Milý deníčku! Zima utekla tak rychle… až mám pocit, že skoro žádná ani nebyla. Třeba prosinec. Ten jsem neustále přejížděla mezi Prahou a Slavonicemi, pekla a zdobila perníčky, pekla a zdobila cukroví… Ono to možná trochu zní, že si stěžuji, ale opak je pravdou, miluji to 🙂 . Vždycky si na to vezmu týden dovolené a makám od rána do večera. A přitom jsem si nechtěla odepírat nic z toho všeho, co k předvánočnímu času patří. A tak jsem si užila vánoční večírek v práci, zašla, a to hned několikrát, na vánoční trhy, dopřála si i jeden pohádkový vánoční výlet, hrdlo prolila litry perníčkového latté… O tom, jaké byly Vánoce, píšu zde. Nad tím, jaký byl prosinec, leden a únor, si zamedituji nyní.
S Džejňulkou jsme páchaly spoustu (před)vánočních aktivit, o kterých jste si již mohli přečíst. Kromě toho jsme také spolu zašly prohlédnout Winter Wonderland, světelné sochy. Jasně, byly jsme tam i loni, ale tentokrát šlo o docela nové instalace… nebo to alespoň na reklamních materiálech slibovali. Byly tam opět k vidění pohádkové postavičky, co vypadají jako levné kopie Disneye (pročež jsem pak i tentokrát pak po celou dobu dumala nad tím, jak to tam mají pošéfované s copyrighty…, to je fakt už deformace 🙂 ),a kromě klasických pohádek i třeba hrdinové filmu Avatar. Tentokrát ale přibyly i sochy z pohádek a filmů, co hlavičku Mickey Mouse v logu nemají, jako třeba Doba ledová, Madagaskar nebo Shrek.
Zamířily jsme tam v pozdních hodinách, což v praxi znamenalo minimum lidí (což bylo fajn), prakticky nula dětí (což bylo ještě víc fajn) a nikde žádné fronty. Na místě se nacházely i adrenalinové atrakce, leč má parťačka nebyla jejich příznivcem a myslím, že mne doteď proklíná za to, že jsem ji na jednu z nich přiměla jít 🙂 .
Do Slavo přijel po vánočních svátcích můj drahý brother s manželkou, abychom všichni mohli oslavit mamčiny narozeniny. Ta úžasná žena, která je mi obrovskou životní inspirací, totiž měla kulatiny, a tak jsme se sjeli v našem rodném domě. Bylo to pro mě jako návrat do dětství (anebo do puberty, haha), zase se pošťuchovat se starším bratrem u slavnostní tabule… jako kdyby se snad za ta léta vůbec nic nezměnilo 🙂 . Teda, u mě se rozhodně nic nezměnilo, snad jen kromě mnoha kil navíc a vrásek, co mi zbrázdily tvář, což je vlastně dost smutné 😀 . Zato u brothera se změnilo hodně. Tak třeba z nafrněné pražské náplavy je dnes hrdý vesničan a se svou paní má dokonce instagramový profil o tom, jak budují zahradu. Fakt, nevymýšlím si, můžete je sledovat zde. No co, každý lajk se počítá – a oni jsou navíc vtipní. A třeba i inspirující.
Konec roku 2024 a začátek roku 2025 jsem letos trávila úplně jinak než v posledních letech. Vždycky jsem slavila Silvestra v Brně s přáteli, tentokrát jsem se však rozhodla pro změnu a zamířila do Hradce Králové za svou drahou Enu. I to bylo fajn, i když trochu jiným způsobem. Místo obvyklého hraní deskovek, mlsání, popíjení a půlnočních prskavek… mne čekala noční vatra, mlsání, popíjení a prskavky 🙂 . Vzhledem k množství dětí přítomných na party na to všechno došlo trochu dříve než jsem byla zvyklá, nicméně ruku na srdce, na nějaké divočiny do brzkých ranních hodin jsme už stejně všichni staří. A je to rok od roku horší 🙂 .
Do Brna jsem se za přáteli vypravila po novém roce… a bylo to taky fajn.
Byla zima a sněhový deficit na mne (opět) bolestně dopadl. Nevěděla jsem, co s tím, protože jsem neměla s kým na svah vyrazit. Johnak, s nímž jsem byla na lyžovačce posledně, trávil zrovna čas v Thajsku. Proto jsem se rozhodla vystoupit ze své komfortní zóny a podniknout lyžovací výlet sama. Je to v mém kmetském věku možná trochu úsměvné (nebo spíš politováníhodné…), ale jsem člověk, co nechodí sám ani do kina, potřebuji své zážitky s někým sdílet. A jet někam na vlastní pěst? Nemyslitelné!
Ale víte co? Zjistila jsem, že to vůbec nebylo tak špatné. Herlíkovice hned na kraji Krkonoš mi nabídly několik svižných sjezdovek, kde se ale v průběhu dne udělala taková mlha, že jsem na nich jezdila prakticky sama. Což také mělo své klady! Jsem totiž neskutečně gramlavý, nemotorný člověk, to my tlustí lidé tak míváme, ale lyže mě prostě baví. Jezdím však hrozně, prostě svištím dolů, jak to vyjde, takže je vlastně dobře, že na mě u toho, jak se ve stylu dědy Homolky z jisté oblíbené české komedie řítím šusem z kopce, nebylo vidět 😉 .
