Moje druhé já – polibek

Zkusím sestřin  plachý úsměv, pohled  ostýchavě odvrátím.  “A ty jsi zase hrozně -” Nedá mi příležitost větu dokončit a já mu jsem za to vlastně  vděčná. Vždyť co bych měla pořád vymýšlet za slova chvály..! Takže  jakmile mne uchopí za pas a políbí mne,  je to pro mne  celkem úleva. Ale že  se na to  odhodlával! Celé focení…
V porovnání  s Kryšotofovým polibkem  je ten jeho  docela o něčem  jiném.  Není  horší,  to  ne.  Každý  líbal  docela odlišným  způsobem.  A  lhala   bych,  kdybych  tvrdila,  že Kryštofův polibek byl lepší, jelikož je starší a zkušenější. Vůbec  ne. Už  dávno vím,  že líbání  není o zkušenosti, ale o člověku,  se  kterým  daný  intimní  počin právě prožívám. Kryštof  je rázný  a takový…  jakoby drsný,  proto i  jeho polibek byl stejný… zatímco Sebastian je v podstatě citlivý umělec, a proto  i ta “pusa”, kterou mi  dal, byla taková… něžná. Je mi  to jasný – Kryštof líbá  jako Old Shatterhand, Sebastian jako Han  Solo. Opět jsem pocítila něco,  co by se dalo  směle  přirovnat  k   podlomování  kolen  a  motýlkům v břiše…
V  ten okamžik  jsem si  to uvědomila.  Zatraceně, já ale nejsem  Sandra!  To  Sandra  by  teď  měla  cítit ty motýlky v břiše, to ona by měla mít  nohy jako ze želatiny, ze které se vyrábějí  její oblíbení gumoví  medvídci… A jakmile  mi tohle došlo, odstrčila jsem ho a na jeho zmatený pohled jsem odpověděla jen nejistým úšklebkem.
Ušklíbl se však i Sebastian. Bylo  mi v tu ránu jasný, co si říká – podle ní byla  ta pusa chyba, neměl jsem to dělat, jsem  idiot…  To  ne…  Tohle  přece  nechci,  řeknu  si, zhluboka  se nadechnu,  přitáhnu si  ho za  tričko s velikým obrázkem zhuleného  rastafariána a znovu  se naše rty  spojí v dychtivém polibku – i když tentokrát na můj popud.
“San…” zašeptal,  když se naše  ústa od sebe  oddělila, a on  je  vášnivě  přitisknul  na  můj  krk.  Hlavně  aby mi neudělal cucflek, leknu se  a pokusím se nenápadně ucuknout, ale  to se  už jeho  horké rty  přesunuly níž,  k mé  klíční kosti,  a z  ruky  mi  příjemným způsobem  vykroutí kalhoty, které jsem si na sebe ještě nestačila ani navléct.
“Hmmm…?” zamumlám vzrušeně.
A  najednou je  po romantice.  Možná by  došlo i k něčemu víc, ale zrovna  v ten moment se ozve  v zámku dveří podivné rachocání a oběma  nám v tu samou chvíli  dojde, že se někdo asi vrací domů. Sebastianovi se rozšíří oči:
“Mamka -” zajíkne se. “To je – to – co tu do háje dělá?!”
“Mamka?” opakuji  zklamaně a v  rychlosti se nasoukám  do kalhot,  kdežto Sebastian  vyběhne  do  chodby a  opatrně se pozdraví se svou maminkou. Okamžik váhám, co mám sakra dělat já,  pak  ovšem  nakonec  nejistě  vykouknu  ze Sebastianova “ateliéru” a zahuhlám: “Dobrý den.”