ale  blbé  město…  Kde  jsou všichni? blesklo mi hlavou. Není přece tak pozdě… Ale je pravda, že je celkem  zima. A jasno. Když  zvednu hlavu a podívám  se na nebe, září  na něm hvězdy  a měsíc. Vida,  brzy bude úplněk. Možná už zítra…
Přidala  jsem do  kroku a  jak jsem  si tak  valila domů, najednou kolem mě projela trolej. Prostě jen tak, jako kdyby se mi snad vysmívala. Vztekle jsem zanadávala. Dvacet minut! Jela o dvacet minut déle! Zamračila jsem se a při pohledu na mobil  zjistila,  že  dokonce  ani  nemám  signál.  No to je bomba… Ani si nemůžu zavolat o pomoc…
“Proč  by  sis  taky  volala  o  pomoc?” ušklíbla jsem se a řekla  si  to  nahlas,  abych  si  uvědomila,  jaký  je to nesmysl, když v ten okamžik jsem to slyšela tak jasně, že mi bylo jasné, že to s tím  voláním o pomoc zase takový nesmysl nebude. Zavrčení. To zavrčení…
Další rychlý pohled za sebe.  Ha, támhle se něco mihlo… Zaklela jsem, nahlas, a dál zírala  mezi ty dva keře, kam se to,  ať  už  to  bylo  cokoliv,  ukrylo.  Olízla jsem si rty a zkusila to mazlivým hlasem:
“Pejsánku,  pojď sem…  Já ti  nic neudělám…”  snažila jsem se. “Hodný  kluk…” dodala jsem a zjistila,  že na mne zpoza keře hledí dva zářící červené body – oči. Zařvala jsem a rozeběhla se pryč. Sídliště, všude kolem jen samé anonymní sídliště, domů  už to mám  jen kousek… Pes  uháněl za mnou a jeho funění  a temné vrčení, vycházející  z jeho mordy, se mi  zdálo stále  blíž a  blíž. “Pomoc!”  zaječela jsem, když jsem  popadla  dech  a   nečekaně  jsem  zabočila  mezi  dva paneláky,  což  stvoření  zmátlo   a  já  získala  aspoň  na chviličku  náskok.  Možná  to  byla  chyba,  protože jsem se samozřejmě  musela podívat,  co to  sakra je,  a sotva na to padl můj pohled, věděla jsem okamžitě, s čím mám tu čest.
Vlkodlaka už totiž poznám.
Vykřikla jsem  tedy ještě jednou. Vlkodlak  se přikrčil a chystal  se ke  skoku. Byla   jsem v  takovém šoku,  že jsem nebyla schopná se ani sklonit, ani se pokusit uhnout… Nic. Vlkodlak se  vymrštil, jeho tělo  se mihlo vzduchem,  viděla jsem z něj  jen rozmazanou šmouhu – a  vzápětí se s kňučením rozplácl na zemi. Zamrkala jsem.  Co se stalo?! Ha, před ním stojí  jakýsi muž…  Kluk..? Ke  mně zády,  takřka v bojové pozici,  připravený  na  vlkodlakův  další  útok. Ten vstal, vycenil  zuby a  zavrčel. Kluk  se ani  o milimetr nepohnul, ostatně, to ani já, ale z trochu jiného důvodu.
Vlkodlak  se vrhnul  vpřed, kluk  jako by  se ho  pokusil odrazit nebo  co, lehce se  zapotácel a jak  stál jen kousek přede mnou,  ve chvíli, kdy  se rozmáchl, smetl  mne na zem. Zatímco jsem  se sbírala z chodníku  posypaného štěrkem, aby to,  kdyby náhodou  namrzlo, neklouzalo,  kluk opět  odrazil vlkodlaka a zničehonic na něj temně promluvil:
“Nechci tě zabít.”