Nebudu lhát, užila jsem si to moc. Dala jsem si bombardino, protáhla zlenivělé kosti… a natolik mne to nadchlo, že jsem o něco později vyrazila ještě na Ještěd. Respektive, můj původní plán byl Klínovec, jenže jsem zmatkář, popletla jsem si místa odjezdu a vzala za vděk alternativou, kterou mi ona cestovka ochotně nabídla. Celkově musím City Ski pochválit – a ne, není to placená reklama. Vážně měli fajn přístup. A ani tentokrát jsem nelitovala, jelikož na Ještědu jsem si zalyžovala snad ještě intenzivněji. Počasí mi přálo možná až moc, takže kromě krásně modrého nebe panovaly i poměrně vysoké teploty a ty sněhu nesvědčí. A sněhu bylo opravdu hodně, takže jak povolil, v odpoledních hodinách už byly na svahu pořádné muldy… a tak jsem si naprosto epicky natloukla. Hodila jsem takový držkopád, že mě pak po zbytek lyžovačky bolel natažený sval na noze a na černou sjezdovku jsem se už neodvážila 😀 .
Mezi příjemné zážitky patřily i mé návštěvy tematických Harry Potter kavárniček. Byla jsem v krátkém časovém sledu hned ve dvou, v Magické sově na pražských Vinohradech a v Kouzelné kavárně v Ostravě. Na obou místech jsem okoštovala místní dobrůtky, jako třeba zákusek s ječící mandragorou nebo čokoládovou kouzelnickou hůlku, a neodepřela jsem si ani stylové drinky. Když to srovnám, Magická sova je měla trošku dražší, ale zato si je člověk míchal sám, což mělo své kouzlo – doslova. Kombinace návodu psaného na pergamenu (včetně máchání hůlkou a odříkávání speciálních formulek) a suchého ledu totiž udělá hodně parády 😀 . Ostrava ale nezaostávala a výzdoba se mi zdála hodně povedená. Pravda, nebylo tam bouřící nebe ani mozkomor u vchodu, ze kterého jsem měla málem infarkt 🙂 , ale třeba místnůstka pro profesorku Umbridgeovou nebo různá povedená zákoutí vypadala také velice cool. Doporučuji k navštívení obě místa.
V té Ostravě jsem nebyla samozřejmě jenom kvůli návštěvě Kouzelné kavárny. Hned mne tam trochu jiný záměr, a to kulturní. Miluji totiž muzikál Rebecca. Dokonce tak moc, že ho mám v MP3 přehrávači často ve smyčce. Vlastně se mi líbí i knížka Živá a mrtvá od Daphne du Maurier, podle které tento kus vzniknul. Nevím proč, ale ten romantický (!) příběh rozervaného Maxima mě prostě bere. Naživo na prknech, která znamenají svět, jsem tento muzikál viděla ale teprve podruhé. Poprvé tomu bylo v hudební Vídni a v jazyce Mordoru, tedy pardon, v němčině na něj nedám dopustit. Umím ho i přes svou mizernou znalost němčiny skoro nazpaměť, podobně jako Tanz der Vampire, tedy Ples upírů. Hodně mých muzikálově zaměřených přátel mi ale doporučovalo ostravskou adaptaci, a protože se tam po letech blížila derniéra, hecla jsem se a opět společně s Džejňulkou vyrazila do dalšího Mordoru na výlet. Bylo to skvělé představení, bavilo mne to i v češtině a nebudu lhát, slzička ukápla. Nádhera.
Pokud se do kulturních zážitků počítá i kino, tak to jsem si v zimních měsících dopřála taky. Po strašně dlouhé době, a to hned na dva filmy. Skoro už do kina nechodím, neustále stoupající ceny lístků mě štvou a většina zajímavých snímků se stejně do pár měsíců objeví na streamovacích platformách. Ale nechala jsem se zviklat, možná tím, že jsem měla dobrou společnost. S Em jsme zašly na Nosferatu do Světozoru, s Enu jsme se nechaly zlákat marvelovkou Captain America: Nový svět do multiplexu. Ani jeden z filmů mne nijak nenadchnul a myslím, že se zase hned tak do kina na nic nevypravím.
Valentýn jsem v únoru sice neslavila, ale nějaký ten dáreček jsem dostala. A taky jsem jeden i sama dala: v tomto případě šlo o dárek jediné bytosti, kterou bezmezně miluji a občas mám pocit, že ona má celkem ráda mě – ano, modří už vědí, že je řeč o mé psí holčičce Neře. Koupila jsem jí rozkošnou pískací hračku, gumovou kost s nápisem I woof you. Nera není moc hravý pejsek, o kost projevila zájem až ve chvíli, kdy ji zabavil Mikeš. Ten ovšem není z těch, co se umí dělit, odmítl ji právoplatné majitelce vrátit a kdybych nezasáhla, mohlo dojít i na rvačku. Vše se ale nakonec vyřešilo samo. Mikeš hračku zhruba do pěti minut prokousl, takže už nepískala… a pak už nebavila nikoho. A takhle my si tady žijeme 🙂 .
Duben 2025