Lásky a nelásky – kafe

Nataša

   Cestou do padesátky zahlédnu u automatu na kafe toho drzýho kluka, který mi předevčírem neochotně poradil cestu na fakultu. Stojí tam, popíjí kafe, a s povýšeným výrazem sleduje okolo chodící holky. Zamračím se. Parchante, kvůli tobě jsem si zničila boty. Nenápadně se připlížím blíž, abych si ho mohla pořádně prohlédnout.
Možná mi někoho připomíná, jenom nevím koho. Jasně, o podobě s Malým princem jsem se už zmínila (zatraceně, proč mám úchylku na určité typy kluků?!), ale to není ono. Ty rysy, ta brada… že by nějaký herec? Možná… Na sobě má značkové tričko a u nohou položený notebook. Znovu usrknul trochu kávy a zamyšleně se zadíval na hodinky na svém zápěstí. Aha, čekáš na hodinu, co? Tak ať ti to čekání uteče rychleji… zabavím tě, pomyslím si škodolibě.
Rozhlédnu se. Stojí těsně před devětačtyřicítkou. V hlavičce mi okamžitě začnou rotovat kolečka. Když to obejdu, vyběhnu do prvního patra a sjedu výtahem, dostanu se mu do zad. Nebude o mně vědět. Heh. Nepřemýšlím, v rychlosti tak učiním (přičemž se modlím, aby dříve nedopil a neodešel, to by mi totiž naplánovaná pomsta nevyšla), naštěstí když sjedu výtahem zase dolů, stále tam postává. Zazubím se. Mohl jsi odejít, milý chlapče. Měl jsi času dost. Nyní mi už zbývá jenom jediné, vejít do místnosti 49, zatvářit se zmateně, jakože jsem se zmýlila, a pak spěšně vyrazit do padesátky. Udělám to přesně tak, jak jsem vykoumala, a vší silou do něj vrazím dveřmi.
“Do prdele!” zazní chodbou jeho pronikavý výkřik. Dle očekávání si to své bílé Nike tričko polil kafem. V klidu a s úsměvem na tváři dveře zabouchnu. “Kam sakra čumíš?! Nemůžeš dávat trochu pozor?!” ohlédne se na mě s obličejem rudým zlostí a s nepřehlédnutelnou hnědou skvrnou na hrudníku, kousíček od Nike fajfky.
“Jejda, promiň, to jsem nechtěla,” vyhrknu kajícně.
“No ještě aby!” pění.
Zazubím se. Co ty víš, chlapče… “Fakt sorry.”
“Jak teď vypadám, sakra?!” vzteká se dál.
Sjedu ho pohledem. “Naštvaně,” odtuším pobaveně.