Mezi námi děvčaty – škádlení

„Moc si toho vážím,“ zopakuji a položím se vedle něj. Robin na mne tázavě pohlédne. „Jestli chceš, budu tady s tebou spát celou noc. Abys nebyl sám a -“
„Konečně!“ zajásá nečekaně a překulí se, tak, aby byl nade mnou a já pod ním. „Už jsem se bál, že mi to nikdy nenabídneš… Musíš sama uznat, že to by od tebe bylo velice ošklivé… Po tom všem, co máme za sebou…“
„Trhni si,“ zazubím se na něj. „Já jsem řekla, že tu s tebou budu spát, ne že si to rozdáme.“
„Byl by to vlastně akt milosrdenství, ne sex jako takovej,“ oznámí mi Robin s vychytralým úsměvem, ale nepouští mne, nadále nade mnou setrvává a hledí mi dychtivýma očima zblízka do obličeje. Laškovně se po něm oženu zubama, jako kdybych se ho snažila kousnout do nosu. Bleskově ucukne a pobaveně si mne prohlíží. „Já udělal ústupek pro tebe, ty zase udělej něco pro mě.“
„Trhni si,“ stojím si na svém (a jak tak cítím, Robin si stojí taky, haha). „Já nejsem na rychlovky.“
„Mohli bychom spolu chodit,“ navrhne mi bez sebemenšího zaváhání. Rozesměji se. „Nesměj se, já mluvím vážně. Mohli bychom to spolu zkusit, ne? Známe se už tak dlouho… Nemůžeme se přece vzájemně zklamat.“
Vybuchnu smíchy ještě víc. „Aby ses nedivil!“
„A stejně si myslím, že by to nebylo tak marný,“ odsekne jako malý, trucovitý kluk. „Hodili bychom se k sobě. Znáš to, taková ta klasická dvojice – Romeo a Julie, Cyrano a Roxana, Luke a Leia, Kráska a Zvíře…“
„A ty bys byl co?“ zašklebím se provokativně.
„Samozřejmě že Kráska,“ nenechá se vyvést z rovnováhy. Pokusím se ho „dotčeně“ udeřit, ale zachytí mou ruku v letu. „Vidíš, jak jseš divoká? Prostě Zvíře,“ vysvětlí mi, ovšem nepřestává dále vypočítávat „klasické“ milostné partnery: „Hej, já ještě neskončil! Nezapomínej na Froda a Sama, Tristana a Isoldu, Sněhurku a sedm trpaslíků…“
Svíjím se smíchy. „Takže ty jseš i pro bigamii!“
„Mno, řekněme, že proti ní nic nemám, ačkoliv v tomhle případě převažuje počet mužů na jednu ženu, já bych to spíš viděl naopak…“ zazubí se. „Co se ti na tom pořád nelíbí? Jiná na tvém místě by byla šťastná, kdybych jí tohle nabízel! A že jich za dveřmi stojí zástupy!“
Přikývnu: „Jo, slyším, jak ohlodávají lak na dveřích…“