Exner mne pobaveně sleduje. „Tady se nemusíte připoutávat, slečno Pavlíčková… tady se vám nic nestane.“
„Jste si jistý?“ věnuji mu svůdný úsměv.
„Samozřejmě,“ zazubí se i on a cosi zapne na projektoru nad mou hlavou. Přede mnou se rázem objeví obrázek zelené louky s šedou silnicí uprostřed. Doopravdy mi to připomene videohru. „Tady si teď na téhle silnici budeme zkoušet rozjezdy,“ vysvětlí mi. „To abyste pak neudělala při skutečné jízdě na pozemní komunikaci nějakou botu… Ale garantuji vám, že než tomu přijdete ve skutečném autě na kloub, několikrát vám to chcípne i uprostřed křižovatky.“
Znovu se na něj cukrkandlově zadívám. „S vaší výukou se mi to, doufám, nestane…“ prohlásím a zkusím jako by „nastartovat“. Atrapou auta se rozezní hlasité chrčení. Udiveně se zadívám na Exnera.
„Motor jede,“ oznámí mi. Ušklíbnu se. To je dobré vědět. „Nuže… zkuste to.“ Hodlám na něj zapůsobit. Neboť jsem na taťkově autě již zkoušela několikrát jezdit, myslím si, že vím, jak na to. Zmáčknu spojku, pustím ji, přidám tlaku na pravou nohu, tedy na plyn… „A vidíte, chcíplo nám to. Opět nastartujeme…“ radí mi. Trpělivě znovu otočím klíčkem, vyčkám na zachrochtání z repráků, pak mnohem jemněji pouštím spojku a mnohem citlivěji stisknu plyn… a vida, krajina přede mnou na plátně se začne hýbat. „No vidíte… kdyby to bylo na silnici, hezky bychom si skočili.“ Střelím po něm pohledem. Zdálo se mi to, nebo jsem v jeho hlase slyšela… něco víc? Místo toho si dle jeho rad opět přibrzdím a znovu si zkusím rozjezd. „Tak teď vás musím pochválit,“ prohlásí a skloní se ke mně. Zavane ke mně vůně jeho kolínské. Hmm, krásně voní… Old Spice? „Tohle bylo mnohem lepší.“
„Rychle se učím,“ poznamenám polohlasem a lehce k němu natočím hlavu. „A to nemám na mysli jen rozjezdy…“ dodám a když se na mne zadívá tím svým sexy pohledem, jenž se mi příjemně vpaluje do kůže a pálí a pálí, pohotově doplním: „…ale i jízdu samotnou.“
„V tom případě se už moc těším, až se spolu projedeme, slečno Pavlíčková…“ usměje se a mne téměř z jeho vášnivých slov poleje pot. Zatraceně, ten mi to vrací! Flirtovat tedy umí, vážně že jo… Zastrčím si vlasy, spadlé do obličeje, za ucho, a radši rychle sklopím oči k zemi. Takový úžasný chlap je určitě ženatý. A se ženáčem si zásadně odmítám cokoliv začínat. I když je tak děsně hezký… „Ale no tak, co to děláte? Vjela jste mi tu do stromu,“ upozorní mne.
„Chtěla jsem si jen vyzkoušet něco, co v reálu udělat nesmím,“ odvětím obratem, zařadím zpátečku a pokusím se z hnědé kůry nějakým způsobem vycouvat. Samozřejmě se mi to nedaří, vztekám se a mám co dělat, abych odolala touze vstát a vztekle do tohoto krámu kopnout.
Exner se ke mně sehne ještě o něco blíž, položí svou ruku na hřbet mé dlaně a společně tam hodíme jedničku. „Nestresujte se. Tady nejste na silnici,“ řekne mi a tak nějak mne obejme, aby se přese mne mohl dostat k volantu. „Jsem si jist, že by jste to zvládla i sama, ale…“ prohlásí roztomile a pokrčí rameny.
„Jsem ráda, že mne vedete,“ ušklíbnu se.
„Moc si na to nezvykejte, slečno,“ zasměje se. „Mám radši dominantní ženy. A to pochopitelně nejen za volantem…“ Nadzvednu obočí, ale nijak jeho slova nekomentuji. „Nuže, zkusíme si jízdu ve městě..?“ navrhne mi a když váhavě přikývnu, příjemný dotek jeho dlaně na té mé zmizí, ach jo, a po delší manipulaci s projektorem se na plátně objeví siluety domků, obrysy silnic a jiných aut. Kam se na to hrabou všechny ty simulátory různých autíček, které jsem kdy na našem PC hrála..! Chybí tu už vlastně jenom chodci, které bych mohla za body srážet… Jako v mém oblíbeném Carmageddonu. Vždycky, když se kousky jejich těl rozstříkly po okolí v záplavě rudé krve, neubránila jsem se spokojenému úsměvu. Ségra mi říkala, že jsem úchylná, když si v tom takhle libuju, ale co si budeme namlouvat, drahá Sandruška je úchylná zase na jiné věci…
Zazubím se. „Skoro jako doopravdy.“
„Uznávám že grafické zpracování není zrovna nejlepší… ale myslím si, že pořád je tohle lepší než bezcílně bloumat někde po parkovišti,“ odvětí Exner. „Ostatně, proč nejedete?“ Odpovím, že nevím kam. Exner se na mne shovívavě usměje. „Tady můžete jet kam chcete.“
Ohlédnu se po něm. „Prosím vás… nerozmazlujte mne tak. Jestli mi budete dávat takovou volnost i při normální, skutečné jízdě autem, tak se vám to nevyplatí,“ upozorním jej. „To víte… tak jako vy potřebujete dominantní ženu, já zase potřebuji dominantního muže.“
„Takových je přece spousta,“ míní pobaveně.
„Myslíte?“ hraji zatvrzelou.
Exnerův obličej se přiblíží k mé tváři. Nezadívám se na něj, ačkoliv si to moc přeju a on určitě taky, stále jen „naprosto zaujatě“ zírám před sebe na plátno a nehnu se ani o sebemenší milimetr. „Určitě, slečno Pavlíčková,“ prohlásí tichým, vemlouvavým hlasem.
Lenivě otočím hlavu a zblízka se mu zahledím do očí. „A znáte někoho takového?“
„Minimálně o jednom bych -“ začne mazlivě, pak se však prudce napřímí a prsty si rozpačitě přejede několikadenní strniště na bradě. „Tak pokračujeme v jízdě, slečno Pavlíčková…“ odkašle si a když se jen tak mimoděk za sebe ohlédnu, zjistím, že ve dveřích stojí Lukáš. Tak proto..! Exner spěšně zaloví v kapse a vytáhne ven umolousaný cár papíru. „Pan Král, že? Jste tu… ehm, celkem brzy.“
Lukáš se zašklebí. „Naopak, právě včas.“
Protočím panenky. „Seš trapnej.“
„Já?“ ušklíbne se Lukáš, stát na místě však nepřestává. Exnerovi jeho pozice evidentně není nijak příjemná, proto si znovu hlasitě odkašle a zeptá se ho, zda nechce zatím počkat tu čtvrthodinku v nějaké volné třídě nebo si dojít do automatu pro kafe. „Ani ne… radši se podívám, jak to funguje, abych pak nebyl za blbce…“
„To nebudeš, to ti garantuju,“ zamračím se, vypnu motor a vstanu. Exner se na mne dlouze zadívá. A já na něj. A mně je absolutně jedno, že na nás Lukáš civí – a Exnerovi patrně taky.