Milý deníčku! Venku to konečně vypadá jako krásný sychravý podzim a já jsem za to šťastná, jelikož mi to ještě donedávna panující vedro nedělalo dobře. Přesto se ale musím ještě na chvíli otočit zády nádherně zbarveným listům a mlze a ohlédnout za svým létem. Ačkoliv se mi zdálo, že jsem vlastně během těch pár měsíců nic moc zajímavého nedělala, vždycky, když si to shrnu, zjistím, že opak je pravdou. Asi bych měla více prožívat okamžiky. Jak to říkají ta cool děcka / influenceři? Zpřítomnit se? Pořád jen čekám, co bude, až si neužívám to, co je. Sakra, to je hluboká myšlenka :D. Tak se asi holt začnu víc zpřítomňovat, byť je mi to slovo bytostně odporné 😀 .
Anyway. Neoficiálním začátkem mého léta byl v červnu pražský hudební festival Metronome, kam jsem zamířila s Yokitkou. I když ani jedna z nás nebyla fanynkou hudby, co se tam hrála (není tajemstvím, že jsem podivín zcela mimo mainstream), šly jsme tam zcela na blind a bez jakéhokoliv očekávání… a přece jsme vyzobaly hrozny toho nejlepšího. Třeba Janka Ledeckého s kapelou Mr. Everest, co hráli pecky Boba Dylana, nebo úžasně obskurní korejský pop/punk/rock s názvem Balming Tiger. Kolem jejich stage jsme jenom procházely, a protože máme obě slabost pro k-popovou kapelu Stray Kids, zvědavost nás přemohla… a než jsme se vzpamatovaly, pogovaly jsme v kotli jako o život. To byl vážně nečekaně dobrý zážitek.
Pokračovala jsem geekovsky – třeba na Zlín film festivalu, kde jsem společně s přáteli reprezentovala tuzemskou odnož Rebel Legion. Bylo hrozné vedro a nesešlo se nás mnoho, ale i tak jsme se statečně drželi (a snažili ve svých kostýmech neroztéct 🙂 ). A nebyli jsme na tom vlastně tak zle, protože ti dva nebožáci, co se po prostorách festivalu v tom parnu pohybovali v kostýmech Jů a Heleho, v těch velkých, vycpaných, chlupatých úborech, byli naprostí chudáci a já před nimi smekám.
S touto partou těch nejlepších z nejlepších jsme pak byli také na návštěvě v dětském křídle motolské nemocnice. To už teda bez Jů a Hele 😀 . Jak často říkám, coby cosplayer možná (určitě) nezměníte svět, ale máte možnost změnit náladu jednomu malému človíčkovi. A možná celý jeho den. Převlékání se za postavy z Hvězdných válek u mě není a nikdy nebude o honění lajků na sociálních sítích, ale o tomhle. O všech těch úsměvech malých pacientů, jejich rodičů i zdravotnického personálu, co nás vždycky rád vidí. Všichni jsou tam strašně stateční a jakékoliv rozptýlení je pro ně jako závan čerstvého vzduchu. Jsem neskutečně hrdá na to, že k tomu čerstvému vzduchu mohu přispět 🙂 .
Jako každý rok, ani tento jsem nevynechala FFko – tedy Festival fantazie. Letos to bylo jiné… Možná proto, že to bylo letos nejspíš naposledy. Možná i proto jsem si nic neodepřela. Zašla jsem si na přednášku, poseděla v čajovně i ve Vočích, získala „klobúk“, obdivovala cosplaye (nebývá jich tam moc, ale tyhle byly obzvlášť vypečené, poznáte je všechny? 😀 ), pařila až do svítání a za podnapilého stavu se potácela na ubytování… Bylo to skoro jako zamlada a bylo to super. Akorát tehdy to tělo víc vydrželo – například nebylo tolik unavené z nedostatku kvalitního spánku a taky rozhodně nikdy dříve nekolabovalo z horka. Během prvního červencového víkendu se totiž poprvé vyšplhaly teploty k extrémům a já naivně doufala, že si to odbudeme takhle zkraje a pak už se počasí umoudří. Já naivka!
S přáteli – těmi negeekovskými, jen jinak krásně praštěnými – jsem zamířila na třídenní Mistrovství světa v hospodském kvízu, co se konalo v Pardubicích. To byla pozoruhodná zkušenost. Překvapilo mě, jak obrovská davovka to byla, hrálo 150 skupinek, a že se zde s legendárními lovci z pořadu Na lovu utkal neméně legendární hokejista a zlatý hoch z Nagana Dominik Hašek. Opět jsem se ujistila v tom, že nic nevím a můj obzor je velmi omezený… a přece jsme si to s týmem, do kterého mám tu čest patřit, náramně užili. A na kolikátém místě se náš tým umístili? Jak vždycky říkají všichni, co nikdy nedosáhnou na nějaká slušná místa: není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Takže… my se rozhodně zúčastnili 😀 .
