Zkusím sestřin plachý úsměv, pohled ostýchavě odvrátím. „A ty jsi zase hrozně -“ Nedá mi příležitost větu dokončit a já mu jsem za to vlastně vděčná. Vždyť co bych měla pořád vymýšlet za slova chvály..! Takže jakmile mne uchopí za pas a políbí mne, je to pro mne celkem úleva. Ale že se na to odhodlával! Celé focení…
V porovnání s Kryšotofovým polibkem je ten jeho docela o něčem jiném. Není horší, to ne. Každý líbal docela odlišným způsobem. A lhala bych, kdybych tvrdila, že Kryštofův polibek byl lepší, jelikož je starší a zkušenější. Vůbec ne. Už dávno vím, že líbání není o zkušenosti, ale o člověku, se kterým daný intimní počin právě prožívám. Kryštof je rázný a takový… jakoby drsný, proto i jeho polibek byl stejný… zatímco Sebastian je v podstatě citlivý umělec, a proto i ta „pusa“, kterou mi dal, byla taková… něžná. Je mi to jasný – Kryštof líbá jako Old Shatterhand, Sebastian jako Han Solo. Opět jsem pocítila něco, co by se dalo směle přirovnat k podlomování kolen a motýlkům v břiše…
V ten okamžik jsem si to uvědomila. Zatraceně, já ale nejsem Sandra! To Sandra by teď měla cítit ty motýlky v břiše, to ona by měla mít nohy jako ze želatiny, ze které se vyrábějí její oblíbení gumoví medvídci… A jakmile mi tohle došlo, odstrčila jsem ho a na jeho zmatený pohled jsem odpověděla jen nejistým úšklebkem.
Ušklíbl se však i Sebastian. Bylo mi v tu ránu jasný, co si říká – podle ní byla ta pusa chyba, neměl jsem to dělat, jsem idiot… To ne… Tohle přece nechci, řeknu si, zhluboka se nadechnu, přitáhnu si ho za tričko s velikým obrázkem zhuleného rastafariána a znovu se naše rty spojí v dychtivém polibku – i když tentokrát na můj popud.
„San…“ zašeptal, když se naše ústa od sebe oddělila, a on je vášnivě přitisknul na můj krk. Hlavně aby mi neudělal cucflek, leknu se a pokusím se nenápadně ucuknout, ale to se už jeho horké rty přesunuly níž, k mé klíční kosti, a z ruky mi příjemným způsobem vykroutí kalhoty, které jsem si na sebe ještě nestačila ani navléct.
„Hmmm…?“ zamumlám vzrušeně.
A najednou je po romantice. Možná by došlo i k něčemu víc, ale zrovna v ten moment se ozve v zámku dveří podivné rachocání a oběma nám v tu samou chvíli dojde, že se někdo asi vrací domů. Sebastianovi se rozšíří oči:
„Mamka -“ zajíkne se. „To je – to – co tu do háje dělá?!“
„Mamka?“ opakuji zklamaně a v rychlosti se nasoukám do kalhot, kdežto Sebastian vyběhne do chodby a opatrně se pozdraví se svou maminkou. Okamžik váhám, co mám sakra dělat já, pak ovšem nakonec nejistě vykouknu ze Sebastianova „ateliéru“ a zahuhlám: „Dobrý den.“