Moje druhé já – jízda

Zamávám  mu  a  konečně  vklouznu  do  vyhřátého autíčka. Kryštof mne  obdaří širokým úsměvem.  “Dobrý večer,” zazubím se  na něj  i já  a koketně  pohodím svým rozpuštěným hárem. Milý  pan  Exner  na  mne  tak  nějak  podivně pohlédne. Hm, Sebastian se kouká  docela jinak. Kdo ví, co  si o mně právě teď myslí! “Máš tu horko. Počkej, sundám si bundu…”
“Sundej si co chceš,” zamrká na mne Kryštof.
“Nepokoušej mě,” okřiknu ho žertem. “Já jsem dívka činu.”
Kryštof  se zakření.  “Tím lépe.”  Vyjedeme za  město, na jakousi  uzounkou silničku,  kde nikde  naštěstí žádná  auta nejezdí.  Zde Kryštof  vystoupí a  přiměje mne,  abych si za volant sedla tentokrát já. Zhluboka  se nadechnu a usednu za palubku. Poposunout sedačku, připoutat, pevně uchopit volant do rukou. “Připravena?” usměje se.
Nakrčím nos. “Pochybuju.”
“Dáme  si  zezačátku  jen  pár  rozjezdů,  než  se  na to vrhneme… Bude to taková  malá předehra,” prohlásí. Střelím po něm pohledem. Zatracený svůdník. No tak, musím zapůsobit! Olíznu si  rty, nastartuju, zařadím jedničku  a už už hodlám skokem vyrazit kupředu – “Sáro..? Máš zataženou ruční brzdu.”
Tak nic.
S těmi  skoky jsem nebyla  daleko od pravdy.  Pořád nějak nedokážu  sesynchronizovat  své   nohy  tak,  abych  plynule vyrazila  kupředu, takže  si připadám  jako gumídek. Kryštof mne sice utěšoval, že tomu brzy přijdu na kloub, ale… Spíš mne jen chtěl uklidnit, neboť jsem začala být dost nervní.
“Tak se pojedeme projet, co myslíš?” nadhodí a než stihnu protestovat, už mi  cpe do hlavy, že na  první křižovatce to mám střihnout rovně. “V pohodě. Povedu tě po samých hlavních silnicích. Nemusíš  dávat nikomu přednost. To  se na prvních jízdách líbí všem. Tak jedeme, neboj se.”
“Já tě varovala,” zabrblala jsem více méně pro sebe a hop – hop  jsem se  vyřítila vstříc  dobrodružství. Kdybych měla svou první  jízdu popisovat do  mujdenicku, myslím, že  bych zdůraznila, že nechybělo mnoho a  už jsem tady taky nemusela být. A to  jsem si ještě pár vteřin  před oním málem osudným omylem říkala, jak hezky si to valím!
Jízda  samotná   byla  (až  na   ten  start,  samozřejmě) absolutně v  pohodě. Šinula jsem si  to spokojeně šedesátkou po mokrých  solených silnicích, s  nadšením jsem řadila  (to bylo  to první,  co jsem  se u  taťky v  autě naučila, řadit – vždycky,  když jsme  někam jezdili,  on mi  říkal a  já mu řadila)  a  vzhledem  k  tomu,  že  Kryštof  nijak mou jízdu nehodnotil, usoudila jsem, že se mu to líbí, že jsem frajer, že jsem  nejlepší, zrychlila jsem ještě  o něco málo, hodila tam pětku a kalila jsem to dál. Prostě to bylo bezvadný.
Bylo.
Bohužel  brzy  přede  mnou   vyvstal  problém  –  několik zatáček, takový ty, co jsou předtím značený tou značkou jako pozor smyk, nebo co to sakra  znamená. No co, řekla jsem si, tak tu zatáčku trošku “střihnu”. Taťka to “střihá” vždycky!
Když  jsem  “střihla”  tu  první,  Kryštof  jen  nadsedl. Nepochybně se mi  už chystal něco říct, jenže  to nás čekala ještě  zatáčka  druhá.  Vzhledem  k  tomu,  že zde už nebyla silnice chemicky  sypaná a na vozovce  byl jen uježděný sníh a nějaký   ten   štěrk,   aby   to   neklouzalo,   auto  mne neposlouchalo  tak, jak  mělo,  a  jakmile jsem  se pokusila “střihnout”  i   druhou,  ocitla  jsem   se  zcela  nečekaně v protisměru,  kde se  vyřítilo nákladní  auto –  a co  jsem udělala já?  Jen jsem zalapala  po dechu a  čekala, až umřu. Fakt  děsně  inteligentní.  Na  nic  lepšího  jsem se prostě nezmohla. Ještě že tam byl se mnou Kryštof…
Než jsem  se vzpamatovala, hrábnul mi  po volantu, trhnul jím,  auto sebou  smýklo na  jednu stranu,  těsně se vyhnulo náklaďáku, hodilo  to s námi  dopředu, pásy se  mi zaryly do hrudi,  já   se  zakousla  do   volantu,  auto  “chcíplo”… a nastalo napjaté ticho.
Já se bála,  co mi Kryštof na tuhle  “jízdu smrti” řekne, a Kryštof  byl patrně  ještě pořád  lehce v  šoku z toho, že jsme  právě málem  umřeli, proto  se ani  on několik vteřin, které  trvaly snad  věčnost, nevzmohl  na slovo.  Sotva však popadl dech, zařval: “Jseš blbá nebo co?!”