Odpočinek od práce a zatraceného karlovarského filmového festivalu, který upřímně nenávidím, a to o něm jenom píšu (natož tam jet! to bych nejspíš dala hodinovou výpověď!), od sociálních sítí a celkově všeho jsem si dopřála na chatě. Božský klid, žádné povinnosti, hromada knih, bazén a drink v ruce, pejsci na vycházky i k pomazlení… Jo, to je léto podle mého gusta. Co si budem, ono nesnesitelné, ubíjející vedro, co letos panovalo až do půlky září, se mnohem lépe snáší v lese nežli v nechutně vysušené Praze, kde člověka bolí i dýchat. Po dlouhé době jsem chytla trochu barvy od sluníčka a také jsem po dlouhé době vytáhla pastelky. Což není žádný eufemismus, byť to tak možná trochu zní, ale prostě fakt. Připomněla jsem si, proč jsem vždycky tak ráda kreslila, a se zklamáním pak sledovala, jak mi barvičky zničil skener. Ale to je už jiná pohádka.
Následný horský pobyt v Harrachově byl přesně podle mého hesla, že „zážitek nemusí být dobrý, hlavně, že je intenzivní“. Už třeba kvůli skvělému nápadu, že když nám požadovaným směrem nejede lanovka, půjdeme pěšky. Mno. Slézat v jednoduchých sandálcích černou sjezdovku o sklonu 65%, co měřila téměř 1300 metrů a byly na ni půlmetrové keříčky borůvek, bylo v tomhle horkém počasí dost… intenzivní. Na fotce to přitom nevyzní, bohužel 😀 . Dokonce došlo i na slzy, i když smíchu, to když jsem si parádně natloukla. Dvakrát. Anebo když u Mumlavských vodopádů začalo pršet a my musely ťapat do civilizace v solidním slejváku. Anebo když jsme se ztratily i podle mapy určené pro důchodce, nechaly si poradit random pánem, co šel okolo a zželelo se mu zmatených turistek, načež jsme se ztratily i podle jeho rad a došly někam úplně jinam, než jsme původně chtěly. Ale zase jsme jely lanovkou na dětské lístky, protože páni u lanovky byli rozverní a my… No, dost mimo. Anebo když jsme se snažily jít menhirovou stezkou. Jenže ta byla bez menhirů a záhy i bez stezky. Anebo když jsme lovily pavouka. Intenzivní.
Ačkoliv jsem se letos nedostala nikam k moři, zahraničí jsem navštívila. I když nijak daleké. Zaletěla jsem se svou drahou Enu do hlavního a největšího města Anglie a Spojeného království, protože Londýn… Londýn je láska se vším, co k tomu patří. Čekání u Big Benu na Petra Pana. Okouzlení Tower Bridgem i Towerem samotným. Čekání u Millenium Bridge na Smrtijedy. Exotická vůně Chinatownu. Čerpání inspirace u divadla The Globe, ve kterém jako dramatik i jako herec působil sám William Shakespeare. Hledání deštníků v Camdenu. Ztrácení (se) v Soho. Vychutnávání Guinesse na ulici s místňáky, sendviče v parku a k večeři pie. Prostě to k tomu patří.
Samozřejmě nic není tak růžové, jak se může zdát z fotek, kterými se pak člověk prezentuje na sociálních sítích – třeba poprvé v životě mě v inkriminovanou chvíli zradily Google maps. Ukazovaly například každou chvíli jinou trasu, vedly nás jiným směrem, případně tvrdily, že jsme v pohybu, a to ve chvílích, kdy jsme bezradně stály na místě. To fakt nechcete, když se třeba snažíte něco najít…
Návštěva Velké Británie měla kromě návštěvy památek i druhý, primární cíl: filmová studia světa Harryho Pottera. O tom ale chci něco málo napsat, takže pak sem hodím odkaz. 😉
A konec léta, ten jsem zakončila „antikoncepční“ ne-oslavou narozenin kamaráda Ceceho. Grilovačka, vlastnoručně točené pivko, báječná společnost, pohoda uprostřed přírody. V podstatě ale jedna velká kinderparty, co i na mě, ač mám děti ráda, byla trochu moc 🙂 . Jenže co naplat, všichni jsme už ve věku, kdy ti šťastnější mají partnery a minimálně jednu ratolest. Ale bylo to fajn, moc fajn. Jsem moc šťastná, že mám pár přátel, se kterými i když nejsem v kontaktu měsíc, dva, půl roku nebo i třeba rok, jakmile se zase vidíme, můžeme hodiny klábosit a probírat spolu docela všechno. Lepší závěr srpna jsem si ani nemohla přát.
No ale stejně jsem se už začínala těšit na podzim. A to nejenom kvůli počasí!
Říjen 2024