S povzdechem jsem vrazila ruce do kapes a pospíchala domů. Ani jsem si neuvědomila, že čím déle jdu, tím více zrychluji, dokud jsem skoro neběžela, což mi už divný přišlo. Zastavila jsem se a otočila se na patě. Nikde ani noha, jen o kousek dál stál nějaký týpek u lampy a patrně zvracel. Tohle je ale blbé město… Kde jsou všichni? blesklo mi hlavou. Není přece tak pozdě… Ale je pravda, že je celkem zima. A jasno. Když zvednu hlavu a podívám se na nebe, září na něm hvězdy a měsíc. Vida, brzy bude úplněk. Možná už zítra…
Přidala jsem do kroku a jak jsem si tak valila domů, najednou kolem mě projela trolej. Prostě jen tak, jako kdyby se mi snad vysmívala. Vztekle jsem zanadávala. Dvacet minut! Jela o dvacet minut déle! Zamračila jsem se a při pohledu na mobil zjistila, že dokonce ani nemám signál. No to je bomba… Ani si nemůžu zavolat o pomoc…
„Proč by sis taky volala o pomoc?“ ušklíbla jsem se a řekla si to nahlas, abych si uvědomila, jaký je to nesmysl, když v ten okamžik jsem to slyšela tak jasně, že mi bylo jasné, že to s tím voláním o pomoc zase takový nesmysl nebude. Zavrčení. To zavrčení…
Další rychlý pohled za sebe. Ha, támhle se něco mihlo… Zaklela jsem, nahlas, a dál zírala mezi ty dva keře, kam se to, ať už to bylo cokoliv, ukrylo. Olízla jsem si rty a zkusila to mazlivým hlasem:
„Pejsánku, pojď sem… Já ti nic neudělám…“ snažila jsem se. „Hodný kluk…“ dodala jsem a zjistila, že na mne zpoza keře hledí dva zářící červené body – oči. Zařvala jsem a rozeběhla se pryč. Sídliště, všude kolem jen samé anonymní sídliště, domů už to mám jen kousek… Pes uháněl za mnou a jeho funění a temné vrčení, vycházející z jeho mordy, se mi zdálo stále blíž a blíž. „Pomoc!“ zaječela jsem, když jsem popadla dech a nečekaně jsem zabočila mezi dva paneláky, což stvoření zmátlo a já získala aspoň na chviličku náskok. Možná to byla chyba, protože jsem se samozřejmě musela podívat, co to sakra je, a sotva na to padl můj pohled, věděla jsem okamžitě, s čím mám tu čest.
Vlkodlaka už totiž poznám.
Vykřikla jsem tedy ještě jednou. Vlkodlak se přikrčil a chystal se ke skoku. Byla jsem v takovém šoku, že jsem nebyla schopná se ani sklonit, ani se pokusit uhnout… Nic. Vlkodlak se vymrštil, jeho tělo se mihlo vzduchem, viděla jsem z něj jen rozmazanou šmouhu – a vzápětí se s kňučením rozplácl na zemi. Zamrkala jsem. Co se stalo?! Ha, před ním stojí jakýsi muž… Kluk..? Ke mně zády, takřka v bojové pozici, připravený na vlkodlakův další útok. Ten vstal, vycenil zuby a zavrčel. Kluk se ani o milimetr nepohnul, ostatně, to ani já, ale z trochu jiného důvodu.
Vlkodlak se vrhnul vpřed, kluk jako by se ho pokusil odrazit nebo co, lehce se zapotácel a jak stál jen kousek přede mnou, ve chvíli, kdy se rozmáchl, smetl mne na zem. Zatímco jsem se sbírala z chodníku posypaného štěrkem, aby to, kdyby náhodou namrzlo, neklouzalo, kluk opět odrazil vlkodlaka a zničehonic na něj temně promluvil:
„Nechci tě zabít.“