Z deníčku – víno

“Fakt,” usmál se Michael a natáhl  se ke mně, aby mi mohl dát  pusu na  tvář. Jen  dotyk jeho  rtů na  mém obličeji mi připadal  naprosto  elektrizující.  Páni,  ono  je to docela hezký  být zamilovaná  – a  možná i  milovaná! Otočila  jsem k němu hlavu a chtěla ho taky políbit, ale v ten okamžik nám zrovna  donesl číšník  naše nápoje  a já  se od Michaela jen otráveně odtáhla. Zrovna teď..!
Moje  horká čokoláda  byla v  krásné skleničce  z tmavého skla, zatímco Michaelovo víno bylo v podivném černém pohárku a jeho výrazná vůně byla  naprosto úžasná. Michael si všiml, jak  zírám na  jeho pohár,   a zachmuřil  se. “Vážně  bys to neměla pít. Ze dvou důvodů.  Za prvé, jsi mladá, a mladiství do osmnácti let by alkohol  pít neměli, a za druhé… Jsi… Kdo jsi!”
Nakrčila jsem nos. “Na Valentýnské párty ti taky nevadilo, že jsem  mladá, když jsi  mě naléval rumem.  A dokonce nebyl problém ani v tom, kdo  jsem. Opravdu nemohu ani ochutnat..? Jenom… trošku…” zaprosila jsem a upřela na něj osvědčený psí pohled.  Michaelův výraz potemněl ještě  o něco víc, pak se  však  na  jeho  obličeji  objevilo  cosi  jiného,  skoro škodolibého, a podal mi svou číši:
“Tak na zdraví.”
“Na zdraví,” souhlasila jsem a napila se. A v ten okamžik jsem pochopila, co upíři přidávají do  vína, a v mém těle se rozhostilo příjemné teplo. Až nečekaně příjemné! Olízla jsem si rty a pohlédla na Michaela. “Zdá se mi to… Nebo… Nebo doopravdy… Je to to, co si myslím..?”
Michael přikývl. “Ano, je to krev.”
Otřásla jsem se odporem. “Fuj, a čí?”
Michael se zasmál: “To  nevím, ale můžeme se zeptat číšníka.”