Moje druhé já – trenažér

Exner mne  pobaveně sleduje. “Tady  se nemusíte připoutávat, slečno Pavlíčková… tady se vám nic nestane.”
“Jste si jistý?” věnuji mu svůdný úsměv.
“Samozřejmě,” zazubí  se i on a  cosi zapne na projektoru nad mou  hlavou. Přede mnou  se rázem objeví  obrázek zelené louky s  šedou silnicí uprostřed. Doopravdy  mi to připomene videohru.  “Tady  si  teď  na  téhle  silnici budeme zkoušet rozjezdy,”  vysvětlí  mi.  “To   abyste  pak  neudělala  při skutečné  jízdě na  pozemní komunikaci  nějakou botu…  Ale garantuji  vám, že  než tomu  přijdete ve  skutečném autě na kloub, několikrát vám to chcípne i uprostřed křižovatky.”
Znovu se  na něj cukrkandlově zadívám.  “S vaší výukou se mi  to,  doufám,  nestane…”  prohlásím  a  zkusím  jako by “nastartovat”.  Atrapou  auta  se  rozezní  hlasité chrčení. Udiveně se zadívám na Exnera.
“Motor jede,” oznámí mi. Ušklíbnu  se. To je dobré vědět. “Nuže… zkuste to.” Hodlám na  něj zapůsobit. Neboť jsem na taťkově autě  již zkoušela několikrát jezdit,  myslím si, že vím, jak na  to. Zmáčknu spojku, pustím ji,  přidám tlaku na pravou nohu, tedy na plyn… “A vidíte, chcíplo nám to. Opět nastartujeme…”  radí  mi.  Trpělivě  znovu otočím klíčkem, vyčkám na zachrochtání z repráků, pak mnohem jemněji pouštím spojku a  mnohem citlivěji stisknu  plyn… a vida,  krajina přede mnou na plátně se  začne hýbat. “No vidíte… kdyby to bylo na  silnici, hezky bychom  si skočili.” Střelím  po něm pohledem. Zdálo se mi to,  nebo jsem v jeho hlase slyšela… něco víc? Místo toho si dle  jeho rad opět přibrzdím a znovu si zkusím  rozjezd. “Tak teď vás  musím pochválit,” prohlásí a skloní se ke  mně. Zavane ke mně vůně  jeho kolínské. Hmm, krásně voní… Old Spice? “Tohle bylo mnohem lepší.”
“Rychle se  učím,” poznamenám polohlasem  a lehce k němu natočím hlavu.  “A to nemám na  mysli jen rozjezdy…” dodám a když se na  mne zadívá tím svým sexy  pohledem, jenž se mi příjemně vpaluje  do kůže a  pálí a pálí,  pohotově doplním: “…ale i jízdu samotnou.”
“V tom  případě se už  moc těším, až  se spolu projedeme, slečno Pavlíčková…” usměje se a mne téměř z jeho vášnivých slov poleje pot. Zatraceně, ten  mi to vrací! Flirtovat tedy umí, vážně  že jo… Zastrčím si  vlasy, spadlé do obličeje, za ucho,  a radši rychle  sklopím oči k  zemi. Takový úžasný chlap  je určitě  ženatý. A  se ženáčem  si zásadně  odmítám cokoliv začínat. I  když je tak děsně hezký…  “Ale no tak, co to děláte? Vjela jste mi tu do stromu,” upozorní mne.
“Chtěla  jsem si  jen vyzkoušet  něco, co  v reálu udělat nesmím,”  odvětím  obratem,  zařadím  zpátečku  a pokusím se z hnědé kůry nějakým způsobem  vycouvat. Samozřejmě se mi to nedaří, vztekám se a mám co dělat, abych odolala touze vstát a vztekle do tohoto krámu kopnout.
Exner se ke mně sehne ještě o něco blíž, položí svou ruku na  hřbet   mé  dlaně  a   společně  tam  hodíme   jedničku. “Nestresujte  se. Tady  nejste na  silnici,” řekne  mi a tak nějak mne  obejme, aby se přese mne mohl  dostat k volantu. “Jsem  si  jist,  že  by  jste  to  zvládla  i sama, ale…” prohlásí roztomile a pokrčí rameny.
