Zamávám mu a konečně vklouznu do vyhřátého autíčka. Kryštof mne obdaří širokým úsměvem. „Dobrý večer,“ zazubím se na něj i já a koketně pohodím svým rozpuštěným hárem. Milý pan Exner na mne tak nějak podivně pohlédne. Hm, Sebastian se kouká docela jinak. Kdo ví, co si o mně právě teď myslí! „Máš tu horko. Počkej, sundám si bundu…“
„Sundej si co chceš,“ zamrká na mne Kryštof.
„Nepokoušej mě,“ okřiknu ho žertem. „Já jsem dívka činu.“
Kryštof se zakření. „Tím lépe.“ Vyjedeme za město, na jakousi uzounkou silničku, kde nikde naštěstí žádná auta nejezdí. Zde Kryštof vystoupí a přiměje mne, abych si za volant sedla tentokrát já. Zhluboka se nadechnu a usednu za palubku. Poposunout sedačku, připoutat, pevně uchopit volant do rukou. „Připravena?“ usměje se.
Nakrčím nos. „Pochybuju.“
„Dáme si zezačátku jen pár rozjezdů, než se na to vrhneme… Bude to taková malá předehra,“ prohlásí. Střelím po něm pohledem. Zatracený svůdník. No tak, musím zapůsobit! Olíznu si rty, nastartuju, zařadím jedničku a už už hodlám skokem vyrazit kupředu – „Sáro..? Máš zataženou ruční brzdu.“
Tak nic.
S těmi skoky jsem nebyla daleko od pravdy. Pořád nějak nedokážu sesynchronizovat své nohy tak, abych plynule vyrazila kupředu, takže si připadám jako gumídek. Kryštof mne sice utěšoval, že tomu brzy přijdu na kloub, ale… Spíš mne jen chtěl uklidnit, neboť jsem začala být dost nervní.
„Tak se pojedeme projet, co myslíš?“ nadhodí a než stihnu protestovat, už mi cpe do hlavy, že na první křižovatce to mám střihnout rovně. „V pohodě. Povedu tě po samých hlavních silnicích. Nemusíš dávat nikomu přednost. To se na prvních jízdách líbí všem. Tak jedeme, neboj se.“
„Já tě varovala,“ zabrblala jsem více méně pro sebe a hop – hop jsem se vyřítila vstříc dobrodružství. Kdybych měla svou první jízdu popisovat do mujdenicku, myslím, že bych zdůraznila, že nechybělo mnoho a už jsem tady taky nemusela být. A to jsem si ještě pár vteřin před oním málem osudným omylem říkala, jak hezky si to valím!
Jízda samotná byla (až na ten start, samozřejmě) absolutně v pohodě. Šinula jsem si to spokojeně šedesátkou po mokrých solených silnicích, s nadšením jsem řadila (to bylo to první, co jsem se u taťky v autě naučila, řadit – vždycky, když jsme někam jezdili, on mi říkal a já mu řadila) a vzhledem k tomu, že Kryštof nijak mou jízdu nehodnotil, usoudila jsem, že se mu to líbí, že jsem frajer, že jsem nejlepší, zrychlila jsem ještě o něco málo, hodila tam pětku a kalila jsem to dál. Prostě to bylo bezvadný.
Bylo.
Bohužel brzy přede mnou vyvstal problém – několik zatáček, takový ty, co jsou předtím značený tou značkou jako pozor smyk, nebo co to sakra znamená. No co, řekla jsem si, tak tu zatáčku trošku „střihnu“. Taťka to „střihá“ vždycky!
Když jsem „střihla“ tu první, Kryštof jen nadsedl. Nepochybně se mi už chystal něco říct, jenže to nás čekala ještě zatáčka druhá. Vzhledem k tomu, že zde už nebyla silnice chemicky sypaná a na vozovce byl jen uježděný sníh a nějaký ten štěrk, aby to neklouzalo, auto mne neposlouchalo tak, jak mělo, a jakmile jsem se pokusila „střihnout“ i druhou, ocitla jsem se zcela nečekaně v protisměru, kde se vyřítilo nákladní auto – a co jsem udělala já? Jen jsem zalapala po dechu a čekala, až umřu. Fakt děsně inteligentní. Na nic lepšího jsem se prostě nezmohla. Ještě že tam byl se mnou Kryštof…
Než jsem se vzpamatovala, hrábnul mi po volantu, trhnul jím, auto sebou smýklo na jednu stranu, těsně se vyhnulo náklaďáku, hodilo to s námi dopředu, pásy se mi zaryly do hrudi, já se zakousla do volantu, auto „chcíplo“… a nastalo napjaté ticho.
Já se bála, co mi Kryštof na tuhle „jízdu smrti“ řekne, a Kryštof byl patrně ještě pořád lehce v šoku z toho, že jsme právě málem umřeli, proto se ani on několik vteřin, které trvaly snad věčnost, nevzmohl na slovo. Sotva však popadl dech, zařval: „Jseš blbá nebo co?!“