“Jsem ráda, že mne vedete,” ušklíbnu se.
“Moc si na to nezvykejte, slečno,” zasměje se. “Mám radši dominantní  ženy. A  to pochopitelně  nejen za  volantem…” Nadzvednu  obočí, ale  nijak jeho  slova nekomentuji. “Nuže, zkusíme  si  jízdu  ve  městě..?”  navrhne  mi a když váhavě přikývnu, příjemný dotek jeho dlaně  na té mé zmizí, ach jo, a po  delší manipulaci  s  projektorem  se na  plátně objeví siluety  domků, obrysy  silnic a  jiných aut.  Kam se  na to hrabou všechny ty simulátory různých autíček, které jsem kdy na našem PC hrála..! Chybí tu už vlastně jenom chodci, které bych  mohla   za  body  srážet…   Jako  v  mém   oblíbeném Carmageddonu. Vždycky, když se  kousky jejich těl rozstříkly po okolí v záplavě rudé krve, neubránila jsem se spokojenému úsměvu.  Ségra mi  říkala, že  jsem úchylná,  když si  v tom takhle libuju,  ale co si budeme  namlouvat, drahá Sandruška je úchylná zase na jiné věci…
Zazubím se. “Skoro jako doopravdy.”
“Uznávám že  grafické zpracování není  zrovna nejlepší… ale myslím si, že pořád  je tohle lepší než bezcílně bloumat někde   po   parkovišti,”   odvětí   Exner.  “Ostatně,  proč nejedete?” Odpovím, že nevím kam.  Exner se na mne shovívavě usměje. “Tady můžete jet kam chcete.”
Ohlédnu se po něm.  “Prosím vás… nerozmazlujte mne tak. Jestli  mi  budete  dávat  takovou  volnost  i při normální, skutečné jízdě  autem, tak se  vám to nevyplatí,”  upozorním jej. “To víte… tak jako vy potřebujete dominantní ženu, já zase potřebuji dominantního muže.”
“Takových je přece spousta,” míní pobaveně.
“Myslíte?” hraji zatvrzelou.
Exnerův obličej  se přiblíží k mé  tváři. Nezadívám se na něj, ačkoliv  si to moc  přeju a on  určitě taky, stále  jen “naprosto zaujatě” zírám před sebe  na plátno a nehnu se ani o sebemenší milimetr. “Určitě,  slečno Pavlíčková,” prohlásí tichým, vemlouvavým hlasem.
Lenivě  otočím hlavu  a zblízka  se mu  zahledím do  očí. “A znáte někoho takového?”
“Minimálně o  jednom bych -”  začne mazlivě, pak  se však prudce  napřímí a  prsty si  rozpačitě přejede několikadenní strniště  na   bradě.  “Tak  pokračujeme   v  jízdě,  slečno Pavlíčková…” odkašle si a když  se jen tak mimoděk za sebe ohlédnu, zjistím,  že ve dveřích  stojí Lukáš. Tak  proto..! Exner  spěšně zaloví  v kapse  a vytáhne  ven umolousaný cár papíru. “Pan Král, že? Jste tu… ehm, celkem brzy.”
Lukáš se zašklebí. “Naopak, právě včas.”
Protočím panenky. “Seš trapnej.”
“Já?” ušklíbne  se Lukáš, stát na  místě však nepřestává. Exnerovi jeho pozice evidentně není nijak příjemná, proto si znovu hlasitě odkašle a zeptá se ho, zda nechce zatím počkat tu  čtvrthodinku  v  nějaké  volné  třídě  nebo  si dojít do automatu  pro  kafe.  “Ani  ne…  radši  se podívám, jak to funguje, abych pak nebyl za blbce…”
“To nebudeš,  to ti garantuju,” zamračím  se, vypnu motor a vstanu. Exner se na mne dlouze  zadívá. A já na něj. A mně je absolutně jedno, že na nás Lukáš civí – a Exnerovi patrně taky.